Synonyma

Dětství – příležitost.
Hrob – revize.
Rodina – pouto.
Domov – útočiště.
Společnost – škola.
Povolání – povinnost.
Školství – kultura.
Vzdělání – zdokonalování.
Práce – obnova.
Služba – požehnání.
Zkušenost – předtucha.
Spolupráce – kompatibilita(slučitelnost).
Nesnáze – výuka.
Odpuštění – vysvobození.
Bolest – náprava.
Čas – ústupek.
Pravda – rovnost.
Svědomí – průvodce.
Milosrdenství — spása.
Láska – Bůh.

André Luiz

Francisco Candido Xavier a Waldo Vieira, The World of the Spirit.

***

Infancy — opportunity.
Tomb — revision.
Family — tie.
Home — refuge.
Society — school.
Profession — duty.
Schooling — culture.
Education — perfecting.
Work — renewal.
Service — blessing.
Experience — prescience.
Cooperation — compatibility.
Difficulty — teaching.
Forgiveness — deliverance.
Pain — corrective.
Time — concession.
Truth — equity.
Conscience — guide.
Charity — salvation.
Love — God.

André Luiz

Francisco Candido Xavier and Waldo Vieira, The World of the Spirit.

Jakým způsobem žádáte? (How do you ask?)

“Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.” Ježíš (Jan, 16:24.)

Na mnoha místech jsou lidé zklamaní z modlitby.

Neslíbil Ježíš, že Nebe odpoví každému, kdo žádá v Jeho jménu? Mnoho lidí zůstává odrazeno smrtí přítele nebo nečekanou katastrofou, která se vynořila na jejich cestě.

Nicméně, opakujeme, Božský Mistr(Pán) učil, že lidské bytosti by mělo žádat v Jeho jménu.

Z tohoto důvodu, věřící, kteří jsou si jistí svou křehkostí, by mělo zpytovat své svědomí o podstatě jejich proseb k Nejvyššímu Pánu, v mechanismu spirituálních projevů.

Žádají ve jménu Krista nebo ve jménu marností světa?

Stěžovat si kvůli rozmarům(vrtochům), které zatemňují cesty srdce vlastně znamená hodit na “Boží Slunce” prach pozemských rozruchů(nepokojů). Nicméně, žádat ve jménu Ježíše znamená přijmout Jeho láskyplné a moudré přání a upřímně se Mu oddat, aby nám mohly být dány nezbytnosti. Pouze tímto aktem perfektního porozumění Jeho vznešené lásky najdeme úplnou rozkoš(radost) a nekonečnou spokojenost.

Proto dbejte na podstatu vašich modliteb. Jakým způsobem žádáte? Je to ve jménu světa nebo ve jménu Krista?

Ti, kteří ukazují, že jsou odrazeni modlitbou ve skutečnosti ukazují dětinskost jejich proseb.

Chico Xavier/Emmanuel The Pathway, the Truth and Life – zpráva 66

Překlad: Český ekumenický překlad Bible (citát), Pavel Beran – v anglickém originále:

“Until now you have not asked for anything in my name. Ask and you will receive, and yout joy will be complete.” Jesus. (John, 16:24.)

In many places, there are people disillusioned by prayer.

Did not Jesus promise that Heaven would answer to those who ask in His name? Many people remain discouraged by the death of a friend or by unexpected disaster, which emerge on their pathway.

However, we repeat, the Divine Master taught that human beings should ask in His name.

Because of this, believers who are sure about their fragility should interrogate their conscience about the essence of their supplications to the Supreme Lord, in the mechanism of spiritual manifestations.

Are they asking in the name of Christ or in the name of the vanities of the world?

To complain due to the whims that obscure the pathways of the hearth is, in fact, to throw on the “Divine Sun” the dust of terrestrial disturbances. However, to ask in the name of Jesus is to accept His loving and wise wish, and to give onself, sincerely, to Him, so that the essentials may be given to us. It is only by this act of perfect comprehension of His sublime love that we find a complete delight and infinite contentment.

Therefore, observe the substance of your prayers. How do you ask? Is it in the name of the world or in the name of Christ?

Those who show themselves discouraged by prayer are, in fact, showing the childishness of their supplications.

Modlitba Jeronýma Pražského

Bože, Ty veliký, všude přítomný, sešli paprsek světla Svého nepatrnému, z vůle Tvé jsoucímu. Prodchni mne Svojí láskou, aby dobré mi bylo snadným a zlé odporným, aby duše má, oživovaná touhou líbiti se Tobě, přemáhala překážky, jež zabraňují vítězství pravdy nad bludem, bratrství nad sobectvím; dej, abych v každém spolutrpícím viděl bratra, jako Tobě jest dítětem každá bytost, jež od tebe vyšla a k Tobě se navrátiti musí. Dej, abych si zamiloval práci, která jest povinností všech na zemi, aby světlem, jímž jsi osvítil rozum můj, zjevnými se staly chyby mé, abych lépe prospíval v tomto žití i v dalším.

Jeroným Pražský

Publikováno v knize: León Denis, Po smrti, druhé vydání, Hejda a Tuček, Praha – kapitola Modlitba, strana 255

Modlitba přímluvy

Přímluvná modlitba v prospěch trpících je vždy hodnotným přínosem pro toho, komu byla určena.

Nevyřeší problém, ani nezbaví muk, které vytváří prostředky převýchovy, pokaždé však zmírní trpkost zkoušky a inspiruje dotyčného, pomáhá mu hojit rány vlastního neštěstí.

