Co nás učí duchové…

o Bohu

Bůh je vševědoucí a všemocná inteligence a prvotní příčina všech věcí. Bůh je věčný, jedinečný, nehmotný, neměnný, absolutně spravedlivý a dobrý. Je nekonečný a nepřekonatelný ve svém jednání a konání; jestliže by byl v některých těchto vlastnostech omezený, nebyl by Bůh.

Bůh stvořil hmotu, z které se vytvořily světy, resp. vesmírná tělesa. Také stvořil inteligentní bytosti, které my nazýváme duchy. Ti obydlili materiální světy v souladu s neměnnými zákony Stvoření; kvůli své podstatě jsou tyto bytosti schopné dosáhnout dokonalosti. Čím více se zdokonalují, tím více se přibližují Božství.

Duše a Duchové

Samotný duch má inteligentní princip. Jeho vnitřní podstatu neznáme. Vzhledem k nám je nehmotný.

Duchové jsou individuální. Mají jemnou, éterickou, téměř nehmotnou schránku, kterou nazýváme „perisprit”, jakýsi druh fluidního těla, které poskytuje „materiál” pro vytvoření lidské podoby. Duchové obývají kosmický prostor, kterým se pohybují rychlostí myšlenky, a vytvářejí neviditelný svět.

Neznáme původ ani způsob stvoření duchů. My pouze víme, že byli stvořeni jako prosté a nevinné bytosti, tj. bez znalosti jak dobra, tak zla – ale se stejnou možností samostatného rozhodování. Bůh ve své absolutní spravedlnosti jim nemohl přisoudit bez jejich přičinění dosažení dokonalosti. Původně duchové zůstávali ve stavu jakéhosi dětství, resp. nevinnosti, neměli vlastní vůli, ani vědomí vlastní existence.

Svobodná  vůle a pokrok

Když se současně vyvinula svobodná vůle a individuální myšlení u všech těchto duchů, Bůh řekl:”Můžeš dosáhnout nejvyššího štěstí, avšak po získání nezbytných znalostí, po splnění úkolů, které ti dám. Tudíž jdi a pracuj tak, abys vytvářel pokrok – to je tvůj úkol a cíl. Musíš se stát dokonalým za sledování zákonů, které jsem ti hluboko vtiskl do tvého svědomí.“ Jako výsledek své svobodné vůle někteří šli cestou dobra, cestou pokory, tj. cestou kratší, jiní šli cestou zla, pýchy, tedy cestou delší.

Bůh nestvořil zlo. On vytvořil zákony, které musí být dobré, pro­tože On je nejvyšší dobro. Ti, kteří tyto zákony dodržují, se mo­hou stát dokonale šťastnými. Ale duchové, majíce svobodnou vůli, ne vždy dodržovali doporučené zásady a pak zlo vzniklo jako důsledek toho neuposlechnutí. My můžeme pak říct, že dobro je všechno, co je v souladu s Božími zákony, a zlo všechno, co je proti těmto zákonům.

Inkarnace

Hmotné světy jsou prostředníci k výkonu Božské moci tím, že pomáhají plnit úkoly duchů, kteří na nich adoptují hmotná těla. Uplatňováním Božských zákonů v tělesném životě zvyšují svoji inteligenci, resp. se duchovně zdokonalují podléhajíce duchovnímu pokroku, čímž dosáhnou „věčného štěstí”.

Zrození není uloženo duchům jako trest. Je nezbytné k jejich duchovnímu vývoji, ke splnění Božských plánů a všichni je musí plnit bez ohledu na to, zda jdou cestou dobra nebo zla. Ale ti, kteří jdou cestou dobra, dosáhnou dokonalosti dříve a dosáhnou jí menším utrpením.

Lidské duše jsou inkarnovaní duchové. Aby pomohl člověku splnit jeho úkoly, stvořil Bůh zvířata, jejichž podstata a inteligence odpovídá potřebám lidí.

Zdokonalení duchů je ovoce jejich vlastního úsilí. Poněvadž není možné, aby duch získal všechny morální hodnoty a jejich cíle v jedné fyzické existenci, musí se uskutečňovat ve více existencích, během kterých se dosáhne několik kroků (stupňů) na cestě k dokonalosti.

