Vrozené schopnosti a zapomínání minulosti

by

Zapomenutí na předešlé existence je jedno z Božích požehnání. Bůh v své milosti chce chránit lidi od vzpomínek, které jsou téměř vždy bolestné. V každé nové existenci je člověk tím, čím je, tj. je novou individualitou – je to pro něho nový začátek. Postřehuje a prožívá pouze současné události. Než se zrodil, věděl, že současné problémy života jsou výsledkem jeho minulých přestupků, z kterých se dá vydedukovat, čemu se musí podrobit a co mu pomůže v jeho úsilí zlepšit se. Jestliže v předešlých dobách, resp. životech měl nějaké přestupky, které už nechce mít, pak nepotřebuje, aby se o něho někdo staral – může se soustředit na ty nedokonalosti, které mu zůstávají.

Jestliže bychom uvažovali, že duše nežila v minulosti, tak bychom věřili, že jsme byli stvořeni v době, kdy bylo vytvořeno naše tělo. Pokud tuto hypotézu přijmeme, pak by duše neměla žádný vztah k duším, které jí přecházely. Člověk se právem ptá, proč je Bůh nadevše spravedlivý a dobrý a současně může činit nevinné duše odpovědné  za hříchy spáchané otcem lidské rasy Adamem – z hlediska Boží spravedlnosti se duše nemůže cítit zavázaná k jeho „pádu”. Jestliže si místo toho myslíme, že znovuzrození duše přináší semena „nedostatků” předešlých existencí, pak v sou­časném životě trpíme v důsledku minulých skutků, čímž jsme schopni logicky vysvětlit podstatu původního hříchu, kterému může každý porozumět a který může každý akceptovat – z toho pak vyplývá, že každá duše je zodpovědná pouze za své vlastní hříchy, resp. činy jak dobré, tak špatné.

Vytvoření duše společně s tělem

by

Různý morální stav, vlastnosti a intelektuální schopnosti jsou důkazem toho, že duše žily již dříve. Kdyby byly stvořeny ve stejné době jako jejich současná těla, pak by se zdálo, že Bůh mohl stvořit některé dokonalejší než jiné, což by bylo v rozporu s jeho spravedlností, dobrotou a milosrdenstvím. Proč by potom byli primitivní a civilizovaní, dobří a zlí, inteligentní a hloupí lidé? Toto je všechno přijatelně vysvětlitelné, jestliže akceptujeme, že někteří z nás žijí déle než jiní a že získali více zkušeností a že mnozí šli kratší cestou, tj. cestou dobra, atd.

Kdyby by byla současná existence pouze jediná a kdyby samotné určení budoucnosti duší pro celou věčnost vyplývalo pouze z tohoto  jediného   života,   pak jaký by byl osud dětí, které zemřely v dětství, zejména v raném? Protože ony nekonaly ani dobro ani zlo, nezaslouží si ani odměnu ani trest. V souladu s Kristovým výrokem, že každý z nás je odměněn nebo potrestán v souladu se svým konáním, pak dětem by nemělo být přisouzeno ani dokonalé štěstí andělů, ani by neměly být z toho vyňaty. Jsme nuceni říci, že v jiné inkarnaci budou schopny dělat, co nemohly dělat ve své krátké pozemské existenci.

Rozmanitost životů

by

Stejně bychom mohli posuzovat duše, které jsou v pozemském životě mentálně postižené. Tyto bytosti si nejsou vědomy ani dobra ani zla, ale pak nejsou odpovědné za své konání. Mohl by Bůh, který je absolutně dobrý a spravedlivý, stvořit takovéto „bídné” duše, odsouzené k bídné existenci bez „varování”? Avšak jestliže předpokládáme, že duše těchto mentálně postižených bytostí jsou trestané neschopností vyjádřit své myšlení nebo nelogickým a nekoordinovaným chováním, v hlubokém rozporu s chováním „normálním”, pak existence takovýchto bytostí by nebyla v souladu s Božskou spravedlivostí.

Během úspěšných inkarnací se duše postupně zbavuje svých přestupků. Jestliže duše již tak pokročila svojí „duchovní aktivitou”, může se eventuálně přiblížit ke konci své fyzické existence. Potom zůstává čistou duší, neboli andělem a těší se z čistého duchovního života a je bez poskvrny na celou věčnost.

