Stoupenci naší planety

Země dosáhla stavu, že by se mohla stát místem štěstí a míru – Bůh nechce, aby se rodily zlé duše, které by pokračovaly v na­rušování míru a nerespektovaly dobro. Takovéto duše musí opustit Zemi – budou muset pykat za své setrvání v hříchu na méně pokročilých planetách, kde budou opět pokračovat ve svém duchovním pokroku s menším štěstím a větší bolestí než zde na Zemi. Na takovýchto světech se budou formovat nové, více osvícené rasy s duchovně „vyspělými“ vyslanci na pomoc zpožděným bytostem za účelem jejich duchovního pokroku, využívajíce znalostí, kterých dosáhli už na Zemi. Na pokročilejší světy postoupí až tehdy, až si to zaslouží a až se úplně očistí. Jestliže byla Země pro ně očistcem, tyto světy budou pro ně „peklem“, ale bytosti, které se budou snažit, nebudou opuštěny.

Ale současně jak se bude „postižená generace“ ztrácet, nová generace se bude rychle objevovat -jejich víra bude založena na „křesťanském spiritismu“, tzn. že duchovní principy budou vycházet z principů křesťanských a ty budou poskytovat nové uvědomění na Zemi. Spiritismus se nesnaží stát se novým domi­nantním náboženstvím, ale nabízí lidstvu nové morální orientace. Tento historický princip je jasně popsaný v úvodu knihy Evan­gelium podle spiritismu a v první kapitole knihy Genesis.

Stoupenci spiritismu

Hlavním účelem spiritismu je zlepšit morální a intelektuální pokrok lidí.

Skutečný spiritista není ten, kdo věří v komunikaci s duchovním světem, ale ten, kdo se snaží žít podle spiritistického učení. Každá víra je neplodná, jestliže nevede člověka alespoň o krok dále na cestě k pokroku, nebo nevytváří-li podmínky k jeho zlepšení.

Sobectví, pýcha, hrdost, marnivost, ctižádost, chamtivost, nená­vist, zášť, žárlivost, pomlouvačnost a osočování atd. jsou neřesti duše; my se musíme zbavovat těchto neřestí každý den – jejich protiváha je realizace ctností v každodenním životě, zejména láska, milosrdenství a pokora.

Pouze ti, o kterých můžeme říct: „Dnes je lepší, než byl včera”, mohou podat důkaz, že věří ve spiritismus.

Jednou z významných hledisek naší víry je „duchovní přežití”, které je v protikladu k materialistickému názoru „že vše končí smrtí”. Světské radosti plné požitků a smyslných vášní se většinou obracejí v bolest a žal u těch, kteří si v nich libují, když zaniknou podmínky k jejich uskutečňování, např. v nemoci, ve stáří apod. Duchovní přežití je velikým „požehnáním” při ztrátě našich milých a spolubližních.

Utrpení na Zemi

Zármutek na Zemi je lékem pro duši, chrání nás při různých pokušeních a nástrahách, čímž zajišťuje naši lepší budoucnost, podobně jako bolestivá operace `zachraňuje pacientům život a navrací jim zdraví. Odpovídá to výroku Ježíše Krista: „Blahoslaveni truchlící, poněvadž oni budou potěšeni”.

Ve svém zármutku se dívejte na ty, kteří jsou smutnější, a myslete na ty, kteří trpí více než vy.

Zoufalství je přirozené těm, kteří věří, že všechno končí tělem, ale nepřirozené a neopodstatněné pro ty. kteří věří v budoucnost duše.

Ve většině případů je však člověk příčinou vlastního neštěstí na tomto světě. Jestliže se díváme na problémy těchto příčin, zjistíme, že jsou důsledkem vlastních „neprozřetelností” jako duchovní malost, chamtivost, pýcha a ostatní neřestí a tudíž jsou v podstatě našeho vlažného nebo záporného postoje k Božím zákonům.

Význam modlitby

Modlitba je aktem zbožnosti. Modlitbou k Bohu se míní myšlení na Něho, těsný přístup k Němu a komunikaci s Ním.

Člověk, který se modlí oddaně a vroucně, je posílen proti pokušení zla – Bůh chrání člověka tím, že vysílá na pomoc dobré duše. Je to pomoc, která nikdy nezklame, žádá-li se upřímně.