Navíc zklidní a zjemní toho, kdo se modlí, povznáší ho do vyšších sfér, kde čerpá vznešené city, které ho vedou k lepším vnitřním schopnostem.

Modlitba je vždy balzámem pro duši, která se stává lékem fyziologického těla.oração

Emise myšlenek v modlitbě, vede živé síly směrem k požadovanému cíli, končí proměnou stavu, ve kterém se bytost nachází.

Kdo se modlí, nalezne sám sebe, protože se napojí na boží myšlenku způsobem jemných vibrací, neobvyklých pro nízké sféry.

Modlitba vedená k nemocným, stimuluje místa zasažená chorobou, obnovuje narušené buňky a obnovuje zdraví, které by pacient měl udržovat.

Vysílaná směrem k trpícímu, zasáhne ho a utiší, je-li dotyčný schopen přijímat a tím je i výměna snazší. Ale i když není schopný napojit se na žehnající vlnu, dostihne ho a obdaří blahodárným obsahem.

Jako ten, co se vyhýbá slunečnému světlu, je přesto hýčkán zářením a vlnami které chrání jeho zdraví a život.

Modlitba působí na zdraví stejnými účinky.

Modlitba za zemřelé jim vytváří hodnotný přinos lásky, je důkazem něhy a zdrojem neocenitelného dobrodiní.

Podobně jako u telefonního hovoru, modlitba na ně působí blahodárně, dojímá je a tyto emoce jim pomáhají procitnout, usilovat o vznešené cíle a osobní naplnění.

Mimoto přirozeným procesem souladu s Prameny které dávají vznik životu, zesílí potenciál modlitby a rozestře se nad příjemci, vybízí je otevřít se pomoci, která k ním přichází od Otce.

Má se proto doma modlit bez jakéhokoliv nebezpečí, že by vzpomenutá bytost byla přivolána do rodinného zázemí, ba naopak, nachází-li se tato zmatená či narušená u rodiny, osvobodí se nebo bude odvedena do nemocnic, či prostorů vlastních světu duchů, kde se zotaví a nabyde rovnováhy.

Prokaž svou lásku k nevtěleným v modlitbách, vzpomínkami na ně v přízni, udržuj v mysli šťastné okamžiky s nimi prožité.

Vyhýbej se bolestivým vzpomínkám, které jim zapříčiňují utrpení a zasáhnou je myšlenkami na ně upínanými.

Zesil svůj impuls modlitby upřímným přáním jejich štěstí: to je posilní a oni budou za odměnou blahořečit tvému činu a citům.

Nikdo není na věky vyhnancem. Proto všichni očekávají přímluvu, pomoc, osvobozující příležitost.

Modli se proto kdykoliv můžeš, za ty co trpí, za ty co opustili Zemi, stejně jako za sebe sama, naplňuj se mírem, který vychází ze skutku svěřovat se Bohu.

Joanna de Ângelis/Divaldo Franco,  z knihy „Chvíle rozjímání“

Ozař se modlitbou

Vždy, když je možnost, ozař se modlitbou.

Vytvoř si mentální prostory a hledej Prameny Života, kde načerpáš čistou energii a mír.

Všichni světci a skuteční mystikové, kteří změnili morální cestu lidstva k lepšímu, ať na východě nebo na západě, jednomyslně doporučovali modlitbu, jako nejpůsobivější prostředek k ochraně nebo k získání vnitřní harmonie.

Ježíš udržoval přátelské soužití, žil s učedníky a s lidem, avšak vždy si vyhradil okamžiky k rozhovoru s Bohem, prostřednictvím modlitby velebil výtečnost tohoto vznešeného dialogu.

Vyjdi tedy z vřavy, do které jsi ponořen a vydej se směrem k oáze modliteb, kde se občerstvíš a vykoupeš v míru.

Joanna de Angelis, Šťastný život.

Proste a bude vám dáno

Hodnota modlitby

A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagogách a na nárožích, aby byli lidem na očích;  amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se ke svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Při modlitbě nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. (Mat., 6:5-8.)

A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení.  (Ma.r., 11: 25-26.)

O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník..Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám“. Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: „Bože, slituj se nade mnou hříšným“. Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.  (Luk., 18:9-14.)

Hodnota modlitby je zde Ježíšem jasně určena. Když se modlíte, praví, neukazujte se veřejně, ale modlete se v skrytu. Nechtějte činiti dojem, že se mnoho modlíte, protože ne množstvím, ale upřímností slov budete vyslyšeni. Než se započnete modlit, odpusťte, máte-li něco proti někomu, protože jinak se vaše modlitba nemůže Bohu líbit, pokud nevychází ze srdce, naplněného milosrdenstvím. A konečně modlete se pokorně, jako onen publikán, a nikoliv pyšně, jako farizeus. Zpytujte své viny a nedostatky (hříchy), a nikoliv své dobré skutky a vlastnosti. A srovnáváte-li se s jinými, pak hledejte to dobré u nich, a to zlé u sebe.

Účinnost modlitby

Proto vám  pravím: Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno , a budete to mít. (Mar., 11: 24.)

Někteří popírají účinek modlitby a říkají, že Bůh zná naše potřeby, takže je zbytečné o ně žádat. K tomu dodávají, že všechny věci ve vesmíru vzájemně navazují na věčné zákony a v důsledku toho, že nemohou naše prosby změnit ustanovení Boží.

