Spiritistická představa Boha

 Bůh. Ústřední bod celé spiritistické doktríny. Bez Jeho existence nedává nic z ní smysl. Bez víry v Něj ji nikdy nemůžete přijmout.

Jedna z věcí, která podle mého názoru brání všeobecnějšímu rozšíření víry v Boha, je utkvělá představa o tom, že říkám-li, že věřím v Boha, nutně tím myslím vousatého stařečka, který sedí na obláčku, kouká dolů a plní naše přání. (Nemluvě o tom, že jsem se nedávno dozvěděl, že když věřím v Boha, popírám evoluci. To jsem o sobě ani nevěděl…) Kvůli tomuto mylnému přesvědčení mnoho lidí říká, že věří v “něco” vyššího, “něco” nad námi, ale v Boha v žádném případě.

Podle mě je podstatné si uvědomit, že právě to “něco” je Bohem. Něco pro nás stále neuchopitelného, co tu není proto, aby plnilo naše malicherná přání, ale pomáhám nám nalézt správnou cestu životem.

To, že je pro nás Bůh jako celek neuchopitelný, neznamená, že si o něm nemůžeme udělat alespoň základní představu. A proto je vhodné se podívat do Kardecovi Knihy duchů, ve které, v souladu s tím, co bylo zmíněno výše, hned první otázka zní: Co je to Bůh? (A ne Kdo je to Bůh?) Odpověď zní:

„Bůh je nejvyšší inteligence, první příčina všech věcí.“ (Kniha duchů, ot. č. 1)

Což je sice definice úplně správná, ale bohužel pro nás nepříliš konkrétní. Naše mysl ale stejně, jak již bylo zmíněno, ještě není schopná Jeho velikost pojmout. Což si každý může zkusit, ale také nás v tom utvrzují odpovědi na otázky 10 a 11:

  1. Může člověk pochopit vnitřní podstatu Boží?

„Ne, k jeho pochopení mu schází potřebné smysly.“

  1. Bude člověk někdy schopný pochopit tajemství Boží?

„Až jeho mysl nebude zastíněna hmotou a až se svou dokonalostí přiblíží Bohu, bude schopný Ho vidět a pochopit.“
Omezenost lidských schopností mu neumožňuje pochopit vnitřní podstatu Boha. Během raného dětství lidstva si člověk často pletl Stvořitele s tvorem a připisoval mu své vlastní nedokonalosti. Ale úměrně k vývoji jeho morálního smyslu, lidské myšlenky pronikají hlouběji do podstaty věci a tak si je schopný vytvořit správnější a racionálnější představu o Bohu, ačkoli stále nedokonalou a neúplnou.

Vše, čeho jsme schopni, je udělat si představu o některých z jeho vlastností. Tu nám přináší otázka 13:

  1. Když říkáme, že Bůh je věčný, nekonečný, neměnný, nehmotný, jedinečný, všemocný, svrchovaně spravedlivý a dobrý, nemáme úplnou představu o jeho vlastnostech?

 „Ano, soudě z vašeho úhlu pohledu, protože si myslíte, že shrnete do těchto pojmů vše; ale musíte pochopit, že existují věci převyšující inteligenci i toho nejrozumnějšího člověka, a pro které ve vaší řeči, omezené vašimi myšlenkami a city, chybí výrazy. Váš rozum vám říká, že Bůh musí mít tyto dokonalosti na nejvyšším stupni, protože kdyby mu jedna chyběla, nebo by nebyla na nejvyšším stupni, tak by nebyl nadřazený všem, a tak by nebyl Bohem. Aby byl nadřazený všem, nesmí se podrobovat žádné změně a nesmí mít žádnou nedokonalost, jakou jen si představivost dokáže vymyslet.“
Bůh je věčný. Kdyby měl začátek, musel by buď vycházet z ničeho nebo by musel být vytvořen něčím Jemu předcházejícím. A tak krok za krokem přicházíme k představě nekonečna a věčnosti.
Bůh je neměnný. Kdyby byl podroben změnám, zákony vládnoucí vesmíru by nebyly stálé.
Bůh je nehmotný, což znamená, že se jeho podstata liší od všeho, čemu říkáme hmota; jinak by nebyl neměnný, protože by podléhal změnám hmoty.
Bůh je jedinečný. Kdyby bylo několik Bohů, nebylo by jednoty ani v záměrech, ani v síle řídící vesmír.
Bůh je všemocný, protože je jedinečný. Kdyby nebyl nejmocnějším, znamenali to, že něco je mocnějším, nebo alespoň stejně mocným. Nestvořil by veškeré věci, a ty, které by nebyl stvořil, by byly výtvory jiného Boha.
Bůh je svrchovaně spravedlivý a dobrý. Prozřetelná moudrost Božích zákonů se ukazuje jasně v těch nejmenších, stejně jako v těch největších věcech a tato moudrost nepřipouští pochybnosti ani o Boží spravedlnosti, ani dobrotě.