Není důležité modlit se často, ale správně, v „duchu a pravdě”. Někteří lidé věří, že účinnost modlitby záleží na její délce, místo na její vroucnosti a upřímnosti. Pro ně je modlitba „zaměstnáním”, resp. způsobem utracení času, místo toho, aby byla prostředkem k vlastní posile.

Prosíme-li Boha o pomoc, získáme ji pouze za podmínky naší nezištnosti a v případě, že se naše vlastnosti přiměřeně mění. Dobré skutky jsou nejlepší modlitbou, poněvadž skutky „mluví” tišeji než slova.

Všechny dobré duše doporučují modlitby. Na druhé straně všechny nedokonalé, resp. trpící duše vyžadují modlitbu jako pro­středek ke zmenšení svého utrpení.

Modlitba sice nemůže změnit „rozhodnutí Prozřetelnosti”, ale trpící duše modlitba   povzbuzuje, cítí pomoc a jsou méně ne­šťastné, když vidí, že někdo má o jejich osud zájem s upřímným úsilím jim pomoci. Modlitba tedy trpící duše povzbuzuje, vede je k projevení lítosti a snaze k nápravě a chrání je proti zlým myšlenkám a silám. V tomto smyslu je modlitba nejen osvítí, ale též zkrátí jejich utrpení.

Modlitba by měla být v souladu s vaší vírou a myšlením, forma není důležitá. Je to myšlení, které hodnotí samo sebe pravdivě a bez přetvářky, poněvadž před Bohem nelze nic zatajit. Upřím­nost, nezištný zájem a pokora je podstatný přístup před tvář Boží. Tedy „dobré myšlení” je o mnoho cennější než mnoho slov, která znějí jako mlýn, který již nemele.

Chudoba a bohatství

Bůh stvořil člověka silného a výkonného k tomu, aby ho chránil před slabostí. Silný je ten, který odolává slabosti s Boží pomocí. Silný obyčejně přijímá trest bez reptání, což je velmi důležité a má to velmi dobrý vliv na jeho budoucnost.

Pozemské štěstí je pouze půjčka a její držitel je pouze věřitel – nemůže si ho brát do hrobu, navíc bude muset po smrti předložit přísné zhodnocení svého života na Zemi.

Zdraví je více požadavek „zkoušky” než trápení. Je to pokušení, resp. zneužití našeho tělesného organismu k různým „výstřel­kům” (tělesným vášním) – je mnohem těžší být mírný a skromný než nespoutaný a oddávat se tělesným požitkům.

Ti „ambiciózní”, kteří jsou úspěšní a bohatí, tj. ti, kteří se těší pouze z materiálních hodnot, jsou spiše k politování než k závidění. Člověk potřebuje při své každodenní činnosti myslet na svoji „budoucnost” tak, aby byla z hlediska duchovního vývoje perspektivní. Díky spiritismu se dovídáme od těch, kteří žili dříve, o jejich hrozném stavu, resp.osudu, potvrzujíce si hlubokou pravdu Kristových slov: „Ten, kdo se povyšuje, bude ponížen; ten, kdo se ponižuje, bude povýšen”.

Dobročinnost a sobectví

Milosrdenství je Kristovo nejvyšší poselství: „Milujte se navzájem jako bratři”. „Milujte spolubližní jako sebe samé”. „Milujte své nepřátele”. „Nečiňte jiným, co nechcete, aby oni činili vám”.

Milosrdenství není pouze dávání almužny – je to milosrdenství mysli, slov a skutků. Naše myšlení je milosrdné tehdy, je-li shovívavé ke spolubližním, kteří jsou chybující. Naše slova jsou „milosrdná”, když neříkáme to, co může ranit jiné. Naše skutky jsou milosrdné, když pomáháme svým spolubližním až na hranici svých vlastních sil.

Chudý člověk, který získává svůj chléb od člověka ještě chudšího, má větší zásluhy, než ten, který dává ze svého přebytku bez újmy čehokoliv.

Ti, kteří mají pocity nepřátelství, zášti, nenávisti nebo rozmrzelosti proti svým spolubližním, mají nedostatek milosrdenství a lásky. Oni lžou, jestliže si říkají „křesťané” a pochybují o Bohu.

Všichni lidé jsou bratři bez ohledu na rasu, náboženství nebo národnost, poněvadž Bůh zve všechny k sobě – a tak si mají navzájem všichni podávat ruce. Nedávejte do klatby jeden dru­hého, je to akt nenávisti a násilí prováděný proti milosrdenství Kristovu a je to z hlediska mravních zákonů jeden z největších přestupků.