Reinkarnace

Během každé fyzické existence plní duše úkoly v souladu s pokro­kem. Čím jsou úkoly tvrdší a obtížnější, tím větší prospěch přinesou. Tudíž každé zrození je pokusem, který duši přivádí blíže k jejímu cíli. Počet zrození závisí jednak na svobodné vůli ducha, jednak na plnění morálních úkolů. Počet zrození může být zmenšen, pracuje-li duch aktivně na zlepšení svých morálních vlastností podobně, jako dělník svým úsilím časově prodlouží nebo zkrátí uloženou práci.

Je-li zrození zneužito, nepřispěje to k pokroku ducha a musí znovu začínat víceméně za ztížených podmínek, poněvadž zneužil svoji svobodnou vůli. Tyto podmínky jsou obtížnější v případě, že zneužití bylo svévolné a vědomé. Tento proces můžeme pozorovat v každodenním pozemském životě v tom, že zítra uděláme něco, co bychom mohli udělat dnes, nebo uděláme špatně, co bychom mohli udělat dobře.

Duchovní život

Duchovní život je život normálního ducha. Fyzický život je pomíjivý, dočasný, ne více než okamžik věčnosti.

Během fyzických intervalů duchové „putují”. Není stanovena žádná pevná doba putování mezi těmito intervaly. V této době může být duch šťastný nebo nešťastný, což záleží na tom, v jakém morálním stavu duch přišel z posledního zrození. Nyní má možnost studovat činitele, kteří budou urychlovat nebo zpožďovat jeho pokrok; na základě těchto úvah duch provede rozhodnutí, jaké bude jeho příští zrození a zvolí si takové životní úkoly, které jsou jednak nejvýhodnější k odčinění přestupků, resp. trestů jednak směřují k nejlepší metodě pokroku.

Zločinné duše jsou trestány morálním utrpením v duchovním světě a fyzickým po zrození. Všechny postihy jsou v důsledku pádu, tj. v důsledku porušení Božích zákonů. Tudíž utrpení je současně usmířením minulosti a zkouškou pro budoucnost. Tímto způsobem ti, kteří byli hrdi, budou pokořeni, budou trpět v životě ponížení; tyran, vládce bude sluhou – zlí a bohatí lidé budou žít v bídě.

Jsou i světy vhodné k pokroku individuálních duší. Podmínky fyzického života na těchto světech se mění v širokých mezích. Čím méně je duše pokročilá, tím těžší a hrubší tělo obdrží. Když se stává duše čistější, pak pokročí na svět, který je morálně i ma­teriálně na vyšší úrovni. Naše Země je vzhledem k ostatním obývaným planetám na poměrně nízké úrovni.

Diverzita obydlených světů

Zločinné duše jsou zrozené na méně pokročilých světech, kde pykají za své přestupky. A právě tím, že podléhají strastem a mají různá trápení, jsou pro ně tyto světy skutečným očistcem. Jejich úsilí uskutečňovat morální pokrok určí, zda tyto světy opustí nebo ne. Naše Země je jedním z takových světů.

Poněvadž Bůh je všemocný a právě tak dobrý, On neodsoudí své tvory k trvalým trestům z časového hlediska. On jim vždy dá příležitost k pokroku, tj. když odčiní zlo, které spáchali. Bůh zapomene, odpustí, ale očekává lítost a odčinění a návrat k dobru, avšak trvání trestu záleží na tom, jak duše setrvala ve zlu. V důsledku toho je trest věčný pro ty, které věčně slouží zlu, resp. které setrvávají na cestě zla. Ale jakmile se objeví známka lítosti v „srdci zločince”, Bůh mu požehná v rámci svého milosrdenství. My však musíme vědět, že věčné tresty jsou relativní a že se nesmí chápat v absolutním smyslu.

Když se duchové zrodí, přinesou si sebou součet všeho, co získali v předešlích životech. Z tohoto důvodu člověk instinktivně vidí jisté zvláštní schopnosti, tendence k dobru i ke zlu, které jsou mu vlastní. Tendence ke zlu vyplývají ze zbytků nedo­konalosti ducha, které ještě nebyl schopen úplně překonat. Jsou také důsledkem chyb, které vznikly špatným pochopení původního „smyslu”. Během každé existence by duše měla eliminovat některé z těchto nedostatků, resp. nedokonalostí.

