Divaldo Franco

Neobyčejny člověk

Divaldo Pereira Franco se narodil 5. 5. 1927 ve městě Feira de Santana, Bahia, Brazílie. Už 64 let se věnuje výchově dětí z nejchudší sociální vrstvy na okraji Salvadoru de Bahia. Je uznáván za jednoho z největších  současných médií a lektorů v oblasti spiritismu.

Zúčastnil se více než 13000 konferencí ve více než 2000 městech Brazílie a v 65 zemích všech kontinentů. Vždy přitahoval široké publikum svými angažovanými projevy reagujícími na nejrůznější oblasti lidských a duchovních problémů. Pětkrát hovořil  v OSN ve Washingtonu a ve Vídni, a také na 22 univerzitách v Severní Americe a v Evropě.

Divaldo obdržel více než 600 ocenění od kulturních, sociálních, náboženských, politických a vládních institucí v mnoha zemích. Mimo jiné se stal nositelem titulu “Velvyslanec světového míru” (Švýcarsko, 2005) a ”Velvyslanec dobra ve světě” (Anglie, 2008).

Vydal 257 knih v celkovém nákladu 8 miliónů výtisků. 104 titulů bylo přeloženo do 17 jazyků (němčiny, albánštiny, katalánštiny, španělštiny, esperanta, francouzštiny, holandštiny, maďarštiny, angličtiny, italštiny, norštiny, polštiny, češtiny, turečtiny, ruštiny, švédštiny a Braillova písma). Jeho práce zahrnují širokou škálu témat: filosofických, historických, psychologických, psychiatrických a také témata pro děti. Výtěžek z prodeje jeho děl a autorských práv patří  “Mansão do Caminho”.

“Mansão do Caminho” je dobročinná společnost založená v roce 1952 v Salvadoru de Bahia Divaldem Francem a Nilsonem Pereirou de Souza. Tato společnost je dnes pozoruhodný vzdělávací komplex 52 budov o rozloze 83000m2 v jednom z nejchudších předměstí Salvadoru. Každý den cca 3000 dětí a mladých lidí z chudých rodin navštěvuje toto zařízení. Vedle mateřských, základních a středních škol zahrnuje i zdravotnické středisko, porodnici a laboratoř pro  klinická vyšetření.  Společnost “Mansão do Caminho” organizuje i různé společenské a vzdělávací aktivity např. práci s počítačem, výrobu keramiky aj.

Dosud více než 35000 dětí využilo možnost navštěvovat třídy a dílny “Mansão do Caminho”. Fond, který zajišťuje chod instituce, je financovaný hlavně z prodeje knih a CD zaznamenaných v průběhu konferencí, seminářů a rozhovorů s Divaldem.

Více informací o Divaldu Francovi a jeho činnosti naleznete na:

http://www.mansaodocaminho.com.br/

Poselství Andrea Luize

Život nikdy nekončí, je věčným pramenem a smrt je jen nejasným působením iluzí.

Velká řeka teče svou vlastní cestou než dosáhne oceánu. Podobně duše prochází stejně rozmanitými cestami a prochází rozdílnými stupni, tu a tam obdržíc nové přítoky vědění, posiluje svou osobnost a zdokonaluje své vlastnosti než dosáhne Oceánu věčné Moudrosti.

Uzavření našich pozemských očí je tak jednoduchou věcí.

Opuštění fyzického těla nevyřeší základní otázky osvícení, stejně jako změna oblečení nemá nic dočinění s hlubokými otázkami ohledně života a osudu.

Ach, cesty duše, tajemné stezky srdce! Člověk je musí projít celé předtím než bude čelit konečnému hodnocení Věčného života. Je pro vás nezbytné prožít všechny jejich konflikty a plně je znát v dlouhém procesu spirituálního pokroku.

Jak dětinské je přestavovat si, že pouhé „zatažení opony“ by vyřešilo transcendentální otázky Nekonečna.

Jeden život je pouze jedním dějstvím.

Jedno tělo – oděvem.

Jedno století – dnem.

Jeden úkol – zkušeností.

Jedno vítězství – akvizicí.

Jedna smrt – dechem renovace(obnovy).

Kolik životů, kolik těl, kolik století, kolik úkolů, kolik vítěství, kolik smrtí je nám ještě přisouzeno?

A přesto budou náboženští filozofové mluvit o konečných soudech a neměnných rozsudcích!