Když jsou lidé sobečtí, jsou jakoby seřazeni do bitvy proti svému okolí: když jsou milosrdní, místo toho žijí se všemi v míru a to nejenom v materiálním, ale i v duchovním prostředí. V souladu se slovy Krista pouze milosrdenství může zajistit budoucí štěstí, poněvadž obsahuje skutečné pravdy, které vedou člověka k du­chovní dokonalosti, protože duch se zbavil neřestí.

Nejvyšší vyznání „křesťanského spiritismu” zní: „Bez milosrdenství není spasení”.

Za všech okolností bud’ sám sebou

Za všech okolností buď sám sebou.
Nepředstírej být lepším než jsi, ba ani se nepodceňuj abys nevypadal hůř než jsi ve skutečnosti.
Toužíš-li po lepší pozisi, snaž se jí dosáhnout.
Objevíš-li svou nedokolanost, usiluj o jeji nápravu.
Klame každý, kdo ukazuje ctnosti, které nemá, stejně jako ten, kdo je ukrývá nebo popírá.
Hodnověrnost je forma k dosažení důstojnosti.
Vzestup je pomalý pro všechny.
Kdo dnes vítězí, ten již dávno započal boj.
Kdo zápasí nyní, dosáhne vítězství později.
Nenech se odradit tím, že jsi duchem ve zkouškách.
Dnešní přátelé měli již příležitost projít cestu, kterou sledují nyní tvé kroky

Joanna de Angelis, Šťastný život.


Nikdo nespatří království boží, nenarodí-li se znovu

1. Když Ježíš přišel do Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna Člověka?“ Oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekne jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš (Kristus), Syn Boha živého.“ Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.“    (Mat.,16:13-17.)

2. Tetrarcha Herodes slyšel o všem, co se dálo, ale nevěděl, co si má myslit, poněvadž někteří říkali, že Jan vstal z mrtvých, jiní, že se zjevil Eliáš, a jiní zase, že vstal jeden z dávných proroků. Herodes řekl: „Jana jsem přece dal stít. Kdo to tedy je, že o něm slyším takové věci?“ A přál si ho vidět.   (Luk., 9:7-9.)

3. (Po proměnění na hoře). Učedníci se ho ptali: „Jak to, že říkají zákoníci, že napřed musí přijít Eliáš?“ On jim odpověděl: „Ano,Eliáš přijde a obnoví všecko. Avšak pravím vám, že Eliáš již přišel, ale nepoznali ho a udělali s ním, co se jim zlíbilo; tak i Syn Člověka bude od nich trpět.“ Tehdy učedníci pochopili, že mluvil o Janu Křtiteli.   (Mat.,17:10-13.)

Vzkříšení a reinkarnace (znovuvtělování)

4. Převtělení (reinkarnace) náleželo k židovským článkům víry pod jménem vzkříšení (oživení). Jen Saduceové se domnívali, že vše končí smrtí, a nevěřili ve vzkříšení. Představy Židů o tomto problému, stejně jako o jiných, nebyly jasně vymezené, protože měli jen nepřesné a nedokonalé pojmy o duši a jejím spojení s tělem. Věřili, že člověk, který již žil, může přijít ke vzkříšení, avšak neznali přesně, jak by se to mělo stát. Slovem „vzkříšení“ (oživení) označovali to, co spiritismus správněji nazývá převtělení (reinkarnace). Opravdu, vzkříšení (oživení) předpokládá návrat mrtvého těla k životu, což věda zamítá a tvrdí, že je to hmotně nemožné především proto, že prvky tohoto těla jsou již dávno rozloženy a vstřebány. Převtělení (reinkarnace) je návrat duše (neboli Ducha) do tělesného života, ale do jiného těla, určeného specialně pro ni (něj), avšak toto nové tělo nemá nic společného s tělem minulým. Slovo „vzkříšení“ (znovuoživení, zmrtvýchvstání) mohlo tedy být použito u Lazara, nikoliv však u Eliáše, aniž pro jiné proroky. Jestliže podle mínění apoštolů Jan Křtitel byl Eliáš (viz Mat.,17:13.), tělo Janovo nebylo totéž co tělo Eliášovo, protože oni přece znali Jana Křtitele jako dítě, znali jeho rodiče. Jan mohl býti pouze Eliášem převtěleným (reinkarnovaným), nikoliv vzkříšeným (t.j. znovuoživeným).

5. Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je už starý?“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: „Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“  Nikodém se ho otázal: „Jak se to může stát?“ Ježíš mu řekl: „Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš? Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte. Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských    (Jan, 3:1-12.)

6. Myšlenka, že Jan byl Eliáš – a že proroci mohli ožít na Zemi, se nachází  na více místech Evangelia, především ve shora uvedených verších (1, 2, 3). Jestliže by tato víra byla pochybná, Ježíš by neopomenul bojovat proti ní stejně, jako bojoval proti jiným omylům. Ale on  ji naopak  přijal a schválil celou svou autoritou a ustanovil ji jako základ a jako jistou podmínku, když řekl: „Jestliže člověk nebude znovu zrozen, nemůže uvidět království Boží.“ A s naléhavostí dodal: „Nedivte se, že jsem vám pravil: Musíte být znovu narozeni.“

7. Tato slova: „Nenarodí-li se kdo  z vody a Ducha“  jsou vykládána ve smyslu obnovy, křest vodou; avšak prvotní biblický text zněl pouze: „Nezrozuje-li se znovu z vody a Ducha“, zatímco v pozdějších překladech je „z Ducha“ nahrazeno „z Ducha Svatého“, což již není  stejná myšlenka. Tento hlavní bod vyplývá z prvních komentářů o evangeliu, jak se původně bezpochyby traktovalo.

8. Aby se rozumělo pravému smyslu sentence, je nutné pozorovat význam slova „voda“, kterého zde není použito v jeho pravém smyslu. Starověké znalosti fyzikálních věd nebyly dokonalé. Oni věřili, že Země vystoupila z vod, a proto se na vodu dívali jako na základní životodárný element. Proto je možno číst v Genezi: „Duch Boží vznášel se nad vodami… Buď obloha uprostřed vod, shromážděte se vody, kteréž jsou pod nebem, v místo jedno a ukaž se místo suché. A stalo se tak …. Vydejte vody hmyz duše živé v hojnosti a ptactvo, které by létalo nad Zemí, pod oblohou nebeskou.“

Dle této víry se stala voda symbolem hmotné podstaty, stejně jako byl Duch symbolem podstaty rozumové. Tato slova: „Nenarodí-li se kdo z vody a Ducha“, nebo „ ve vodě a v Duchu“ – znamenají tedy: Jestliže se člověk nenarodí se svým tělem a se svou duší … A právě v tomto smyslu byly chápány na počátku.

Ostatně tento výklad je potvrzen následujícími slovy: To, co se zrodí z těla, je tělem; a to, co se zrodí z Ducha, jest duch.  Zde Ježíš jasně rozlišuje mezi tělem a duší.  To, co se zrodí z těla, je tělo, jasně znamená, že pouze tělo pochází z těla a že Duch (duše) je nezávislý na těle.

9. Vítr (rozumí se „duch“ – dle IGB. Pozn. M.T.) vane, kam chce; jeho hlas slyšíte, ale nevíte, odkud přichází a kam jde: tomu můžeme rozumět tak, že se jedná o Božího Ducha, který dává život, komu on chce, nebo o duši člověka. V tomto smyslu – nevíte, odkud přichází a kam jde – to chápeme tak, že nevíme, kdo Duch byl, ani co bude. Jestliže by Duch (čili duše) byl stvořen současně s tělem, věděli bychom odkud pochází, znali bychom jeho počátek Ale ať je již výklad jakýkoliv, tento text potvrzuje předešlou existenci duše a následkem toho mnohost životů.

10. Ode dnů Jana Křtitele až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají. Neboť všichni proroci i Zákon prorokovali až po Jana. A chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který má přijít. Kdo má uši, slyš.   (Mat.,11:12-15.)

11. Jestliže zásada znovuvtělování (reinkarnace) vyjádřená v Janově Evangeliu by mohla být vykládána ve smyslu čistě mystickém, není tomu tak podle Evangelia Matoušova, který vyjasňuje: Ten byl Eliáš, který byl oznámen. Zde  to není příměr ani jinotaj, ale pozitivní ujištění. –  „Ode dnů Jana Křtitele až do našich dob je říše nebeská násilím potlačována!“  Co by znamenala tato slova, kdyby Jan Křtitel ještě v tomto čase žil? Ježíš objasňuje tato slova, řka: „ A jestliže vy chcete toto přijmout, tedy byl to Eliáš, který byl oznámen.“ Nuže, že Jan nebyl nikdo jiný než Eliáš, tím   Ježíš odkazuje k době, kdy Jan žil pod jménem Eliáš. „Až do dnešních dob je říše nebeská násilím potlačována“, je také potvrzením, že Mojžíšův Zákon nařizoval násilím odstraňovat  nevěrné,  aby jen vyvolený lid  obdržel zaslíbenou zem – ráj Židů – zatímco dle nového zákona se získává nebe milosrdenstvím a láskou.

