napsal Karel Sezemský*, vůdce českých spiritistů

„Duch je bytost zcela individuální a svébytná, je to životní princip, který si je vědom svého bytí, obsahuje v sobě všechny vlastnosti dobra, jakými jsou mravnost, rozumnost, moudrost, láska a vůbec všechny ctnosti, ale i vlastnosti zla a nemravnosti. Pod pojmem duch si zpravidla představujeme bytost neviditelnou, nehmotnou, bytost žijící mimo lidské tělo. Avšak tatáž bytost, která oživuje člověka, která mu dává jeho předurčení, jeho vědomí, jeho touhu a chtění, která mu dokazuje, že je, že cítí, vidí, slyší, myslí a mluví, není nic jiného, nežli duch, třebaže ji v tomto tělesném stavu nazýváme jinak, a sice duší. Opustí-li tato bytost fyzické tělo, pak toto tělo ztrácí všechny své dřívější schopnosti, které mu duše dodávala, a stává se hrubou nehybnou hmotou bez individuálních schopností a podléhá zákonu přírody – rozkladu – který, pokud bylo tělo oživováno duchovní podstatou, neměl na tělo moc.

Když lidská duše opustí při jeho smrti tělo, stává se volným duchem, který si však bere sebou všechny pocity a dojmy, jimiž v pozemské lidském životě prošel. Tím se nestane žádnou odtažitou, zbavenou veškerého působení a dojmu, nepřenáší se do žádné věčné blaženosti, ať vykoupené nebo vymodlené, nebo do nezaslouženého či třeba i zaslouženého pekla, ale pohybuje se volně v říši, kterou nazýváme astrální, neboli duchovní a která nemá žádné hranice.

Každá duše, nebo lépe řečeno duch, po smrti svého pozemského těla je přirozeně veden zákonem soudružnosti tam, kam svou podstatou a svými vlastnostmi náleží. Duch dobrý a mravný do říše mravnosti a dobra, zlý a nemravný duch do říše zla a utrpení. Lidský duch není zcela nehmotný, jak se zpravidla lidé domnívají. Když se duch odloučí od fyzického těla, je více či méně obalen jemnou hmotou nebo látkou, kterou nazýváme perisprit, fluidum, nebo též aurou a který má tu vlastnost, že se může za jistých podmínek stát viditelným lidskému oku a může působit určitý dojem na lidské hrubé hmotné smysly. V tomto duchovním obalu jsou zahrnuty všechny vlastnosti ducha, jeho blaženost i jeho utrpení. Zbavuje-li se duch svých slabostí, náruživostí a vášní, všech tělesných pomíjivých tužeb, očišťuje se jeho perisprit, stává se čistším a jemnějším, duch se tím uvolňuje z pout hrubých látek a čerpá z vyšších čistých pramenů Božské duchovní podstaty vznešené blaho, které je netušené člověku žijícímu ve fyzickém těle, až nakonec krásná, věčná blaženost se mu stává údělem; a naopak člověk žijící v pomíjivých tužbách, vážící a poutající se k hrubé hmotě, ztrácí na své vznešené ušlechtilé povaze, jeho vnitřní podstata, duch, se zatemňuje, perisprit se stává hrubším a hrubším, nepřístupný dojmům Božského duchovního světla a tepla, až je nakonec výsledkem všeho nevíra, neklid, nespokojenost, a všechny ty hrozné stavy vyburcují zatemnělou duši až k zoufalství a sebevraždě.

Duch, který opustí své pozemské tělo, neztrácí nic ze své podstaty, která utvářela lidskou bytost, a nezískává žádné zvláštní nové schopnosti.

Je bezpodmínečně nutné vědět, proto to znovu a znovu opakuji, že vše, co dělal, jak se choval a jakou měl povahu jako člověk, tak je takový i v astrálním světě jako duch. Proto při navazování kontaktů s tímto, nám zatím neznámým světem, se tam setkáváme s bytostmi, duchy podrobenými, se všemi náruživostmi, smyslnými tužbami, nevědomými, zlými, stejně tak jako s duchy čistými, pravdy milovnými, mravnými a vznešenými, zkrátka, najdeme tam podle církevního označení Anděly i Ďábly. Proto ten, kdo chce navazovat kontakt s tímto světem, nechť si je vždy vědom toho, že tam jsou podvodníci, lháři, a podobní, kteří byli takovými i na Zemi, a nechť si velmi dobře zapamatuje tuto zásadu:

„Jací lidé, takoví duchové“

Jedině po pravdě toužící a trvale ji hledající člověk, upřímně smýšlející, k sobě vábí dobré duchy, kteří jsou mu v této práci nápomocni a podporují jej.