Bohužel všude nacházíme studenty doktríny, kteří jsou spirituálními analfabety!

Člověka stojí vstoupit do Školy Evangelia mnoho úsilí a je téměř vždy přijat podivným způsobem – ocitá se sám se svým Mistrem, zápasíce s těžkým předmětem, učíce se v neviditelné třídě, navštěvujíce dlouhé hodiny plné nevyřčených slov.

Dlouhá, předlouhá je tedy naše svízelná cesta. Zde vám naše skromné snahy přinášejí pouze záblesk této základní pravdy.

Mluvím k vám jako anonymní přítel, v anonymitě, která pramení z bratrské lásky. Velká většina lidstva se podobá křehké schránce, která ještě nemůže obsáhnout celou pravdu. Proto se omezujeme na vyjádření pouze samotného hlubokého zážitku v jeho kolektivních hodnotách. Nebudeme nikoho mučit myšlenkou Věčnosti. Nechme schránky nejdříve zesílit. Věnujeme tedy tento stručný záznam nedočkavým duchům našich bratrů snažících se o jejich spirituální pokrok, kteří stejně jako my vědí, že „vítr vane, kam chce“.

A nyní, mí přátelé, nechme mé díky dopadnout na tento papír a odtud stoupat a přecházet ve velké ticho soucitu a vděčnosti. Náklonnost, vděk, láska a radost sídlí v duši. Buďte si jisti, že v nitru(hloubce) té mé cítím tyto pocity směrem k vám.

Bůh vám žehnej.

 Andre Luiz

Úvod z knihy Náš domov od Andrea Luize tlumočené Chico Xavierem.

(Náš domov je prvním dílem z 12 knih napsáných Andreem Luizem prostřednictvím Chico Xaviera, které byly publikovány pod jménem “Život v duchovním světě”. Každý díl přináší nějaká objasnění o podmínkách duše v duchovním životě, o kontaktech obou světů a o jejich omezeních, o procesech inkarnace a smrti, o procesech obsese atd.)

Co je to spiritismus

Důvodem, proč jsem se rozhodl napsat tento text, je všeobecně rozšířená mylná představa o podstatě spiritismu. A proto je podle mě vhodné, ještě před tím, než vysvětlím, co spiritismus je, zdůraznit, čím spiritismus není. Spiritismus není vyvolávání duchů. A spiritisté nejsou okultním spolkem, jehož jedinou činností je jejich vyvolávání.
Pojednání o tom, čím tedy naopak je, bude asi nejlépe započít definicí slova spiritismus, kterou nalezneme na počátku Kardecovy Knihy duchů, základní spiritistické knihy:

“Pro nové myšlenky jsou potřeba nová slova, aby se tak zabezpečila srozumitelnost jazyka vyhnutím se zmatení nutně spojeného s použitím stejného výrazu pro vyjádření rozdílných věcí. Slova spirituální, spiritualista a spiritualismus mají ustálený význam; dát jím nový k použití v nauce duchů, by znamenalo ještě znásobit již nyní časté případy dvojznačnosti. V přesném slova smyslu je spiritualismus opakem materialismu; spiritualistou je každý, kdo věří, že v je něm něco víc něž hmota, ale to neznamená, že věří v existenci duchů nebo v jejich komunikaci s viditelným světem. Proto místo slov SPIRITUÁLNÍ, SPIRITUALISMUS užíváme, k určení této naposledy zníněné víry, slova SPIRITISTICKÝ, SPIRITISMUS, které v jejich formě ukazují na jejich původ a základní význam, a tak mají tu výhodu, že jsou naprosto srozumitelné; také ponecháváme slovům spritiualismus a spirituální jejich běžně přijímaný smysl. Potom říkáme, že základní princip spiritistické teorie, nebo Spiritismu, je vztah hmotného světa s duchy, bytostmi z neviditelného světa; a nazýváme přívržence spiritistické teorie spirity nebo spiritisty.”