Jak nás ochraňují duchové

by

Poněvadž lidé jsou na Zemi za účelem odpykání si svých trestů, Bůh jako dobrý otec je tady neponechá bez ochrany. Za prvé každý člověk má svého ochranného ducha, anděla strážného, který ho hlídá a snaží se ho vést správnou cestou. Dále na Zemi jsou duchové se zvláštním posláním, duchové vyšší, kteří se občas rodí, aby lidi poučili prostřednictvím svých morálních vlastností a schopností, aby tak pomohli duchovnímu pokroku na Zemi. Navzdory tomu, že všichni máme zakotveny Boží zákony ve svém vědomí (i svědomí), Bůh je ještě formuloval i „zřetelnějším způsobem”. Prvního poslal Mojžíše. Ale Mojží­šovy zákony byly vhodné pro lidi jeho doby. Mluvil pouze o životě na Zemi a o dočasných trestech a odměnách. Dále přišel Kristus, který doplnil Mojžíšovy zákony na vyšší morální úroveň: o plu­ralitě existencí (Mat. 18.10, Jan 3.2) duchovního života, o mo­rálních trestech a odměnách. Mojžíš usměrňoval lidi strachem, Ježíš Kristus láskou a lidskostí, resp. milosrdenstvím.

Spiritismus

by

Křesťanský spiritismus kombinuje teorii s důkazy. Budoucnost dokazuje přes nesporná fakta přítomnosti. Mluví jasně, bez dvojsmyslností, které Kristus řekl v podobenstvích, aby se lidé dopátrali pravdy pomocí svých rozumových schopností. Vysvětlil neznámé pravdy a rovněž ty, které se špatné vysvětlo­valy. Objevil existenci neviditelna nebo duchovního světa a seznámil člověka s tajemstvími budoucího života. Přišel jako protiklad materialismu, který stojí v opozici Boží moci. V neposlední řadě přichází upravit vztah mezi člověkem a morálními zákony stanovenými Ježíšem Kristem. Mojžíš připravil základy, Kristus zaséval a spiritismus přichází sklízet.

Spiritismus není ani tak „nové“ světlo, ale je intenzivnější, více účinný, poněvadž pomáhá vysvětlovat účel lidského života v komplexnější podobě a to díky těm, kteří žili dříve. Když se zjistí, co všechno bylo zatemněno, resp. skryto, je konec špatným vysvětlením a chápáním, což je cesta k jednotě všech lidí, v je­dinou víru, která přesvědčuje, že je pouze jeden Bůh a jeho zákon pro všechny lidi. Takováto doba byla předpovězena Kristem a jeho proroky.

Původ a řešení našich trápení

by

Neštěstí, které postihuje lidi na Zemi, má příčinu v pýše, hrdosti, smyslných požitcích a vášních. Lidé se kvůli neřestem stávají nešťastnými a trestají se sami navzájem. Jakmile se huma­nita a dobročinnost nahradí sobectvím a pýchou, lidé si navzájem ubližují a nenávidí se – v opačném případě bude každý respektovat práva jiného, výsledkem bude harmonie a spravedlnost mezi všemi lidmi.

Ale jak odstranit sobectví a pýchu, která je zaseta uvnitř lidského srdce? Sobectví a pýcha se v lidských srdcích nachází z toho důvodu, že lidé jsou duchové, kteří od úplného začátku měli náchylnost ke zlu, a na Zem byli vyslání kvůli svým neřestem, resp. k odčinění „původního hříchu“ (pod názvem „původní hřích“ rozumíme revoltu duchů proti vůli Boží) -jediná cesta k jeho odčinění je milosrdenství, což je projev lásky v praxi, resp. zbavení se sobectví. Bůh dává lidem výzvu přes křesťanský spiritismus, Když se lidé budou snažit žít podle jeho zákonů – zákona lásky a milosrdenství.

Stoupenci naší planety

by

Země dosáhla stavu, že by se mohla stát místem štěstí a míru – Bůh nechce, aby se rodily zlé duše, které by pokračovaly v na­rušování míru a nerespektovaly dobro. Takovéto duše musí opustit Zemi – budou muset pykat za své setrvání v hříchu na méně pokročilých planetách, kde budou opět pokračovat ve svém duchovním pokroku s menším štěstím a větší bolestí než zde na Zemi. Na takovýchto světech se budou formovat nové, více osvícené rasy s duchovně „vyspělými“ vyslanci na pomoc zpožděným bytostem za účelem jejich duchovního pokroku, využívajíce znalostí, kterých dosáhli už na Zemi. Na pokročilejší světy postoupí až tehdy, až si to zaslouží a až se úplně očistí. Jestliže byla Země pro ně očistcem, tyto světy budou pro ně „peklem“, ale bytosti, které se budou snažit, nebudou opuštěny.

Ale současně jak se bude „postižená generace“ ztrácet, nová generace se bude rychle objevovat -jejich víra bude založena na „křesťanském spiritismu“, tzn. že duchovní principy budou vycházet z principů křesťanských a ty budou poskytovat nové uvědomění na Zemi. Spiritismus se nesnaží stát se novým domi­nantním náboženstvím, ale nabízí lidstvu nové morální orientace. Tento historický princip je jasně popsaný v úvodu knihy Evan­gelium podle spiritismu a v první kapitole knihy Genesis.