Když duch opouští lidské tělo jako nevěřící ve věčný život, octne se v této mu zcela neznámé říši ve velkých nesnázích. Byl-li velkým  materialistou, pak je následkem této vlastnosti silně vázán na své pozemské tělo, neboť jedině v něm hledal své ukojení, a po své smrti pociťuje děsivý dopad rozkladu svého těla, cítí a vidí rozpadávat se to, co mu bylo na světě vším, a přesto pozoruje, že žije dál. Tyto hrozné zážitky na něj působí děsivě a mnohdy jej dohánějí, miloval-li příliš svět a hmotu, až k úplnému zoufalství. Duch neví a nedovede si představit, co se s ním dělo a děje.

Duchové zavražděných osob a sebevrahů přecházejí do záhrobního života s obrovskými bolestmi, které v posledních chvílích pozemského života pociťovali, a poněvadž cit je vlastností duše a ne těla, cítí své bolesti tak dlouho, dokud nebyli přivedeni k vědomému stavu, to znamená, dokud nepoznali, že už žijí v říši duchů jako duchové.

Duchové neřestných a nečistých lidí, smilníků apod. se po smrti přenášejí do astrální říše i se svými neukojitelnými touhami. Tělo, jež jim sloužilo jako prostředek k ukojení jejich pudů a vášní, ztratili a tyto vášně na ně působí silnou neodolatelnou touhou a neukojitelnou žízní a tím, že už nemají své pozemské tělo, vrhají se na lidi a nutí je vykonávat nestydaté skutky, které dělali sami, když byli lidmi. Člověk, aniž by si uvědomoval tyto vlivy duchů, neodporuje jim a velmi často jim podléhá.

Protože duchové nemají hmotné tělo, nemohou se stát pro člověka viditelnými a nemohou působit tak silnými dojmy na jeho hrubé smysly, aby je člověk pocítil. K tomu stavu dochází pouze za zvláštních okolností, protože člověk v běžném normálním stavu, kdy bdí, duchy ani nevidí, ani neslyší, i když jsou neustále kolem něho. Vzhledem k tomu, že duchové nemají svůj hmotný nástroj, nemohou tedy plynule mluvit jako lidé, jejich mluvou je proto myšlenka. Duch vidí, slyší, cítí, vyjadřuje se a pojímá vše, co potřebuje, svou podstatou, celou svou bytostí, a ne svým tělem. Jeho fluidické tělo, které má, mu slouží pouze k přenosu nutných pocitů a dojmů, jeho osobnost, jeho já, je vykonavatelem vůle této podstaty, toto já je jeho rozkazovatelem, on cítí, vidí a slyší to, co chce. Není-li si duch sám o sobě vědom toho, že ovládá tyto vlastnosti, pak je zpravidla veden touhou svého chtění k tomu, po čem toužil, když žil na Zemi jako lidská bytost.

Jelikož v říši duchů nejsou fyzická těla a neznají tam ani řeč v mluvené podobě, neexistují tam národnostní ani sociální otázky. Přesto duchové umírají v národnostním nebo jakémkoliv jiném nadšení a všechny tyto své touhy berou sebou do záhrobí a dále pracují ve svém oboru tam, kde na zemi přestali. Z toho, co bylo řečeno vyplývá, že duchové nejsou žádné odtažité bytosti, ale že to jsou duše osob, které na této Zemi žily jako lidé z masa a kostí, se svými radostmi i starostmi, a že to tedy nejsou ani ďáblové stvoření ke konání věčného zla, ani andělé určení k věčnému, nečinnému životu v nebi a k vzhlížení k Bohu.“

(Z knihy Allana Kardeka „Co je to Spiritismus“)

*Karel Sezemský, spisovatel a nakladatel, (1860-1936)

Více o něm na  http://www.muzeum.cz/cz/expozice-spiritismu/