Takže ano, spiritisté uznávají existenci duchů. Nevidí v nich nic jiného než duše přežívající po smrti. A ano – říkají, že se s nimi dá komunikovat a mnoho tak i dělá (tímto způsobem byla předána celá spiritistická nauka), ale nevidí v tom nic nadpřirozeného či mystického. A nedělají to s pomocí symbolů, amuletů, zaříkávadel a svíček. Jde přeci především o komunikaci s našimi přáteli a ti přicházejí, když chtějí (a je jim to zároveň dovoleno). Myšlenka a upřímná víra je vše, co se je potřeba. A na tomto místě je třeba zdůraznit, že spiritisté nikdy nevyužívají mediality k dosažení materiálních či jiných cílů. Je to dar od Boha, který má pomáhat vyššímu dobru – morálnímu a intelektuálnímu pokroku. Fyzická vlastnost, kterou všichni jistým způsobem vlastníme, i když ji máme každý jinak rozvinutou. Dar, který může být kdykoli odebrán, pokud je zneužíván.

Samotná definice slova ale jednoznačně není dostatečná pro to, aby vyjádřila podstatu spiritismu. Co je tedy spiritismus? Spiritismus je víra, je to filosofie a je to věda, kterou nám přinesli duchové. Která přišla čelit materialismu. Je to učení, které nás učí, kdo jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme.

Spiritisté věří, že prvotní příčinou všeho je Bůh – věčná, neměnná, nehmotná, jedinečná, všemocná svrchovaně spravedlivá a dobrá bytost [1]. Bůh je tvůrcem univerza. Ale žádný spiritista Vám nebude tvrdit, že Země byla stvořena během 7 dní či popírat vědecká fakta. Pravda, že vznik Země probíhal podle přírodních (jeho) zákonů neubírá nic na Boží moci, či na působivosti tohoto stvoření. (Navíc stvořil-li Bůh tyto zákony, proč by je sám porušoval? Bůh si nemůže odporovat.)

Spiritisté věří, že každá duše byla stvořena nevědomá a bez výjimky musí projít sérií fyzických životů, ve kterých se musí poučit a očistit, aby se přiblížila k Bohu. Počet potřebných reinkarnací závisí pouze naší svobodné vůli. Budeme-li se řídit božími zákony, budeme k dokonalosti postupovat rychleji; budeme-li je porušovat, nutně budeme muset odčinit vše špatné, co jsme učinili a tím si pochopitelně náš pobyt v hmotných sférách prodloužíme. Duchové nás také učí o tom, že duše nemůže degradovat a co se naučila, už nikdy nezapomene a nikdy se tedy opět nenarodíme jako červ.

Zde je jistě vhodné zmínit i to, že představa reinkarnací je jediná, která se slučuje s nekonečnou Boží spravedlností. Slučuje se představa nekonečných trestů za chyby spáchané nedokonalým člověkem za jeho krátký život s představou o Boží spravedlnosti? Neučil nás Kristus o nutnosti odpuštění a milosrdenství? A Bůh že by neodpustil hříšníkům (přes svá provinění nepřestávajícím býti jeho dětmi) upřímně toužícím po nápravě vlastních chyb? Neposkytne jim příležitost se vrátit se na Zem, aby v novém rouše, nepronásledováni stínem své minulosti, odčinili své omyly? Jak jinak, než právě nutností splácet naše dluhy z minulých životů, chceme chápat mezní situace, které nás potkávají anebo na první pohled “nespravedlivé” rány osudu? Jak ospravedlnit smrti nevinných dětí či vrozené vady?

Spiritismus je i filozofií pomáhající nám najít naši cestu životem. Spiritismus nic nepřikazuje ani nic nezakazuje – jen připomíná, že za všechny naše činy neseme sami zodpovědnost a že podstata našich skutků bude určovat naše budoucí odměny či tresty. Duchové přicházejí, aby nám připomněli, jak bychom se měli chovat, abychom žili v souladu s Božími zákony a mohli se tak povznést do vyšších sfér bytí. Pokud bychom měli učení duchů shrnout, stačila by nám tato Kristova slova “Nečiň jinému, co nechceš, aby činil tobě”. Slova, kterými lze jednoduše vyjádřit celé desatero. Ale celým svým životem nás tato nejčistší bytost, která se kdy vtělila na Zemi, učila, jak bychom se měli chovat. Učila nás o potřebě odpuštění, milosrdenství a dobročinnosti. O potřebě zbavit se pýchy a sobectví, které je v nás. A právě zde je vyjádřeno to, čím se vyznačuje správný spiritista. Nemusí se účastnit rozhovorů s duchy, ale je potřeba, aby se snažil o sebezlepšení, celý život tvrdě pracoval jak na sobě, tak aby pomohl ostatním, aby se řídil Kristovým příkladem a měl úctu k Bohu.