Bezesporu existují neměnitelné přírodní zákony, které Bůh nemůže a nechce rušit podle rozmaru nějakého člověka. Avšak od tohoto názoru až po přesvědčení, že všechny události jsou podrobeny nezměnitelnému určení, je veliká vzdálenost. Kdyby tomu tak bylo, pak by člověk nebyl ničím jiným než trpným nástrojem, bez svobodné vůle a iniciativy. Podle této domněnky by nemohl činit nic jiného, než sklonit hlavu pod údery různých příhod, aniž by se snažil jim vyhnouti, nebo je změnit. Nemohl by třeba hledat prostředek proti zasažení bleskem. Člověk přece neobdržel od Boha rozum proto, aby jej nepoužíval, vůli proto, aby nic nechtěl, činnost proto, aby se věnoval nečinnosti. To vše je zde, a je třeba toho využívat, neboť nečinnost způsobuje, v souladu s přírodním zákonem, zakrnění. Člověk může svobodně jednat v jednom i druhém směru, a proto jeho činy nesou s sebou následky jak pro něj, tak i pro jiné a odpovídají příčině, tomu, co činí. Z jeho iniciativy nastávají události, které nemají nic společného s neměnným osudem, a které neruší soulad vesmírných zákonů, stejně jako pomalu nebo rychle se pohybující ručičky hodin neruší zákon pohybu, dle kterého jsou sestrojeny. Bůh tedy může ustoupit prosbám člověka, aniž by rušil zákon, který působí na celek. Boží ustoupení zůstává podřízeno jak zákonu, tak jeho vůli.

Bylo by nelogické usuzovat z této zásady: „Oč budete prosit na modlitbě, stane se vám“ – že postačí prosit, aby to bylo obdrženo. Bylo by také nespravedlivé Boha obviňovat, nesplní-li nějakou naši prosbu, z nespravedlnosti nebo nedostatku lásky a milosrdenství, protože On nejlépe ví, co je pro nás dobré. Tak jedná moudrý otec, který odmítá svému synu něco, co by se příčilo synovu zájmu a prospěchu. Člověk obvykle vidí jen současnost. Je-li utrpení užitečné pro budoucí život člověka, pak Bůh ponechá člověka jistý čas v utrpení stejně, jako chirurgie ponechává pacienta trpěti po operaci, která mu zase vrátí zdraví.

Co Bůh dává člověku, pokud se k němu obrací s prosbou a důvěrou, to je odvaha a trpělivost, smíření a odevzdanost. Bůh souhlasí také, aby dobré Duchovní bytosti vnukaly člověku myšlenky, pomocí kterých se může snadněji dostat ze svých nesnází. Ovšem přičinit se člověk musí sám. Bůh pomáhá těm, kteří se snaží a pracují, ale lenochu nelze pomáhat. Je zásada: „Pracuj a Bůh ti požehná, pomáhej si sám a nebesa tě podpoří“. Nebude však pomoženo  těm, kteří jen čekají, že to za ně udělá někdo jiný. Člověk by nejraději chtěl, aby mu bylo pomoženo rychle, ihned, zázrakem, aby on sám nemusel vyvíjet žádnou  snahu.

Kupříkladu člověk v poušti klesá žízní. Prosí Boha o pomoc. Ale dobrý Duch mu vnuká myšlenku, aby se zvedl a pokračoval cestičkou před sebou. Tak člověk nějakým mechanickým způsobem napne všechny své síly, povstává a jde. Až přijde na vrchol vyvýšeniny, spatří v dáli říčku, a to mu vrátí odvahu a sílu. Bude-li mít víru, zvolá: „Bože můj, děkuji ti za myšlenku, kterou jsi mi vnuknul, a za sílu, kterou jsi mi dal“. Nemá-li víru, pak řekne: „Jakou myšlenku jsem měl (já sám)! Jaké dobré tušení jsem měl, že jsem volil pravou, nikoliv levou cestu. Náhoda mi dobře posloužila. Jsem šťasten, že mám tolik odvahy a že jsem nezeslábl“.

Avšak říká se: Proč dobrý Duch neřekl jasně člověku: „Jdi touto cestičkou a na jejím konci nalezneš to, co hledáš!“ Proč se mu tato Duchovní bytost nezjevila, aby ho vedla a podepřela jej v jeho slabosti? Takovým způsobem by ho přesvědčila o pomoci Boží. Tak za prvé, tato bytost takto jednala, že poučila člověka, jak si má sám pomoci, a že má použít svých vlastních sil. Za druhé – Bůh zkouší víru člověka v nejistotě, a odevzdanost do jeho vůle.

Tento člověk byl v situaci dítěte, které upadlo. Spaří někoho, křičí a čeká, že někdo přijde a zvedne ho. Když však nevidí nikoho, snaží se a zvedne se samo.

Kdyby anděl (Duchovní bytost), který doprovázel Tobiáše, mu řekl: „Jsem poslanec Boží, budu tě vést na tvé cestě a budu tě chránit v nebezpečí“, pak by Tobiáš neměl žádnou zásluhu. Kdyby spoléhal jen na svého společníka, nemusel by ani myslet. Proto mu anděl teprve při návratu řekl, kdo je.

Působnost modlitby. Přenos myšlenek

Modlitba je přivolání. Modlitbou přichází člověk do styku s bytostí, na kterou se obrací (myšlenkou). Účelem modlitby může být prosba, poděkování, chválení. Můžeme prosit za sebe, za jiné, za živé, za zemřelé. Modlitby adresované Bohu jsou přijímány Duchy, kteří jsou pověřeni plnit vůli Boží. Modlitby, adresované Duchovním bytostem, jsou přednášeny Bohu. Modlíme-li se k jiným bytostem než k Bohu, obracíme se k prostým prostředníkům nebo orodovníkům, protože bez vůle Boží se nemůže stát nic.