Pak ještě dodává: Kdo má uši k slyšení, slyš!: Tyto výroky, opakované Ježíšem tak často, praví jasně, že ne všichni jsou schopni porozumět některým pravdám.

12. Tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou! Probuďte se, plesejte, kdo přebýváte v prachu! Vždyť tvá rosa je rosou světel, porazíš i zemi stínů.   (Izajáš, 26:19.)

13. Tento text z Izajáše je také zcela jasný:  „Tvoji mrtví obživnou“.  Jestliže by měl prorok v úmyslu hovořit o duchovním životě, jestliže by byl chtěl říci, že ti, kteří byli zabiti, nejsou mrtví jakožto Duchové, pak by byl řekl: oni ještě žijí, a ne oni ožijí (obživnou). V duchovním smyslu by tato slova byla nesprávná, protože by se z nich dalo vyvozovat přerušení života duše. Ve smyslu mravní obrody by popírala věčné tresty,  protože právě ony staví jako zásadu, že všichni mrtví obživnou.

14. Zemře-li muž, rozpadne se.  Zhyne-li člověk, kam se poděl? Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, (*) až budu vystřídán.   (Job, 14:10,14.)

(*): vyměřeného času – Bible Kralická;  své nucené služby – Překlad nového světa Svatých Písem (Svědků Jehovových), 1991; během času mých (rozuměj – životních) bojů – Svatá Bible – esperantský překlad od L.L.Zamenhofa. (Tyto poznámky pokládáme za nutné, viz další odstavce – M.T.)

15.  Zásada četnosti existencí  je v těchto slovech jasně vyjádřena. Není možno se domnívat, že Job chtěl hovořit o nápravě pomocí křtící vody, kterou určitě neznal. „Když člověk umře, zdaliž zase obživne?“  Představa jednou zemřít a obživnout nese s sebou představu zemřít a obživnout vícekrát. Překlad řecké církve je pokud možno ještě jasnější, když praví: „Konče dny svého pozemského života, budu čekat, protože se sem vrátím“. To znamená vrátím se do pozemského života. To je tak jasné, jako když někdo řekne: „Vycházím ze svého domu, ale vrátím se do něj zpět.“

„Čekal bych po všechny dny své služby (svých životních bojů – viz L.L.Z) až budu vystřídán.“ Zde chtěl zřejmě Job hovořit o boji proti zármutkům života. Očekává svou proměnu, tudíž na ně rezignuje. V řeckém překladu budu čekati zdá se lépe tento  význam použít „na nový život“. „Když můj život na Zemi bude ukončen, budu čekat, protože se k ní (Zemi) vrátím“. – Job se zřejmě umísťuje po smrti do nějakého mezičasu, který odděluje jeden život od druhého a praví, že tam bude očekávat svůj návrat.

16. Nepochybně tedy slovem „vzkříšení“ (oživení) byla zásada znovuvtělování (reinkarnace) jednou ze základních tezí židovské víry. Protože byla potvrzena Ježíšem a proroky obřadným způsobem, je možno říci, že popírání víry ve znovuzrozování (znovuvtělování) by bylo popíráním výroků Kristových. Jeho výroky budou mít v budoucnu autoritu v tomto bodě stejně, jako mnoho jiných, pokud budeme o nich nestranně přemýšlet.

17. Avšak k této autoritě (svrchovanosti) z hlediska náboženského přistoupí ještě autorita (svrchovanost) z hlediska filozofického, z důkazů vyplývajících z pozorování faktů. Kdo v posuzování bude kráčet od účinků k příčinám, pozná, že reinkarnace (znovuvtělování, převtělování, znovuzrozování v jiném těle – pozn. M.T.) se objevuje jako naprostá nutnost, jako podstata vlastní lidství, jedním slovem, jako zákon přírody. Projevuje se svými následky jakoby hmotně, tak, jako skrytý motor upozorňuje na sebe svým hlukem a pohybem. Jen tento zákon může člověku odpovědět na otázku odkud přichází a kam jde a proč je na Zemi. Jen on opravuje a objasňuje vše to, co se jeví jako zrůdné, nepřirozené a zdánlivě nespravedlivé, co život přináší. (*)

Bez přijetí principu již dřívější existence duše a mnoha životů by byla většina maxim (zásad) evangelia nesrozumitelná. A právě z nesrozumitelnosti se zrodilo tolik odporujících si výkladů. Tato zásada je klíčem, který vrací požadavkům a  pravidlům evangelia jejich skutečný smysl.