Spiritismus je i vědou. Kardec sám byl univerzitním profesorem, nositelem ocenění Arraské královské akademie, který na počátku pouze chtěl objasnit hýbání a praskaní stolů. Jistě netušil, kam až ho to zavede. Odvedl neskutečnou práci, jejímiž plody je 5 základních knih spiritismu:

Allan Kardec, Kniha Duchů, Paříž, 1857
Allan Kardec, Kniha médií, Paříž, 1861
Allan Kardec, Evangelium dle spiritismu, Paříž, 1864
Allan Kardec, Nebe a peklo, Paříž, 1865
Allan Kardec, Genesis, Paříž, 1868

Výsledky jeho výzkumu nám dávají jistotu nesmrtelnosti ducha a věčnosti duchovního života. Ale jako každá věda, ani ta duchovní neustrnula ve svém vývoji. Lidé nepřestávají v usilovné práci mající za cíl postupně posouvat hranice našeho poznání neviditelného světa a principů, kterými se řídí. Ale podstatnou věcí, kterou si musí uvědomit každý zájemce o studium této ušlechtilé vědy – stejně jako v případě matematiky, fyziky nebo chemie, ani tuto vědu se nedá naučit za den. Chceme-li proniknout všech jejích zákoutí, bude to od nás vyžadovat soustavnou a vytrvalou práci.

 

Pavel Beran


[1] Kniha duchů – otázky 1, 13

Navštěvovaná místa

Spontánní manifestace, které se dály v každé době, a vytrvalost jistých duchů, kteří dávají různá znamení své přítomnosti na určitých místech, jsou pramenem  víry v tato místa. V následujícím textu jsou odpovědi na otázky, týkající se tohoto předmětu.

Přilnou duchové jen k osobám nebo také k věcem?

“To závisí na jejich vznešenosti.  Někteří duchové mohou velice lpět na pozemských věcech, např. lakomci, kteří své poklady skryli a kteří se dosud neosvobodili od hmoty, mohou ještě nad nimi bdít a střežit je.”

Mají putující duchové svá oblíbená místa?

“To je totéž. Duchové, kteří již nelpí na hmotě, jdou tam, kde naleznou lásku a kam je více vábí osoby než materiální věci. Jsou však též mezi duchy takoví, kteří mohou na čas přilnout k některým místům, ale to jsou vždy jen duchové nižší.”

Je-li příchylnost duchů k nějakému místu znamením nízkosti, je to též důkazem, že jsou to zlí duchové?

“Zajisté že nikoli, nebot’ duch může být málo pokročilým, ale přece není ještě zlým. Není tomu právě tak mezi lidmi?”

Má víra, že duchové navštěvují s oblibou zříceniny, nějaký vážný podklad?

“Nemá. Duchové přicházejí na tato místa jako na jiná; ale obrazotvornost lidí je dojata smutným vzhledem některých míst. A proto je duchům  připisováno to,  co je nejčastěji jen zcela přirozeným  následkem okolností. Jak často byl pokládán stín stromu za přízrak a křik zvířete nebo hučení větru za hlas strašidla! Duchové milují přítomnost lidí, a proto navštěvují spíše místa obydlená než osamělá.”

Ale dle toho, co víme o různých povahách duchů, musí být mezi nimi také duchové nevlídní, kteří jistě dávají přednost samotě?

“Vždyt’ jsem pravil, že mohou přicházet na opuštěná místa jako na všechna jiná a je zcela patrno, že ti, kteří milují samotu, také tak činí.  Proto však nejsou ještě zříceniny jejich oblíbeným místem. Více je jich zajisté ve městech, v chatách i palácích než uprostřed lesů.”

Lidská víra má obyčejně nějaký pravdivý podklad. Jaký pramen má víra v navštěvovaná místa?

“Pramenem i podkladem jsou manifestace duchů, ve které člověk vždycky instinktivně věřil. Ale  vzhled smutných míst otřese obrazotvorností a přirozeně tam umístí bytosti, které pokládá za nadpřirozené. Tyto jsou pověry udržovány povídkami básníků a fantastickými pohádkami, jimiž děti jsou uspávány.”

Mají duchové, kteří se shromažd’ují, oblíbené dny a hodiny?

“Nikoli, dny a hodiny jsou časová určení pro lidskou potřebu a pro život tělesný; o takové věci se duchové nestarají, protože je nepotřebují.”