Vrozené schopnosti a zapomínání minulosti

Zapomenutí na předešlé existence je jedno z Božích požehnání. Bůh v své milosti chce chránit lidi od vzpomínek, které jsou téměř vždy bolestné. V každé nové existenci je člověk tím, čím je, tj. je novou individualitou – je to pro něho nový začátek. Postřehuje a prožívá pouze současné události. Než se zrodil, věděl, že současné problémy života jsou výsledkem jeho minulých přestupků, z kterých se dá vydedukovat, čemu se musí podrobit a co mu pomůže v jeho úsilí zlepšit se. Jestliže v předešlých životech měl nějaké přestupky, kterých hluboce lituje, pak je mu jejich odčinění usnadněno jednak vlastní nevědomostí, jednak nevědomostí okolí, které tam zůstává bez předsudků, které by mu jeho úkol ztěžovaly.

Jestliže bychom uvažovali, že duše nežila v minulosti, tak bychom věřili, že jsme byli stvořeni v době, kdy bylo vytvořeno naše tělo. Pokud tuto hypotézu přijmeme, pak by duše neměla žádný vztah k duším, které jí přecházely. Člověk se právem ptá, proč Bůh, který je nadevše spravedlivý a dobrý, může současně činit nevinné duše odpovědné  za hříchy spáchané otcem lidské rasy Adamem – z hlediska Boží spravedlnosti se duše nemůže cítit zavázaná k jeho „pádu”. Jestliže si místo toho myslíme, že znovuzrození duše přináší semena „nedostatků” předešlých existencí, pak v sou­časném životě trpíme v důsledku minulých skutků, čímž jsme schopni logicky vysvětlit podstatu původního hříchu, kterému může každý porozumět a který může každý akceptovat – z toho pak vyplývá, že každá duše je zodpovědná pouze za své vlastní hříchy, resp. činy jak dobré, tak špatné.

Vytvoření duše společně s tělem

Různý morální stav, vlastnosti a intelektuální schopnosti jsou důkazem toho, že duše žily již dříve. Kdyby byly stvořeny ve stejné době jako jejich současná těla, pak by se zdálo, že Bůh mohl stvořit některé dokonalejší než jiné, což by bylo v rozporu s jeho spravedlností, dobrotou a milosrdenstvím. Proč by potom byli primitivní a civilizovaní, dobří a zlí, inteligentní a hloupí lidé? Toto je všechno přijatelně vysvětlitelné, jestliže akceptujeme, že někteří z nás žijí déle než jiní a že získali více zkušeností a že mnozí šli kratší cestou, tj. cestou dobra, atd.

Kdyby by byla současná existence pouze jediná a kdyby samotné určení budoucnosti duší pro celou věčnost vyplývalo pouze z tohoto jediného života, pak jaký by byl osud dětí, které zemřely v dětství, zejména v raném? Protože ony nekonaly ani dobro ani zlo, nezaslouží si ani odměnu ani trest. V souladu s Kristovým výrokem, že každý z nás je odměněn nebo potrestán v souladu se svým konáním, pak dětem by nemělo být přisouzeno ani dokonalé štěstí andělů, ani by neměly být z toho vyňaty. Jsme nuceni říci, že v jiné inkarnaci budou schopny dělat, co nemohly dělat ve své krátké pozemské existenci.

Rozmanitost životů

Stejně bychom mohli posuzovat duše, které jsou v pozemském životě mentálně postižené. Tyto bytosti si nejsou vědomy ani dobra ani zla, ale pak nejsou odpovědné za své konání. Mohl by Bůh, který je absolutně dobrý a spravedlivý, stvořit takovéto „bídné” duše, odsouzené k bídné existenci bez „varování”? Avšak jestliže předpokládáme, že duše těchto mentálně postižených bytostí jsou trestané neschopností vyjádřit své myšlení nebo nelogickým a nekoordinovaným chováním za zneužívání těchto schopností, chápeme, že i takové životy jsou v souladu s Boží spravedlností.

Během úspěšných inkarnací se duše postupně zbavuje svých přestupků. Jestliže duše již tak pokročila svojí „duchovní aktivitou”, může se eventuálně přiblížit ke konci své fyzické existence. Potom zůstává čistou duší, neboli andělem a těší se z čistého duchovního života a je bez poskvrny na celou věčnost.