Spiritismus vysvětluje činnost modlitby způsobem vysílání myšlenky. Abychom pochopili, co se děje v okamžiku modlitby, musíme si představit všechny vtělené i nevtělené bytosti, které jsou ve vesmírném fluidu, naplňujícím prostor tak, jak je prostor kolem Zeměkoule naplněn atmosférou. Toto fluidum dostává silou naší vůle popud. Je vodičem naší myšlenky stejně, jako vzduch je vodičem zvuku, s tím rozdílem, že vibrace vzduchu je omezena vzdáleností a postupně slábne, kdežto vibrace vesmírného fluida je neomezená, protože se táhne do nekonečna a impulsy neslábnou. Je-li tedy vedena nějaká myšlenka k nějaké bytosti, ať už žije na Zemi nebo v prostoru, vycházející od vtěleného k nevtělenému nebo naopak, vznikne fluidický proud, jímž je myšlenka přenášena na adresáta.

Energie toku je úměrná energii myšlenky a vůle. Tímto způsobem je modlitba vedena k Duchovním bytostem, jimi slyšena, ať se nacházejí kdekoliv. Bytosti se mezi sebou spojují, posílají nám svá vnuknutí, uskutečňují telepatické vztahy mezi vtělenými a nevtělenými. Toto vysvětlení se vztahuje k lidem, kteří nerozumí účinku modlitby. Jeho cílem nikterak není  modlitbu „zhmotnit“, nýbrž jen objasnit její účinek a povahu. Modlitba může působit opravdově a přímo. Toto její působení je však podřízeno vůli Boží, Nejvyššímu soudci, který jediný je schopen učinit, aby modlitba měla očekávaný účinek.

Modlitbou člověk přivolává pomoc dobrých Duchů, kteří ho přicházejí podpořit v jeho dobrých rozhodnutích a vnukají mu potřebné myšlenky. Tak získává mravní sílu a je schopen překonávat překážky a nachází správnou cestu (pokud odbočil). Modlitbou může také odvrátit zlo, které si přitáhl vlastním jednáním. Příklad:  Člověk si různými výstřednostmi zničil zdraví a musí žít až do konce života v utrpení. Samozřejmě, že nemá právo si naříkat. Ale v modlitbě může najít sílu, aby odolával dalšímu pokušení.

Rozdělíme si životní zla do dvou skupin. V první budou zla, kterým se člověk nemůže vyhnout, ve druhé budou utrpení, která si člověk způsobil sám svou bezstarostností a výstřednostmi. Zjistíme, že druhá skupina je mnohem větší než první. Z toho je zřejmé, že příčinou většiny svého utrpení je člověk sám. Mohl by se jim vyhnout, kdyby jednal moudře a rozumně. Z toho je jasné, že utrpení je následkem naší neposlušnosti k Božím zákonům. Kdybychom se podle nich řídili, byli bychom šťastní a zdraví. Kdybychom byli střídmí ve své životosprávě, nezakoušeli bychom nemoci ani utrpení, které jsou průvodním jevem při nemoci. Kdybychom omezovali svou ctižádost, nemuseli bychom se bát hanby a ztroskotání. Kdybychom netoužili po vysokých místech, nemuseli bychom se bát pádu. Kdybychom byli pokornými, netrpěli bychom zklamáním. Kdybychom byli milosrdnými, nepomlouvali bychom, nezáviděli a nežárlili, vyhnuli bychom se hádkám a sporům. Kdybychom neubližovali, nebáli bychom se pomsty … atd.

Připusťme, že člověk nemůže činit ničeho proti zlu první skupiny. Modlitba je zde bez účinku. Ale i tak může být člověk šťasten, že se může alespoň osvobodit od zla, které má svůj původ v jeho chování.

Působnost modlitby je snadno pochopitelná, protože její účinek přivolává povzbuzující vnukání od dobrých Duchovních bytostí, přináší sílu ke zdolávání špatných myšlenek, neboť jejich naplnění by se mohlo na nás projevit velmi zhoubně. V tom případě není cílem modlitby odvrátit od nás zlo, ale obdržet pomoc a sílu proti myšlenkám, které by zlo ještě mohly přitáhnout. Duchovní bytosti nepřekážejí plnění ustanovení Božích, ani neruší platnost přírodních zákonů, pouze nás zdržují od neposlušnosti. Vedou nás při zachovávání naší svobodné vůle k plnění zákonů. To vše konají bez našeho vědomí, neviditelným způsobem, aby nespoutávaly naši vůli. Tak se člověk nachází v situaci, kdy prosí o dobré rady, a ty pak uskutečňuje, ale vždy má volnost rozhodování. Bůh chce, aby byl člověk zodpovědný za své činy a zásluhy i mzdu přijímal za svobodně zvolené dobro nebo zlo. Prosí-li člověk horlivě o pomoc a radu, vždy ji obdrží podle slov: „ Proste, a bude vám dáno“.

I kdyby se účinek modlitby omezil jen na tuto sféru, i tak by to znamenalo mnoho. Je to výhrada Spiritismu, aby dokázal působení modlitby, aby odkryl vztahy mezi tělesným a duchovním světem, mezi vtělenými a nevtělenými bytostmi. Avšak jeho vliv se neomezuje jen na to.