Stoupenci spiritismu

by

Hlavním účelem spiritismu je zlepšit morální a intelektuální pokrok lidí.

Skutečný spiritista není ten, kdo věří v komunikaci s duchovním světem, ale ten, kdo se snaží žít podle spiritistického učení. Každá víra je neplodná, jestliže nevede člověka alespoň o krok dále na cestě k pokroku, nebo nevytváří-li podmínky k jeho zlepšení.

Sobectví, pýcha, hrdost, marnivost, ctižádost, chamtivost, nená­vist, zášť, žárlivost, pomlouvačnost a osočování atd. jsou neřesti duše; my se musíme zbavovat těchto neřestí každý den – jejich protiváha je realizace ctností v každodenním životě, zejména láska, milosrdenství a pokora.

Pouze ti, o kterých můžeme říct: „Dnes je lepší, než byl včera”, mohou podat důkaz, že věří ve spiritismus.

Jednou z významných hledisek naší víry je „duchovní přežití”, které je v protikladu k materialistickému názoru „že vše končí smrtí”. Světské radosti plné požitků a smyslných vášní se většinou obracejí v bolest a žal u těch, kteří si v nich libují, když zaniknou podmínky k jejich uskutečňování, např. v nemoci, ve stáří apod. Duchovní přežití je velikým „požehnáním” při ztrátě našich milých a spolubližních.

Utrpení na Zemi

by

Zármutek na Zemi je lékem pro duši, chrání nás při různých pokušeních a nástrahách, čímž zajišťuje naši lepší budoucnost, podobně jako bolestivá operace `zachraňuje pacientům život a navrací jim zdraví. Odpovídá to výroku Ježíše Krista: „Blahoslaveni truchlící, poněvadž oni budou potěšeni”.

Ve svém zármutku se dívejte na ty, kteří jsou smutnější, a myslete na ty, kteří trpí více než vy.

Zoufalství je přirozené těm, kteří věří, že všechno končí tělem, ale nepřirozené a neopodstatněné pro ty. kteří věří v budoucnost duše.

Ve většině případů je však člověk příčinou vlastního neštěstí na tomto světě. Jestliže se díváme na problémy těchto příčin, zjistíme, že jsou důsledkem vlastních „neprozřetelností” jako duchovní malost, chamtivost, pýcha a ostatní neřestí a tudíž jsou v podstatě našeho vlažného nebo záporného postoje k Božím zákonům.

Význam modlitby

by

Modlitba je aktem zbožnosti. Modlitbou k Bohu se míní myšlení na Něho, těsný přístup k Němu a komunikaci s Ním.

Člověk, který se modlí oddaně a vroucně, je posílen proti pokušení zla – Bůh chrání člověka tím, že vysílá na pomoc dobré duše. Je to pomoc, která nikdy nezklame, žádá-li se upřímně.

Není důležité modlit se často, ale správně, v „duchu a pravdě”. Někteří lidé věří, že účinnost modlitby záleží na její délce, místo na její vroucnosti a upřímnosti. Pro ně je modlitba „zaměstnáním”, resp. způsobem utracení času, místo toho, aby byla prostředkem k vlastní posile.

Prosíme-li Boha o pomoc, získáme ji pouze za podmínky naší nezištnosti a v případě, že se naše vlastnosti přiměřeně mění. Dobré skutky jsou nejlepší modlitbou, poněvadž skutky „mluví” tišeji než slova.

Všechny dobré duše doporučují modlitby. Na druhé straně všechny nedokonalé, resp. trpící duše vyžadují modlitbu jako pro­středek ke zmenšení svého utrpení.

Modlitba sice nemůže změnit „rozhodnutí Prozřetelnosti”, ale trpící duše modlitba   povzbuzuje, cítí pomoc a jsou méně ne­šťastné, když vidí, že někdo má o jejich osud zájem s upřímným úsilím jim pomoci. Modlitba tedy trpící duše povzbuzuje, vede je k projevení lítosti a snaze k nápravě a chrání je proti zlým myšlenkám a silám. V tomto smyslu je modlitba nejen osvítí, ale též zkrátí jejich utrpení.

Modlitba by měla být v souladu s vaší vírou a myšlením, forma není důležitá. Je to myšlení, které hodnotí samo sebe pravdivě a bez přetvářky, poněvadž před Bohem nelze nic zatajit. Upřím­nost, nezištný zájem a pokora je podstatný přístup před tvář Boží. Tedy „dobré myšlení” je o mnoho cennější než mnoho slov, která znějí jako mlýn, který již nemele.