Jak nás ochraňují duchové

Poněvadž lidé jsou na Zemi za účelem odpykání si svých trestů, Bůh jako dobrý otec je tady neponechá bez ochrany. Za prvé každý člověk má svého ochranného ducha, anděla strážného, který ho hlídá a snaží se ho vést správnou cestou. Dále na Zemi jsou duchové se zvláštním posláním, duchové vyšší, kteří se občas rodí, aby lidi poučili prostřednictvím svých morálních vlastností a schopností, aby tak pomohli duchovnímu pokroku na Zemi. Navzdory tomu, že všichni máme zakotveny Boží zákony ve svém vědomí (i svědomí), Bůh je ještě formuloval i „zřetelnějším způsobem”. Prvního poslal Mojžíše. Ale Mojží­šovy zákony byly vhodné pro lidi jeho doby. Mluvil pouze o životě na Zemi a o dočasných trestech a odměnách. Dále přišel Kristus, který doplnil Mojžíšovy zákony na vyšší morální úroveň: o plu­ralitě existencí (Mat. 18.10, Jan 3.2) duchovního života, o mo­rálních trestech a odměnách. Mojžíš usměrňoval lidi strachem, Ježíš Kristus láskou a lidskostí, resp. milosrdenstvím.

Spiritismus

Křesťanský spiritismus kombinuje teorii s důkazy. Budoucnost dokazuje přes nesporná fakta přítomnosti. Mluví jasně, bez dvojsmyslností, které Kristus řekl v podobenstvích, aby se lidé dopátrali pravdy pomocí svých rozumových schopností. Vysvětlil neznámé pravdy a rovněž ty, které se špatné vysvětlo­valy. Odhalil existenci neviditelna nebo duchovního světa a seznámil člověka s tajemstvími budoucího života. Přišel jako protiklad materialismu, který stojí v opozici Boží moci. V neposlední řadě přichází upravit vztah mezi člověkem a morálními zákony stanovenými Ježíšem Kristem. Mojžíš připravil základy, Kristus zaséval a spiritismus přichází sklízet.

Spiritismus není ani tak „nové“ světlo, ale je intenzivnější, více účinný, poněvadž pomáhá vysvětlovat účel lidského života v komplexnější podobě a to díky těm, kteří žili dříve. Když se zjistí, co všechno bylo zatemněno, resp. skryto, je konec špatným vysvětlením a chápáním, což je cesta k jednotě všech lidí, v je­dinou víru, která přesvědčuje, že je pouze jeden Bůh a jeho zákon pro všechny lidi. Takováto doba byla předpovězena Kristem a jeho proroky.

Původ a řešení našich trápení

Neštěstí, které postihuje lidi na Zemi, má příčinu v pýše, hrdosti, smyslných požitcích a vášních. Lidé se kvůli neřestem stávají nešťastnými a trestají se sami navzájem. Když se huma­nita a dobročinnost nahradí sobectvím a pýchou, lidé si navzájem ubližují a nenávidí se – v opačném případě bude každý respektovat práva jiného, výsledkem bude harmonie a spravedlnost mezi všemi lidmi.

Ale jak odstranit sobectví a pýchu, která je zaseta uvnitř lidského srdce? Sobectví a pýcha se v lidských srdcích nachází z toho důvodu, že lidé jsou duchové, kteří od úplného začátku měli náchylnost ke zlu, a na Zem byli vyslání kvůli svým neřestem, resp. k odčinění „původního hříchu“ (pod názvem „původní hřích“ rozumíme revoltu duchů proti vůli Boží) -jediná cesta k jeho odčinění je milosrdenství, což je projev lásky v praxi, resp. zbavení se sobectví. Bůh dává lidem výzvu přes křesťanský spiritismus, Když se lidé budou snažit žít podle jeho zákonů – zákona lásky a milosrdenství.

Stoupenci naší planety

Země dosáhla stavu, že by se mohla stát místem štěstí a míru – Bůh nechce, aby se rodily zlé duše, které by pokračovaly v na­rušování míru a nerespektovaly dobro. Takovéto duše musí opustit Zemi – budou muset pykat za své setrvání v hříchu na méně pokročilých planetách, kde budou opět pokračovat ve svém duchovním pokroku s menším štěstím a větší bolestí než zde na Zemi. Na takovýchto světech se budou formovat nové, více osvícené rasy s duchovně „vyspělými“ vyslanci na pomoc zpožděným bytostem za účelem jejich duchovního pokroku, využívajíce znalostí, kterých dosáhli už na Zemi. Na pokročilejší světy postoupí až tehdy, až si to zaslouží a až se úplně očistí. Jestliže byla Země pro ně očistcem, tyto světy budou pro ně „peklem“, ale bytosti, které se budou snažit, nebudou opuštěny.