Všichni Duchové modlitbu naléhavě doporučují. Nevyužít jejího blahodárného účinku znamená odmítnout dobrotu Boží. Znamená to vědomě odmítnout pomoc dobrých bytostí a s tím všeho dobra, které dobří Duchové mohou člověku poskytnout.

Modlí-li se člověk s nadšením, pak Bůh odměňuje jeho úmysl, odevzdanost a důvěru. Proto tedy modlitba člověka ctnostného je účinnější, protože nečestný a zlomyslný člověk se nemůže modlit s takovým nadšením a vírou, vyvěrajícími z pravé zbožnosti. Ze sobeckého srdce mohou vyjít jen slova pronášená ústy, nikoliv však vzlet a milosrdenství, která teprve dávají modlitbě celou její moc. Tak rozumíme jasně tomu, co cítíme vnitřně, že modlitba člověka, jehož chování a život se nám líbí, má větší účinek.

Protože modlitba má působnost jako(by)  magnetismu, zdálo by se pravděpodobné,  že její účinek závisí na síle výronu – avšak není tomu tak. Duchovní bytosti, je-li to nutné, podporují magnetickým vlivem nedostatečnou moc modlícího, nebo jednají přímo jeho jménem, nebo mu dávají výjimečnou sílu, jestliže uznají, že je toho hoden, nebo když se jedná o užitečnou věc.

Člověk, který se nepovažuje za dosti dobrého, aby měl příznivý vliv, se přesto nemá zdržovati od modlitby za jiné, neboť i v jeho případě bude mít modlitba účinek. Již to, že si uvědomuje, že je nedokonalým, je projev pokory, která je Bohu milá, neboť On oceňuje milosrdný úmysl člověka podle zásluhy. Nadšení pro dobro a víra v Boha je prvním krokem k polepšení člověka. Dobré bytosti jej rády povzbuzují. Jen modlitba pyšného nebývá vyslyšena, protože ten se spoléhá na svou moc a domnívá se, že on může předčit vůli Věčného.

 

Síla modlitby spočívá v dynamice myšlenky. Slova, místo a doba nejsou rozhodující. Je možno modlit se kdykoliv a kdekoliv, sám nebo společně s jinými. Společná modlitba několika osob se znásobuje v síle za předpokladu, že modlící jsou upřímně spojeni stejnou myšlenkou a mají stejný cíl. Pak jakoby všichni hovořili jednohlasně. Avšak co je platné, když se sejde mnoho osob k modlitbě a každý jedná osaměle a každý myslí na své zájmy. Sto lidí se může modlit sobecky, zatímco dva, tři, spojeni v jedno společnou snahou, se modlí jako praví bratři Boží; jejich modlitba má pak větší moc, než modlitba sta lidí nesjednocených.

Způsob modlení (učení duchů)

První povinností každého lidského tvora, prvním činem, kterým musí označovat svůj návrat k aktivnímu a každodennímu životu, je modlitba. Modlíte se téměř všichni. Avšak jak málo lidí se umí modlit správně. Pána nezajímají věty mechanicky a ze zvyku odříkávané, které  vás tíží jako povinnost. Modlitba spiritisty, křesťana, ať již náleží kamkoliv, musí začít ihned, jakmile započne život na Zemi v těle a začne mluvit. Pak se musí učit pokorně se pozvednout z hlubiny svého srdce k nohám Božího Majestátu, ve vděčnosti za dobrodiní, kterých se mu dostalo; za uplynulou noc, ve které mu bylo dovoleno, i když bez jeho vědomí, vrátit se ke svým přátelům a vůdcům, aby ve styku s nimi načerpal více síly a vytrvalosti. V modlitbě musíme uznávat svou slabost, prosit o podporu, shovívavost a laskavost. Modlitba musí tryskat z hlubiny srdce, aby se duše mohla vznést ke svému Tvůrci a proměniti se jako Ježíš na hoře, aby tam mohla přijít světlá a zářící láskou a nadějí.

Vaše modlitba musí obsahovat prosbu milosti, kterou potřebujete. Bylo by zbytečné, prosit Pána, aby zkrátil vaše zkoušky a dal vám radost a bohatství. Proste o hodnotnější statky, jako je trpělivost, odevzdanost a víra. Nehovořte jako někteří: Nemá cenu se modlit, stejně mě Bůh neposlouchá.

Co žádáte nejčastěji od Boha? Žádali jste již někdy své mravní zdokonalení? Jistě zřídka kdy! Nejčastěji prosíte o úspěch ve svých světských záležitostech, a když se vám nedaří, pak křičíte: Bůh se o mne nestará, jinak by nedopustil tolik nespravedlnosti. Nevděčníci! Kdybyste šli až na dno svého svědomí, pak byste tam našli pramen svých nesnází, na které si naříkáte. Proste především o své polepšení a uvidíte, jaký proud požehnání a útěchy se na vás vylije.

Máte se modlit neustále! K tomu však není zapotřebí, abyste byli stále ve své modlitebně, nebo klečeli na veřejných místech. Denní modlitba je vaší povinností, ať už děláte cokoliv. Což není činem lásky k Pánu pomoci bratrovi v jeho potřebách mravních i tělesných? Což není činem vděčnosti  pozvednout svou  mysl k Němu, když se vám něco podaří, když se vyhnete nějaké nehodě nebo nějaké mrzutosti? Řekněte si v myšlenkách: „Buď oslaven, můj  Otče!“ Což není činem pokání pokořit se před svrchovaným soudcem, když cítíte, že jste zhřešili? Pak alespoň v letmé myšlence zaleťte k němu: „Odpusť mi Bože dobrý, protože jsem zhřešil!“ ( pýchou, sobectvím nebo  nedostatkem milosrdenství). „Dej mi sílu, abych opět nepadl, a odvahu, abych vyrovnal svůj omyl.“  To vše jsou modlitby.