Hledání Boha pro mě osobně neznamená hledání všemocné bytosti, ale hledání příčiny, proč vesmír existuje. Protože věřím snadno pozorovatelnému principu, že každý důsledek musí mít nějakou příčinu. Sledovali bychom-li události zpět v čase, pro každou událost bychom dokázali nějakou příčinou najít. I když je pravda, že mnohdy velmi komplikovanou. Nakonec se musíme neodvratně dostat k té první. K příčině, které nic nepředcházelo. A tuto neobyčejnou příčinu já nazývám Bohem… Tento myšlenkový postup jasně ukazuje to, že je zřejmě naprosto nemožné popsat, jak Bůh vlastně vypadá. Jak chcete popsat prvotní příčinu? Jistě jí nebudete dávat jakékoliv lidské parametry – proč by příčina měla vypadat jako člověk. Ale zároveň z toho vyplývají Jeho jiné charakteristiky. Jak neskutečně vyspělý musel být někdo (něco?), kdo stvořil celý tento vesmír…

Na závěr bych chtěl zmínit, proč je natolik podstatné, abychom si přiznali existenci Boha, když bylo ukázáno, že často je to pouze otázka slova, které používáme k označení stejné “entity”?  Je to protože pouze Bůh (a ne “něco”) u nás probouzí smysl pro morálku a povinnost vůči ostatním. Pouze Bůh a víra v jeho spravedlnost dokáže přinést nekonečný optimismus, co se týče budoucnosti, pouze Bůh nás může zbavit strachu ze smrti, pouze Bůh nám umožní přijímat utrpení jako něco užitečného (a umožnit nám tak snáze ho překonat) a pouze Bůh nám ukazuje, jak moc velkou cenu mají naše dobré skutky a jak moc platíme za ty špatné.

Pavel Beran

Podmínka spasení

Jedno z nejdůležitějších poselství knih Allana Kardeca zní:

“Bez milosrdenství není spasení”

, které nám připomíná, že to není příslušnost k církvi, naše slova, přesvědčení, to, zda-li komunikujeme s duchy, ba dokonce ani víra v Boha, co určuje, budeme-li mít právo na posmrtný život v blaženosti, ale pouze dobré činy, které na své cestě vykonáme.

Abychom netápali v nejistotě, co si máme pod tímto relativně abstraktním pojdem představit, Kardecova Kniha duchů nám přináší i vysvětlení významu slova milosrdenství (ot. 886):
“Laskavost ke každému, shovívavost k nedokonalostem ostatních a odpuštění urážek.”

Je to právě a jedině dodržování tohoto principu, které určuje správného spiritistu.

Pavel Beran

Co je to spiritismus

Důvodem, proč jsem se rozhodl napsat tento text, je všeobecně rozšířená mylná představa o podstatě spiritismu. A proto je podle mě vhodné, ještě před tím, než vysvětlím, co spiritismus je, zdůraznit, čím spiritismus není. Spiritismus není vyvolávání duchů. A spiritisté nejsou okultním spolkem, jehož jedinou činností je jejich vyvolávání.
Pojednání o tom, čím tedy naopak je, bude asi nejlépe započít definicí slova spiritismus, kterou nalezneme na počátku Kardecovy Knihy duchů, základní spiritistické knihy:

“Pro nové myšlenky jsou potřeba nová slova, aby se tak zabezpečila srozumitelnost jazyka vyhnutím se zmatení nutně spojeného s použitím stejného výrazu pro vyjádření rozdílných věcí. Slova spirituální, spiritualista a spiritualismus mají ustálený význam; dát jím nový k použití v nauce duchů, by znamenalo ještě znásobit již nyní časté případy dvojznačnosti. V přesném slova smyslu je spiritualismus opakem materialismu; spiritualistou je každý, kdo věří, že v je něm něco víc něž hmota, ale to neznamená, že věří v existenci duchů nebo v jejich komunikaci s viditelným světem. Proto místo slov SPIRITUÁLNÍ, SPIRITUALISMUS užíváme, k určení této naposledy zníněné víry, slova SPIRITISTICKÝ, SPIRITISMUS, které v jejich formě ukazují na jejich původ a základní význam, a tak mají tu výhodu, že jsou naprosto srozumitelné; také ponecháváme slovům spritiualismus a spirituální jejich běžně přijímaný smysl. Potom říkáme, že základní princip spiritistické teorie, nebo Spiritismu, je vztah hmotného světa s duchy, bytostmi z neviditelného světa; a nazýváme přívržence spiritistické teorie spirity nebo spiritisty.”