Odkud pochází domněnka, že duchové přicházejí  nejraději v noci?

“To je dojem, kterým působí ticho a tma na lidskou obrazotvornost. Všechna taková mínění jsou pověrami, které dokonalá znalost spiritismu odstraní. Totéž platí o dnech a hodinách, o nichž se míní, že jsou jim prospěšnější. Věřte mi, že půlnoc neměla nikdy vliv, leda snad v pohádkách.

Má-li se to tak, proč tedy někteří duchové oznamují svůj příchod a své zjevení na tu, nebo onu hodinu a na určité dny, například na pátek?

“To jsou duchové , kteří se baví lehkověrností lidí. Někteří říkají, že jsou d’ábly a dávají si jména d’áblů. Ukažte jim, že nechcete být předmětem jejich zábavy a pak již nepřijdou.”

Přicházejí duchové rádi k hrobům, které uchovávají jejich těla?

“Tělo jim bylo jen oděvem, a proto na toto roucho, které jim působilo bolest, tak málo myslí, jako vězeň na své řetězy. Jedině vzpomínce milých osob připisují cenu.”

Jsou jim modlitby, které pronášíme nad jejich hroby, příjemnější a přivábí je spíše na toto místo než na jiné?

“Modlitba je voláním, které vábí duchy, to dobře víte. Modlitba je tím mocnější, čím je vroucnější a upřímnější.  Duch je nám vždy vděčný za to, chováme-li ve vážnosti jeho pozůstatky, nebot‘ je mu to důkazem náklonnosti. Myšlenka vždy působí spíše na ducha, ale nikoli na hmotné věci, které účinkují jen na toho, kdo se modlí.“

Dle toho nebyla by víra v navštěvovaná místa zcela nesprávná?

“Pravil jsem, že někteří duchové  jsou přivábeni hmotnými věcmi; mohou být také přivábeni určitými místy, kde si – jak se zdá – vyvolili svůj domov, dokud nezmizí okolnosti, které je tam přivádějí.“

Které okolnosti je tam mohou přivést?

“Jejich sympatie k některým osobám a místům, která navštěvují, nebo touha komunikovat s těmito osobami. Ale jejich úmysl není vždycky tak chvalihodným.  Jsou-li to zlí duchové, chtějí se pomstít některým osobám, na které  měli příčinu si stěžovat . Zdržování se na určitém místě může být pro některe duchy také trestem za to, že tam například spáchali zločin, aby jej měli vždy před očima.“

Navštěvují tato místa jejich bývalí obyvatelé?

“Někdy, ale ne vždycky. Je-li například bývalý obyvatel vznešeným duchem, nepoutá ho již nic k pozemskému obydlí, jako si neváží již těla. Duchové navštěvující některá místa tak často činí jen ze svéhlavosti, ledaže by je tam přivábila náklonnost k některým osobám.“

Zdržují se tam také proto, aby chránili některou osobu nebo její rodinu?

“Ovšem, jsou-li to dobří duchové; ale v tomto případě nedávají nikdy najevo svoji přítomnost nepříjemným způsobem.“

Je na pověsti o “Bílé paní“ něco pravdivého?

“Hojné události tvořící tuto pověst jsou pravdivé“

Je rozumné bát se míst navštěvovaných duchy?

“Nikoli, duchové navštěvující určitá místa a hlučící tam se raději baví na útraty lehkověrných a bázlivých lidí, než aby činili něco zlého. Ostatně myslete si, že jsou duchové všude, kdekoli jen jste, nebot‘ jsou stále okolo vás i v těch domech nejtišších. Často navštěvují některá obydlí jen proto, že tam mají dost příležitosti, aby dokázali zjevením svoji přítomnost.“

Dají se duchové nějakým prostředkem vypudit?

“Ano, ale obyčejně tím, čím je chcete vypudit, vábíte je k sobě. Nejlepším prostředkem k vypuzení zlých duchů je přivolání duchů dobrých. Volejte tedy dobré duchy k sobě, čiňte, pokud můžete, co nejvíce dobrého a zlí duchové odejdou, nebot‘ dobro a zlo jsou protivy. Bud’te vždy dobrými a budete mít okolo sebe jen samé dobré duchy.“

Jsou však přece případy, že velmi dobří lidé bývaji oběťmi škádlení zlých duchů!