Jsou zcela nezávislé od hodin ranních a večerních. Jak vidíte, modlit se můžete kdykoliv a kdekoliv, aniž byste přerušovali svou práci. Naopak, modlitba ji posvěcuje. Buďte přesvědčeni o tom, že i jediná z těchto myšlenek, které vycházejí ze srdce, je příznivěji přijímána nebeským Otcem, než dlouhé modlitby vyslovované ze zvyku a často bez určité příčiny, ke kterým vás obvyklá hodina automaticky nutí.  (V. Monod. Bordeaux, 1862.)

Formulace spiritistických modliteb

Duchové říkají: „Forma je ničím, myšlenka je vším. Každý z vás ať se modlí dle svého přesvědčení a způsobem, který se ho nejvíce dotýká. Dobrá myšlenka je hodnotnější než mnohá slova, ve kterých se srdce nezúčastňuje.“

Duchové nenařizují nějakou absolutní formulaci modlitby; když dávají formulaci, pak jen proto, aby upevnili ideu a upozornili na některé zásady spiritistické nauky. Tyto formule mají pomoci lidem, kteří jsou v rozpacích při vyslovování svých idejí, protože jsou lidé, kteří nevěří, že se modlí, když jejich myšlenky nejsou formulované.

Spiritismus uznává za dobré modlitby všech kultů, jsou-li proslovovány srdcem, ne pouze rty; nikdy nevnucuje, nikdy nezamítá; Bůh je příliš veliký, říká  Spiritismus, než aby zamítal hlas, který Ho prosí, nebo Mu zpívá chvalozpěv tím či oním způsobem. Kdo zavrhuje modlitby, které nejsou dle jeho formulace, ten naznačuje, že nezná velikost Boží a je schopen mu připisovat lidskou malost a vášně.

Základní podmínkou modlitby dle sv. Pavla je, aby byla srozumitelná, aby mohla promlouvat k Duchu; proto nepostačí, aby byla vyslovována v jazyku modlící se osoby, mnohomluvně a tajemnými slovy.

Přesné hodnoty modlitby jsou jasnost, prostota a přesnost, bez zbytečných slov, které jsou jen neužitečným mluvením. Každé slovo musí zasáhnout cíl, vzbudit ideu, jinak je modlitba jen prázdným hlukem, automatickým vnějším odříkáváním, ve kterém duše je zcela lhostejná.

Modlitba Páně – Otčenáš

Úvod

Duchové doporučují vložit tuto modlitbu do čela sbírky nejen jako modlitbu, ale i jako symbol již proto, že pochází od samého Ježíše (Mat., 6:9-13), ale i proto, že jí lze nahradit všechny ostatní. Je nejdokonalejším vzorem přesnosti, skutečným mistrovským dílem. Opravdu, stručnou formou vyjadřuje všechny povinnosti člověka k Bohu, k sobě samému a k bližnímu; obsahuje vyznání důvěry, uctívání a podřízení se, prosbu o všechno nutné k životu a zásadu milosrdenství. Vyslovit ji soustředěně za někoho, je žádat pro něho to, co bych prosil pro sebe.

Avšak proto, že je velmi stručná, mnoho lidí nechápe její hluboký smysl; proto ji vesměs odříkávají jako formuli, a několikrát za sebou v pověrčivé víře, že se tím zvýší její účinek.

Aby se doplnila stručnost této modlitby, dle rady a pomoci dobrých Duchů, ke každé větě je dodán komentář, který vysvětluje  její smysl a ukazuje její použití. Dle okolnosti a  časové možnosti je možno se modlit „Otčenáš“ buď prostě nebo s výkladem.

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé.

Věříme v Tebe, Bože, neboť ve všem se jeví  Tvoje moc a dobrota. Harmonie vesmíru svědčí o moudrosti, rozumnosti a prozřetelnosti, přesahující všechny lidské schopnosti. Jméno bytosti nekonečně veliké a moudré je vepsáno ve všem stvořeném, od stébla trávy a nejmenšího červíčka až k hvězdám, kolujícím v prostoru. Ve všem vidíme tvou otcovskou péči. Je slepým ten, kdo Tebe nevidí ve Tvých dílech, pyšným, kdo nevelebí Tebe, a nevděčným je, kdo nevzdává Tobě díky.

Přijď království Tvé.

Hospodine, dal jsi lidem zákony, jež jsou plné moudrosti a jež by je učinily šťastnými, kdyby jich dbali. Zákony ty by nastolily mezi nimi mír a spravedlnost. Lidé by si pomáhali vespolek, a neškodili by si navzájem, jak to činívají doposud. Silný by pomáhal slabému a neutlačoval by ho. Nebylo by také nemocí, které vznikají z různých výstředností. Bída je na zemi proto, že lidé nezachovávají Tvé zákony, Bože, a  trpí pak osudnými následky.

Zvířeti jsi dal, Pane, pud, který mu praví, čeho potřebuje, a co mu škodí;  zvíře poslouchá tento instinkt jako stroj. Člověku však jsi udělil kromě instinktů také soudný rozum. Dal jsi mu také svobodnou vůli, aby buď zachovával nebo přestupoval Tvé zákony; aby si mohl vybrat  dobré nebo zlé, a podle toho aby byl za své skutky  odměněn, nebo potrestán.