(*)  K dogmatům o  reinkarnaci  viz : „ Kniha Duchů“, druhá část, kap. IV a V; „Co je  Spiritismus?“, kap. 2  od Allana Kardeca; „ Mnohost Životů“ od Pezzaniho.

Pouta rodin jsou převtělováním (reinkarnací) posilována, i když v pozemské existenci se nacházejí ve stavu izolace nebo jsou zpřetrhána.

18. Pouta rodiny se reinkarnací nikdy nerozbíjejí, jak se někteří domnívají. Naopak, tato pojítka jsou posilována a obnovována a opačný princip by je bořil.

Duchovní bytosti (Duchové) vytvářejí ve vesmíru skupiny nebo rodiny spojené láskou, sympatiemi a stejnými sklony. Ty  Duchovní bytosti, které jsou šťastné, že mohou být spolu, se navzájem hledají. Vtělení (reinkarnace) je rozděluje jen na okamžik, protože při opětovném příchodu do volného prostoru se opět setkávají jako přátelé, kteří se vrátili z cesty. Často také doprovázejí jedni druhé ve svém vtělení a zde se shromažďují v jedné rodině nebo v jeden stejný okruh za účelem společné práce pro vzájemný pokrok. Jsou-li někteří znovuvtěleni (znovuzrozeni) a jiní nikoliv, jsou přesto všichni  spojeni myšlenkami (myslí). Svobodní pečují o uvězněné, více pokročilí se snaží přivést k pokroku jiné. Po každém životě všichni učinili krůček ke zdokonalení. Čím jsou méně připoutáni ke hmotě, tím větší je jejich vzájemná láska, protože je čistší, nezmatená sobectvím ani mraky vášní. Proto mohou projít nespočetným množstvím životů, aniž by přerušili tento svazek  lásky.

Budiž zde dobře pochopeno, že hovoříme o skutečné lásce duše k duši, která jediná přežívá zničení těla, protože bytosti, které jsou spojeny na Zemi jen smysly, nemají důvodu, aby se navzájem  hledaly ve světě Duchovních bytostí (Duchů). Trvalé jsou pouze duchovní vztahy. Hmotné sklony pohasínají ihned s příčinou, která je zrodila, a takové příčiny ve světě Duchovních bytostí neexistují, avšak duše existuje stále. Co se týče osob spojených jen hmotnými zájmy, pak ty nejsou si navzájem ničím a smrt je rozděluje na Zemi i v nebi.

19. Spojení a příchylnost mezi příbuznými je znamením dřívější sympatie, která je kdysi sblížila. Naproti tomu se praví o osobě, která má povahu, vkus a sklony zcela odlišné od ostatních příbuzných, že vlastně ani nepatří do rodiny. Je to pravda větší, než si kdo myslí. Bůh dovoluje v takových rodinách vtělení  Duchů sobě sympatických, anebo protivných, a sleduje tím dvojí cíl: aby to posloužilo jako zkouška pro jedny a prostředek ke zdokonalení pro druhé. Zlomyslní se postupně ve styku s dobrými zdokonalují prostřednictvím těch starostí, kterých se jim dostává od prvních, jejich povaha se zjemňuje, jejich mravy se očišťují a odpor uhasíná. Tak se uskutečňuje splynutí různých skupin Duchů, stejně tak jako na Zemi splývají rasy a národy.

20. Strach před nekonečným zvětšováním se příbuzenstva následkem znovuzrozování má sobecký základ a dokazuje pouze, že stávající láska není dosti obsáhlá, aby objala velký počet osob. Cožpak otec, který má mnoho dětí miluje je méně, než kdyby měl jen jedno? Sobci mohou být klidní, protože tato obava je zbytečná. Z toho faktu, že nějaký člověk byl  desetkrát znovuvtělen, nevyplývá, že by měl ve světě Duchovních bytostí deset otců, deset matek, deset manželek a přiměřené množství dětí a jiných příbuzných. Tam znovu nalezne vždy stejné objekty své lásky, se kterými byl na Zemi spjat pouty různého druhu.