Ale současně jak se bude „postižená generace“ ztrácet, nová generace se bude rychle objevovat -jejich víra bude založena na „křesťanském spiritismu“, tzn. že duchovní principy budou vycházet z principů křesťanských a ty budou poskytovat nové uvědomění na Zemi. Spiritismus se nesnaží stát se novým domi­nantním náboženstvím, ale nabízí lidstvu nové morální orientace. Tento historický princip je jasně popsaný v úvodu knihy Evan­gelium podle spiritismu a v první kapitole knihy Genesis.

Stoupenci spiritismu

Hlavním účelem spiritismu je zlepšit morální a intelektuální pokrok lidí.

Skutečný spiritista není ten, kdo věří v komunikaci s duchovním světem, ale ten, kdo se snaží žít podle spiritistického učení. Každá víra je neplodná, jestliže nevede člověka alespoň o krok dále na cestě k pokroku, nebo nevytváří-li podmínky k jeho zlepšení.

Sobectví, pýcha, hrdost, marnivost, ctižádost, chamtivost, nená­vist, zášť, žárlivost, pomlouvačnost a osočování atd. jsou neřesti duše; my se musíme zbavovat těchto neřestí každý den – jejich protiváha je realizace ctností v každodenním životě, zejména láska, milosrdenství a pokora.

Pouze ti, o kterých můžeme říct: „Dnes je lepší, než byl včera”, mohou podat důkaz, že věří ve spiritismus.

Jednou z významných hledisek naší víry je „duchovní přežití”, které je v protikladu k materialistickému názoru „že vše končí smrtí”. Světské radosti plné požitků a smyslných vášní se většinou obracejí v bolest a žal u těch, kteří si v nich libují, když zaniknou podmínky k jejich uskutečňování, např. v nemoci, ve stáří apod. Duchovní přežití je velikým „požehnáním” při ztrátě našich milých a spolubližních.

Utrpení na Zemi

Zármutek na Zemi je lékem pro duši, chrání nás při různých pokušeních a nástrahách, čímž zajišťuje naši lepší budoucnost, podobně jako bolestivá operace `zachraňuje pacientům život a navrací jim zdraví. Odpovídá to výroku Ježíše Krista: „Blahoslaveni truchlící, poněvadž oni budou potěšeni”.

Ve svém zármutku se dívejte na ty, kteří jsou smutnější, a myslete na ty, kteří trpí více než vy.

Zoufalství je přirozené těm, kteří věří, že všechno končí tělem, ale nepřirozené a neopodstatněné pro ty. kteří věří v budoucnost duše.

Ve většině případů je však člověk příčinou vlastního neštěstí na tomto světě. Jestliže se díváme na problémy těchto příčin, zjistíme, že jsou důsledkem vlastních „neprozřetelností” jako duchovní malost, chamtivost, pýcha a ostatní neřestí a tudíž jsou v podstatě našeho vlažného nebo záporného postoje k Božím zákonům.

Význam modlitby

Modlitba je aktem zbožnosti. Modlitbou k Bohu se míní myšlení na Něho, těsný přístup k Němu a komunikaci s Ním.

Člověk, který se modlí oddaně a vroucně, je posílen proti pokušení zla – Bůh chrání člověka tím, že vysílá na pomoc dobré duše. Je to pomoc, která nikdy nezklame, žádá-li se upřímně.

Není důležité modlit se často, ale správně, v „duchu a pravdě”. Někteří lidé věří, že účinnost modlitby záleží na její délce, místo na její vroucnosti a upřímnosti. Pro ně je modlitba „zaměstnáním”, resp. způsobem utracení času, místo toho, aby byla prostředkem k vlastní posile.

Prosíme-li Boha o pomoc, získáme ji pouze za podmínky naší nezištnosti a v případě, že se naše vlastnosti přiměřeně mění. Dobré skutky jsou nejlepší modlitbou, poněvadž skutky „mluví” tišeji než slova.

Všechny dobré duše doporučují modlitby. Na druhé straně všechny nedokonalé, resp. trpící duše vyžadují modlitbu jako pro­středek ke zmenšení svého utrpení.