Nikdo nemůže říci, že nezná Tvé zákony, protože jako starostlivý otec, vryl jsi je do  svědomí každého, ať jest jeho víra a národnost jakákoliv. Zapírá tedy Tebe, kdo je nezachovává.

Slíbil jsi, že přijde doba, kdy se všichni lidé  budou řídit Tvými zákony. Pak zmizí nevíra a všichni uznají, že jsi svrchovaným  Pánem všeho. Tvé království přijde na zem, až lidé budou zachovávat Tvá přikázání.

Pane, urychli jeho příchod, dej lidem potřebné světlo, aby jim svítilo  na cestě pravdy.

Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.

Jestliže je povinností syna, aby se podrobil otci, a povinností podřízeného k nadřízenému, o to větší je povinnost stvořeného podrobit se Tvůrci. Plnit Tvou vůli, Pane, znamená sledovat Tvé zákony a bez reptání podrobit se Tvým božím ustanovením. Člověk se jim podrobí, až pochopí, že Ty jsi pramenem vší moudrosti, a že nemůže být nic bez Tebe. Pak bude činit Tvou vůli na zemi, jako vyvolenci ji plní v nebi.

Chléb náš vezdejší  dej nám dnes.

Dej nám pokrm k uchování sil našeho těla. Avšak dej nám také duchovní potravu k rozvoji našeho ducha.

Zvěř nalezne svou potravu, ale člověk si ji musí vydobýt svou vlastní prací tělesnou nebo intelektuální, protože jsi ho stvořil svobodným.

Řekl jsi mu: „V potu tváře dobývat budeš svůj chléb“.  Určil jsi mu tedy práci, aby vytříbil svůj rozum hledáním prostředků k zabezpečování svých potřeb a blahobytu prácí tělesnou nebo intelektuální. Bez práce zastavil by se na dráze pokroku a nedošel by blaženosti vysokých Duchů.

Pomáháš člověku, který má dobrou vůli a nečeká, až mu udělíš potřebné, avšak nepodporuješ lenivého, který by rád dosáhl všeho bez vlastního přičinění, ani toho, kdo hledá nadbytek.

Většina lidí podléhá těžkostem vlastní vinou pro svou  lhostejnost, ctižádostivost a nespokojenost s tím, co jsi Ty dal. Takoví  jsou sami strůjci svého neštěstí a nesmí si naříkati; jsou trestáni vlastní vinou. Avšak ani těch neopustíš, vždyť jsi nekonečně milosrdný. Podáváš jim pomocnou ruku, jakmile se navrátí se  Tobě, jako marnotratný syn.

Dříve, nežli si budeme stěžovat na svůj osud, tažme se, zda-li  jsme si ho nezpůsobili sami, avšak vzpomeňme si také, že Bůh nám dal rozum, aby nám pomohl z nouze, a máme ho tedy použíti.

Poněvadž zákon pracovat jest povinností člověka na Zemi, uděl nám odvahu a sílu bychom ji splnili, učiň nás také moudrými, obezřetnými a mírnými, bychom se nepřipravili o ovoce ze své práce. Nebude-li nám možno pracovati, spoléháme se na Tvoji božskou Prozřetelnost.

Chceš-li nás zkoušet nejkrutějším nedostatkem, byť bychom se namáhali sebe více, pomyslíme si, že tím odpykáme chyby, jež jsme snad spáchali  buďto  v tomto životě, nebo v předešlých; neboť jsi spravedlivý, a víme, že není nezasloužených trestů a že netrestáš bez příčiny.

Chraň nás, Bože, bychom nezáviděli ani těm, kteří mají, čeho my nemáme, ani oněm, již žijí v blahobytu, kdežto my jsme snad v nedostatku. Odpusť jim, zapomenou-li zákona bratrské lásky ku bližnímu, jemuž jsi je učil.

Potlač v naší duši všelikou myšlenku zapírat Tvoji spravedlnost, uvidíme-li, že zlý člověk jest šťasten, kdežto poctivec trpí nouzi. Jsouce poučeni novým světlem, jež jsi  nám poslal, víme, že Tvoje spravedlnost se naplní  vždycky a nemine nikoho.

Vezdejší blaženost nešlechetníka jest pomíjející; trvá jen tak dlouho, jako jeho tělesný život, a i jemu nastane někdy strašná změna; kdežto radost toho, kdo trpí nereptaje, bude věčná.

Odpusť  nám naše viny, jakož i my odpouštíme svým viníkům.

Kdo přestupuje Tvé  zákony, Pane, Tebe uráží a dopouští se viny, kterou bude mu odpykati hned, anebo potom. Odpusť nám naše viny, milosrdný Bože; slibujeme Ti, že jiných se už nedopustíme.

Lásku k bližnímu jsi nám výslovně přikázal. Avšak bratrská láska není toliko pomáhati bližnímu v nouzi, nýbrž také zapomínat jeho viny a odpouštět je. Jakým právem  bychom Tě prosili za shovívavost pro sebe, nejsouce sami shovívaví ke svým nepřátelům?

Dej nám Bože, sílu, bychom udusili ve své duši všeliký hněv, nenávist a pomstychtivost. Kéž nejsme překvapeni smrtí ve stavu pomstychtivosti.  Zalíbí-li se Ti  povolati nás odsud třeba dnes, kéž se Ti představíme jako Kristus, jenž se modlil  na kříži za své katy.