21. Podívejme se nyní na důsledky nauky, která popírá reinkarnaci. Tato nauka rozhodně neuznává dřívější existenci duše, protože duše by podle ní musely být tvořeny současně s tělem a nebylo by zde nějaké pojítko mezi nimi. Duše by si byly zcela cizími, otec by byl cizím synovi a příbuzenstvo by následkem toho bylo v rodinách omezeno jen na tělesné vztahy bez jakéhokoliv duchovního pouta. Nebyl by tedy důvod, aby se někdo chválil,  že měl jako dědy vynikající osobnosti. Ale podle nauky o znovuzrozování dědové a potomstvo se vesměs znali, mnohdy již dříve žili v podobném vztahu, milovali jeden druhého a nacházejí se nyní opět spolu, aby obnovili svá stará pouta sympatií.

22. Tolik o minulosti. O budoucnosti: podle základních dogmat, které plynou z nauky popírající znovuzrozování, je osud duší  stanoven jediným životem. Toto stanovení určení osudu by znamenalo konec pokroku, protože pokud se uskutečňuje nějaký pokrok, pak již není určený a vymezený osudem. Podle toho, jestli duše žily dobře nebo špatně, jdou hned do sídla šťastných nebo do věčného pekla. Jsou tedy ihned rozděleny provždy a bez jakékoliv naděje opět se k sobě přiblížit. Proto otcové, matky a děti již nikdy nespatří jeden druhého, je to tedy naprosté a konečné přerušení pout rodiny.

Znovuzrozováním (reinkarnací) a pokrokem, který je jeho následkem, všichni kdož se milovali se opět shledají na Zemi nebo v prostoru a společně budou směřovat k Bohu. Jestliže někteří na cestě padli, opozdí svůj pokrok o své štěstí, avšak naděje se nikdy neztrácí. Prostřednictvím pomoci, posily a podpory těch, kteří je milují, vždy vybřednou z bláta, do kterého padli. Znovuzrozováním konečně vzniká pospolitost mezi nevtělenými a vtělenými a z této pospolitosti vzniká posilování pout lásky.

23. V souhrnu se člověku představují čtyři alternativy,  pokud jde o záhrobní budoucnost:

1. Zánik – podle materialistické nauky.

2. Vstřebání do univerzálního celku podle panteistické nauky.

3. Osobnost s určenou stálostí osudu dle křesťanské církevní nauky.

4. Osobnost s možnostmi nekonečného pokroku podle Spiritismu.

Podle prvních dvou jsou pojítka rodiny zrušena smrtí a duše nemají naději opět se setkat. Podle třetí – duše mají možnost vzájemného shledání  podmínkou, že jdou do stejného prostředí, a tímto prostředím může být peklo nebo ráj. Podle Spiritismu – v mnohosti životů, která je nedělitelná, s postupným vývojem a pokrokem je vytvořena jistota souvislosti vztahů mezi lidmi, kteří se milovali nebo milují, a právě to tvoří pravou rodinu.

Učení Duchů (Buchovních bytostí)

Hranice převtělování

24. Jaké jsou hranice převtělování?

Přesně řečeno, vtělení nemá jasně vymezené hranice, bereme-li v úvahu látku, ze které se skládá tělo Ducha (Duchovní bytosti), protože hmotnost této látky se stává méně hustou, podle toho, jak se Duchovní bytost očišťuje. V některých světech, pokročilejších než je naše Země, jsou těla méně hustá, lehčí a jemnější a v důsledku toho jsou méně vystavena změnám. Na vyšších stupních mají Duchové těla průhledná, téměř fluidická. Stupeň po stupni je jemnější, až se posléze splétá s perispritem. Dle světa, na kterém Duchovní bytost žije, získává tělo schopné a přizpůsobené povaze tohoto světa.

Perisprit samotný se také proměňuje, stává se éteričtějším až do plného očištění u Duchovních bytostí dokonalých. Jsou určeny zvláštní světy jako stanice pro velmi pokročilé Duchovní bytosti, které tam již nejsou tak vázány, jako je tomu ve světech nižších. Jejich stav svobody jim dovoluje přemisťovat se všude tam, kam je volá poslání, které je jim svěřeno.