Modlitba sice nemůže změnit „rozhodnutí Prozřetelnosti”, ale trpící duše modlitba   povzbuzuje, cítí pomoc a jsou méně ne­šťastné, když vidí, že někdo má o jejich osud zájem s upřímným úsilím jim pomoci. Modlitba tedy trpící duše povzbuzuje, vede je k projevení lítosti a snaze k nápravě a chrání je proti zlým myšlenkám a silám. V tomto smyslu je modlitba nejen osvítí, ale též zkrátí jejich utrpení.

Modlitba by měla být v souladu s vaší vírou a myšlením, forma není důležitá. Je to myšlení, které hodnotí samo sebe pravdivě a bez přetvářky, poněvadž před Bohem nelze nic zatajit. Upřím­nost, nezištný zájem a pokora je podstatný přístup před tvář Boží. Tedy „dobré myšlení” je o mnoho cennější než mnoho slov, která znějí jako mlýn, který již nemele.

Chudoba a bohatství

Bůh stvořil člověka silného a výkonného k tomu, aby ho chránil před slabostí. Silný je ten, který odolává slabosti s Boží pomocí. Silný obyčejně přijímá trest bez reptání, což je velmi důležité a má to velmi dobrý vliv na jeho budoucnost.

Pozemské štěstí je pouze půjčka a její držitel je pouze věřitel – nemůže si ho brát do hrobu, navíc bude muset po smrti předložit přísné zhodnocení svého života na Zemi.

Zdraví je více požadavek „zkoušky” než trápení. Je to pokušení, resp. zneužití našeho tělesného organismu k různým „výstřel­kům” (tělesným vášním) – je mnohem těžší být mírný a skromný než nespoutaný a oddávat se tělesným požitkům.

Ti „ambiciózní”, kteří jsou úspěšní a bohatí, tj. ti, kteří se těší pouze z materiálních hodnot, jsou spiše k politování než k závidění. Člověk potřebuje při své každodenní činnosti myslet na svoji „budoucnost” tak, aby byla z hlediska duchovního vývoje perspektivní. Díky spiritismu se dovídáme od těch, kteří žili dříve, o jejich hrozném stavu, resp.osudu, potvrzujíce si hlubokou pravdu Kristových slov: „Ten, kdo se povyšuje, bude ponížen; ten, kdo se ponižuje, bude povýšen”.

Dobročinnost a sobectví

Milosrdenství je Kristovo nejvyšší poselství: „Milujte se navzájem jako bratři”. „Milujte spolubližní jako sebe samé”. „Milujte své nepřátele”. „Nečiňte jiným, co nechcete, aby oni činili vám”.

Milosrdenství není pouze dávání almužny – je to milosrdenství mysli, slov a skutků. Naše myšlení je milosrdné tehdy, je-li shovívavé ke spolubližním, kteří jsou chybující. Naše slova jsou „milosrdná”, když neříkáme to, co může ranit jiné. Naše skutky jsou milosrdné, když pomáháme svým spolubližním až na hranici svých vlastních sil.

Chudý člověk, který se podělí o svůj poslední chléb se člověkem ještě chudším, má větší zásluhy, než ten, který dává velké sumy ze svého přebytku bez toho, aby to jakkoli pocítil.

Ti, kteří mají pocity nepřátelství, zášti, nenávisti nebo rozmrzelosti proti svým spolubližním, mají nedostatek milosrdenství a lásky. Oni lžou, jestliže si říkají „křesťané” a pochybují o Bohu.

Všichni lidé jsou bratři bez ohledu na rasu, náboženství nebo národnost, poněvadž Bůh zve všechny k sobě – a tak si mají navzájem všichni podávat ruce. Nedávejte do klatby jeden dru­hého, je to akt nenávisti a násilí prováděný proti milosrdenství Kristovu a je to z hlediska mravních zákonů jeden z největších přestupků.

Když jsou lidé sobečtí, jsou jakoby seřazeni do bitvy proti svému okolí: když jsou milosrdní, místo toho žijí se všemi v míru a to nejenom v materiálním, ale i v duchovním prostředí. V souladu se slovy Krista pouze milosrdenství může zajistit budoucí štěstí, poněvadž obsahuje skutečné pravdy, které vedou člověka k du­chovní dokonalosti, protože duch se zbavil neřestí.

Nejvyšší vyznání „křesťanského spiritismu” zní: „Bez milosrdenství není spasení”.

Všeobecná platnost poučování Duchů