“ Jsou-li skutečně dobrými, to může být pro ně zkouškou trpělivosti, aby hleděli být ještě dokonalejšími. Ale věřte mi, že nejsou vždy nejctnostnějšími ti, kteří mnoho o ctnosti mluví. Kdo je skutečně ctnostným, bud‘ o tom sám ani neví, nebo o tom vůbec nemluví.“

Co máme soudit o účinku zaklínání, abychom vypudili zlé duchy z míst, která si oblíbili?

“Viděli jste snad někdy, že tento prostředek pomohl? Neslyšeli jste naopak, že se hluk po zaklínání zdvojnásobil? To je tím, že je to těší, že je pokládáte za d’ábly. Duchové, kteří nepřicházejí se zlým úmyslem, mohou také oznámit svou přítomnost hlukem, anebo tím, že se stanou viditelnými. Ale nikdy nedělají nepříjemný hluk.To jsou často trpící duchové, kterým můžete ulehčit modlitbou. Jindy jsou to dobří duchové, kteří vám chtějí dokázat svoji přítomnost, nebo konečně lehkomyslní tito duchové, kteří si tropí žerty. Protože duchové – rušící hlukem klid – se skoro vždy tím baví, je nejlepší smějete-li se jim. Tak se brzy unaví, vidouce, že vás nemohou nijak postrašit ani pozlobit.

Z toho vysvítá, že jsou duchové lpící na určitých místech, kteří se tam rádi zdržují, ale kteří nemají zapotřebí, aby oznámili svou přítomnost nějakými skutky. Každé místo může být nuceným nebo oblíbeným obydlím ducha, aniž by tam musel provádět nějaké manifestace.

Duchové, kteří si oblíbili některá místa nebo věci, nejsou nikdy vyššími duchy, ale proto nemusí být ještě zlí a nemusí mít zlí úmyslu. Jsou často spíše užiteční než škodliví, nebot‘ je poutá náklonnost k osobám, které mohou ochraňovat.“

Otázky kladené Allanem Kardekem vyšším duchům, kteří pracovali na kodifikaci spiritistického učení. Z Knihy medií, kap. IX

Ziskuchtivá media

Ziskuchtivá media nejsou jen ta, která požadují určitý plat. Zištnost se projevuje také ctižádostmi všeho druhu, na nichž se mohou zakládat osobní naděje. Toho se dovedou chopit podvodní duchové a kořistí značně z této převrácenosti, lichotíce podvodnými nadějemi těm, kteří se poddávají jejich závislosti. Mediumita je schopnost určená pro dobro a dobří duchové se straní každého, kdo by jí chtěl dosáhnout něčeho, co neodpovídá úmyslům Prozřetelnosti. Sobectví je neduhem společnosti. Dobří duchové bojují proti egoismu a nemůžeme předpokládat, že přicházejí, aby mu sloužili. Proto by bylo zbytečné zdržovat se déle u tohoto tématu.

Z  “Knihy  medií” od Allana Kardeca, kap. XXVIII.

Nezištnost

“Budu k vám dnes mluvit o nezištnosti, která má být jednou z hlavních ctností u medií právě tak jako skromnost a oddanost. Bůh jim udělil tuto schopnost, aby pomáhala šířit pravdu, ne proto, aby si z ní udělala živnost. Pod tím rozumím nejen ty, kteří by jí chtěli užít, jak by to učinili s obyčejnou  schopností, kteří by se stali medii, jako se stane někdo  tanečníkem, nýbrž všechny ty, kteří by jí hodlali použít z jakéhokoliv zištného ohledu. Je rozumné věřit, že by dobří duchové, a tím méně vyšší duchové, kteří zavrhují lakotu, svolili k tomu, aby činili pokusy na jevišti a aby se podrobili vůli nějakého podnikatele spiritistických manifestací? Tím méně můžeme předpokládat, že dobří duchové by mohli podporovat záměry pýchy a ctižádosti. Bůh jim dovoluje sdělit lidem, aby je osvobodili z pozemského kalu, ale nikoliv, aby byli nástrojem světských náruživostí. Nemůže se tedy dívat se zalíbením na ty, kteří dar, jenž jim daroval, odvracejí od jeho pravého cíle. Ubezpečuju vás, že budou zato potrestáni i zde na Zemi nejtrpším zklamáním.”

Delphine de Girardin

Z Knihy  medií od Allana Kardeca, kap. XXXI.