Posuzujeme-li vtělování z hmotného hlediska, jak se uskutečňuje na Zemi, pak je možno říci, že na nižších světech je omezeno. Záleží tedy na Duchovní bytosti, aby se více nebo méně osvobodila od těchto nižších světů, a toho je možno dosáhnout jen očištěním, sebezdokonalením. Také je nutno zvážit, že ve stavu putování (v období mezi dvěma tělesnými životy) se situace Duchovní bytosti vztahuje k povaze světa, na kterém ji drží stupeň pokroku. Ve stavu putujícím je Duchovní bytost více či méně šťastná, volnější a schopnější dokonaleji chápat.

Nezbytnost vtělování

25.  Je vtělení trestem a podrobují se mu pouze Duchovní bytosti, které se provinily?

Je nutné, aby Duchovní bytosti procházely vtěleními, aby tak v materiální formě mohly plnit plány, které jim Bůh určil. Je to nutné pro ně samotné, protože činnost, ke které jsou vedeny, napomáhá  rozvoji intelektu. Ve svrchované spravedlnosti dává Bůh stejný úkol všem svým dětem. Proto dává také všem stejný začátek, stejné schopnosti, stejnou povinnost a stejnou svobodu (činnosti či jednání). Každá výsada by byla předností a každá přednost nespravedlností. Avšak vtělení je pro všechny Duchovní bytosti jen stav prozatímní. Je to úkol, který jim Bůh dává na počátku jejich života jako zkoušku  jejich svobodné vůle. Kdo plní tento úkol s nadšením, ten rychle, a navíc méně namáhavě na svých prvních stupních podnikání vítězí a dříve pak vychutnává plody své snahy. Naproti tomu ti, kteří zneužívají své svobody, kterou jim Bůh dal, se ve svém pokroku opožďují a podle své svévole budou nepochybně potřebovat znovuzrozování. V tomto případě je znovuzrození trestem.  (Svatý Ludvík. Paříž 1859.)

26. Poznámka. K lepšímu pochopení rozdílů uvádíme běžné porovnání: student začíná se studiem nějaké vědy po absolvování série přípravných kurzů. Přípravné studium je namáhavé, ale přesto je prostředkem, který vede k cíli, nikoliv k trestu. Pilný student zkracuje svou cestu a nachází na ní méně trní. Ale docela jinak se vede tomu studentu, jehož nedbalost a lenost jej nutí k opakování některých tříd. Není tedy trestem práce v kurzu, jen nutnost začít stejnou práci.

Tak se stává člověku na Zemi. Pro Ducha (člověka) nedisciplinovaného, který se nachází sotva na začátku svého duchovního rozvoje, je vtělení prostředkem k rozvinutí intelektu. Avšak pro vzdělaného člověka, jehož mravní cit je již široce rozvinut, a který je nucen opakovat etapy vtěleného života plného tísně, ačkoliv by byl již mohl dosáhnout cíle, je vtělení trestem z nutnosti, když musí prodloužit svůj pobyt ve sférách nižších a méně uspokojujících. A naopak – kdo pracuje aktivně na svém mravním pokroku, ten může nejen zkrátit trvání hmotného vtělení, ale může najednou i překročit některé mezistupně, které jej dělí od vyšších světů.

Mohly by se Duchovní bytosti vtělit pouze jedenkrát, na stejné planetě, a přesto naplnit více svých existencí v různých sférách? Toto mínění by bylo přijatelné jen tehdy, kdyby všichni lidé na Zemi stáli právě na stejné úrovni mravní a rozumové. Rozdíly  mezi nimi, od divocha až po civilizovaného člověka ukazují, jakými stupni člověk musí projít.  A dále – vtělení musí mít určitý cíl! Jaký užitek by mělo krátké vtělení dětí, které zmírají v útlém věku? Trpěly by bez užitku pro sebe i pro jiné. Bůh, jehož zákony jsou neobyčejně moudré, nekoná nic neužitečného. Vtělením na stejné planetě chtěl, aby stejné Duchovní bytosti našly opět styk s druhými a aby mohly vyplatit svá vzájemná zla. Jejich dřívějšími vztahy chtěl Bůh založit pojítka rodiny na duchovním základě a chtěl podpořit přírodním zákonem zásady pospolitosti bratrství a rovnosti.

(Z  Knihy  Allana Kardeka „Evangelium dle spiritismu“ Kap. IV)