Pronásledují-li nás nepřátelé, jest to naší  pozemskou  zkouškou. Trpme  ji, nereptajíce, jako všechny ostatní zkoušky a nezlořečme těm, kteří svou zlobou nám razí cestu k věčnému blahu; vždyť řekl jsi, Bože, ústy Ježíšovými: „Blaženi ti, kteří trpí pro spravedlnost.“ Žehnejme ruku, jež nás tepe a ponižuje; neboť rány těla posilují duši, a budeme povýšeni ze své nízkosti.

Buď velebeno Tvoje jméno, Hospodine, že jsi nás poučil o tom, že náš osud po smrti není určen neodvratně, nýbrž že můžeme odpykat a napravit své minulé chyby v jiných životech, a vykonat v novém životě to, co jsme pro sebe zanedbali v životě nynějším. Vysvětlují se tím všecky zdánlivé neshody na tomto světě; osvěcuje to naši minulost i budoucnost a svědčí o Tvé nejvyšší spravedlnosti a nekonečné dobrotě.

Neuved‘ nás v pokušení, ale zbav nás od zlého

Posilni nás, Pane, bychom odporovali podnětům nízkých Duchů, kteří nás chtějí svésti z dobré cesty,  když nám vnukají špatné myšlenky.

Jsme sami nedokonalými Duchy a vtělili jsme se na tuto zemi, abychom zde pykali za své viny, a zlepšovali se. Sami jsme první příčinou zlého, a nízcí Duchové jenom živí a rozdmychují v nás špatné náklonnosti, aby nás pokoušeli.

Ovlivňují nás, poněvadž jsme nedokonalými. Ale jsou slabí proti bytostem dokonalým, a takové nepokoušejí. Marně se namáháme, chtíce  odstraniti je, když sami neumíme jednat dobře, a nevzdáme-li se zlého nadobro. Zlepšujme tedy sebe, a sami potom nízcí Duchové k nám nepůjdou: neboť zlo je láká, a dobro odpuzuje.

Hospodine, pomáhej nám, křehkým. Nadchni nás prostřednictvím našich andělů strážných a dobrých Duchů, abychom smyli své nedokonalosti; neboť jenom tehdy k sobě nepřipustíme nízké Duchy.

Zlo není Tvým dílem, Pane; neboť nemůžeš vytvořit špatnosti, jsa pramen všeho dobra. My jsme jeho původci, přestupujeme Tvoje zákony  a zneužíváme svobodnou vůli, kterou jsi nám dal. Až lidé budou dbát  Tvých zákonů,  zloba ze  Země vymizí, jako zmizela již na vyšších světech.

Nikdo není osudem nucen páchati zlé; to obhajují jenom ti,  kteří si v něm libují. Máme-li svobodnou vůli ke zlému, mějme ji také k dobrému. Pomáhej nám tedy, Bože, a pošli dobré Duchy, abychom odolali pokušení.

Staň se tak (Amen).

Dopusť, Pane, aby naše přání byla splněna! Avšak my se skláníme před Tvou nekonečnou moudrostí. Ve všech věcech, kterým my nemůžeme porozumět, ať se stane Tvoje svatá vůle, nikoliv naše;  neboť smýšlíš s námi dobře a víš lépe, čeho potřebujeme. Modlíme se k Tobě, Bože, nejen za sebe, ale také za všechny trpící duše, vtělené i nevtělené, za své přátele i nepřátele, známé i neznámé, za všechny, kteří prosí nás o pomoc. Smiluj se nad nimi a požehnej jim.

Význam modlitby

Modlitba je aktem zbožnosti. Modlitbou k Bohu se míní myšlení na Něho, těsný přístup k Němu a komunikaci s Ním.

Člověk, který se modlí oddaně a vroucně, je posílen proti pokušení zla – Bůh chrání člověka tím, že vysílá na pomoc dobré duše. Je to pomoc, která nikdy nezklame, žádá-li se upřímně.

Není důležité modlit se často, ale správně, v „duchu a pravdě”. Někteří lidé věří, že účinnost modlitby záleží na její délce, místo na její vroucnosti a upřímnosti. Pro ně je modlitba „zaměstnáním”, resp. způsobem utracení času, místo toho, aby byla prostředkem k vlastní posile.

Prosíme-li Boha o pomoc, získáme ji pouze za podmínky naší nezištnosti a v případě, že se naše vlastnosti přiměřeně mění. Dobré skutky jsou nejlepší modlitbou, poněvadž skutky „mluví” tišeji než slova.

Všechny dobré duše doporučují modlitby. Na druhé straně všechny nedokonalé, resp. trpící duše vyžadují modlitbu jako pro­středek ke zmenšení svého utrpení.

Modlitba sice nemůže změnit „rozhodnutí Prozřetelnosti”, ale trpící duše modlitba   povzbuzuje, cítí pomoc a jsou méně ne­šťastné, když vidí, že někdo má o jejich osud zájem s upřímným úsilím jim pomoci. Modlitba tedy trpící duše povzbuzuje, vede je k projevení lítosti a snaze k nápravě a chrání je proti zlým myšlenkám a silám. V tomto smyslu je modlitba nejen osvítí, ale též zkrátí jejich utrpení.

Modlitba by měla být v souladu s vaší vírou a myšlením, forma není důležitá. Je to myšlení, které hodnotí samo sebe pravdivě a bez přetvářky, poněvadž před Bohem nelze nic zatajit. Upřím­nost, nezištný zájem a pokora je podstatný přístup před tvář Boží. Tedy „dobré myšlení” je o mnoho cennější než mnoho slov, která znějí jako mlýn, který již nemele.