Takže ano, spiritisté uznávají existenci duchů. Nevidí v nich nic jiného než duše přežívající po smrti. A ano – říkají, že se s nimi dá komunikovat a mnoho tak i dělá (tímto způsobem byla předána celá spiritistická nauka), ale nevidí v tom nic nadpřirozeného či mystického. A nedělají to s pomocí symbolů, amuletů, zaříkávadel a svíček. Jde přeci především o komunikaci s našimi přáteli a ti přicházejí, když chtějí (a je jim to zároveň dovoleno). Myšlenka a upřímná víra je vše, co se je potřeba. A na tomto místě je třeba zdůraznit, že spiritisté nikdy nevyužívají mediality k dosažení materiálních či jiných cílů. Je to dar od Boha, který má pomáhat vyššímu dobru – morálnímu a intelektuálnímu pokroku. Fyzická vlastnost, kterou všichni jistým způsobem vlastníme, i když ji máme každý jinak rozvinutou. Dar, který může být kdykoli odebrán, pokud je zneužíván.

Samotná definice slova ale jednoznačně není dostatečná pro to, aby vyjádřila podstatu spiritismu. Co je tedy spiritismus? Spiritismus je víra, je to filosofie a je to věda, kterou nám přinesli duchové. Která přišla čelit materialismu. Je to učení, které nás učí, kdo jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme.

Spiritisté věří, že prvotní příčinou všeho je Bůh – věčná, neměnná, nehmotná, jedinečná, všemocná svrchovaně spravedlivá a dobrá bytost [1]. Bůh je tvůrcem univerza. Ale žádný spiritista Vám nebude tvrdit, že Země byla stvořena během 7 dní či popírat vědecká fakta. Pravda, že vznik Země probíhal podle přírodních (jeho) zákonů neubírá nic na Boží moci, či na působivosti tohoto stvoření. (Navíc stvořil-li Bůh tyto zákony, proč by je sám porušoval? Bůh si nemůže odporovat.)

Spiritisté věří, že každá duše byla stvořena nevědomá a bez výjimky musí projít sérií fyzických životů, ve kterých se musí poučit a očistit, aby se přiblížila k Bohu. Počet potřebných reinkarnací závisí pouze naší svobodné vůli. Budeme-li se řídit božími zákony, budeme k dokonalosti postupovat rychleji; budeme-li je porušovat, nutně budeme muset odčinit vše špatné, co jsme učinili a tím si pochopitelně náš pobyt v hmotných sférách prodloužíme. Duchové nás také učí o tom, že duše nemůže degradovat a co se naučila, už nikdy nezapomene a nikdy se tedy opět nenarodíme jako červ.

Zde je jistě vhodné zmínit i to, že představa reinkarnací je jediná, která se slučuje s nekonečnou Boží spravedlností. Slučuje se představa nekonečných trestů za chyby spáchané nedokonalým člověkem za jeho krátký život s představou o Boží spravedlnosti? Neučil nás Kristus o nutnosti odpuštění a milosrdenství? A Bůh že by neodpustil hříšníkům (přes svá provinění nepřestávajícím býti jeho dětmi) upřímně toužícím po nápravě vlastních chyb? Neposkytne jim příležitost se vrátit se na Zem, aby v novém rouše, nepronásledováni stínem své minulosti, odčinili své omyly? Jak jinak, než právě nutností splácet naše dluhy z minulých životů, chceme chápat mezní situace, které nás potkávají anebo na první pohled “nespravedlivé” rány osudu? Jak ospravedlnit smrti nevinných dětí či vrozené vady?

Spiritismus je i filozofií pomáhající nám najít naši cestu životem. Spiritismus nic nepřikazuje ani nic nezakazuje – jen připomíná, že za všechny naše činy neseme sami zodpovědnost a že podstata našich skutků bude určovat naše budoucí odměny či tresty. Duchové přicházejí, aby nám připomněli, jak bychom se měli chovat, abychom žili v souladu s Božími zákony a mohli se tak povznést do vyšších sfér bytí. Pokud bychom měli učení duchů shrnout, stačila by nám tato Kristova slova “Nečiň jinému, co nechceš, aby činil tobě”. Slova, kterými lze jednoduše vyjádřit celé desatero. Ale celým svým životem nás tato nejčistší bytost, která se kdy vtělila na Zemi, učila, jak bychom se měli chovat. Učila nás o potřebě odpuštění, milosrdenství a dobročinnosti. O potřebě zbavit se pýchy a sobectví, které je v nás. A právě zde je vyjádřeno to, čím se vyznačuje správný spiritista. Nemusí se účastnit rozhovorů s duchy, ale je potřeba, aby se snažil o sebezlepšení, celý život tvrdě pracoval jak na sobě, tak aby pomohl ostatním, aby se řídil Kristovým příkladem a měl úctu k Bohu.

Spiritismus je i vědou. Kardec sám byl univerzitním profesorem, nositelem ocenění Arraské královské akademie, který na počátku pouze chtěl objasnit hýbání a praskaní stolů. Jistě netušil, kam až ho to zavede. Odvedl neskutečnou práci, jejímiž plody je 5 základních knih spiritismu:

Allan Kardec, Kniha Duchů, Paříž, 1857
Allan Kardec, Kniha médií, Paříž, 1861
Allan Kardec, Evangelium dle spiritismu, Paříž, 1864
Allan Kardec, Nebe a peklo, Paříž, 1865
Allan Kardec, Genesis, Paříž, 1868

Výsledky jeho výzkumu nám dávají jistotu nesmrtelnosti ducha a věčnosti duchovního života. Ale jako každá věda, ani ta duchovní neustrnula ve svém vývoji. Lidé nepřestávají v usilovné práci mající za cíl postupně posouvat hranice našeho poznání neviditelného světa a principů, kterými se řídí. Ale podstatnou věcí, kterou si musí uvědomit každý zájemce o studium této ušlechtilé vědy – stejně jako v případě matematiky, fyziky nebo chemie, ani tuto vědu se nedá naučit za den. Chceme-li proniknout všech jejích zákoutí, bude to od nás vyžadovat soustavnou a vytrvalou práci.

 

Pavel Beran


[1] Kniha duchů – otázky 1, 13

Spiritismus

Křesťanský spiritismus kombinuje teorii s důkazy. Budoucnost dokazuje přes nesporná fakta přítomnosti. Mluví jasně, bez dvojsmyslností, které Kristus řekl v podobenstvích, aby se lidé dopátrali pravdy pomocí svých rozumových schopností. Vysvětlil neznámé pravdy a rovněž ty, které se špatné vysvětlo­valy. Objevil existenci neviditelna nebo duchovního světa a seznámil člověka s tajemstvími budoucího života. Přišel jako protiklad materialismu, který stojí v opozici Boží moci. V neposlední řadě přichází upravit vztah mezi člověkem a morálními zákony stanovenými Ježíšem Kristem. Mojžíš připravil základy, Kristus zaséval a spiritismus přichází sklízet.

Spiritismus není ani tak „nové“ světlo, ale je intenzivnější, více účinný, poněvadž pomáhá vysvětlovat účel lidského života v komplexnější podobě a to díky těm, kteří žili dříve. Když se zjistí, co všechno bylo zatemněno, resp. skryto, je konec špatným vysvětlením a chápáním, což je cesta k jednotě všech lidí, v je­dinou víru, která přesvědčuje, že je pouze jeden Bůh a jeho zákon pro všechny lidi. Takováto doba byla předpovězena Kristem a jeho proroky.

Stoupenci spiritismu

Hlavním účelem spiritismu je zlepšit morální a intelektuální pokrok lidí.

Skutečný spiritista není ten, kdo věří v komunikaci s duchovním světem, ale ten, kdo se snaží žít podle spiritistického učení. Každá víra je neplodná, jestliže nevede člověka alespoň o krok dále na cestě k pokroku, nebo nevytváří-li podmínky k jeho zlepšení.

Sobectví, pýcha, hrdost, marnivost, ctižádost, chamtivost, nená­vist, zášť, žárlivost, pomlouvačnost a osočování atd. jsou neřesti duše; my se musíme zbavovat těchto neřestí každý den – jejich protiváha je realizace ctností v každodenním životě, zejména láska, milosrdenství a pokora.

Pouze ti, o kterých můžeme říct: „Dnes je lepší, než byl včera”, mohou podat důkaz, že věří ve spiritismus.

Jednou z významných hledisek naší víry je „duchovní přežití”, které je v protikladu k materialistickému názoru „že vše končí smrtí”. Světské radosti plné požitků a smyslných vášní se většinou obracejí v bolest a žal u těch, kteří si v nich libují, když zaniknou podmínky k jejich uskutečňování, např. v nemoci, ve stáří apod. Duchovní přežití je velikým „požehnáním” při ztrátě našich milých a spolubližních.