Říká se, že každý s živoucí vírou neustále trpí při milostrdé práci ve jménu Krista, ale je za zmínku vhodné vysvětlit, proč je tomu tak.
Pesimističtí duchové přijímají porážku jakékoliv iniciativy dokonce předtím, než s ní začnou.
Sobci neudělají víc, než co poslouží jejich pohodlí.
Vlažní lidé znevažují hodiny(čas).
Povrchní zapomenou závazky.
Lehkovážní žijí spojeni s povrchními aspekty situací a věcí.
Oportunisté(Prospěcháři) touží po okamžitých ziscích a výhodách.
Marniví výslovně ignorují potřeby druhých.
Impulsivní vytvářejí problémy.
Ale každý, kdo věří v Krista je, právě z tohoto důvodu, někdo, kdo se snaží sloužit napodobením.
Jeho lekcí a příkladů a je Jím proto vybrán, za jeho dobrou práci, protože vyzývat linivé a netečné je k ničemu.

André Luiz

Francisco Candido Xavier a Waldo Vieira, The World of the Spirit
(Překlad (omlouvám se, za jeho kvalitu) Pavel Beran)

***

It is said that every person with a living faith incessantly suffers in charitable works in the
name of Christ, nevertheless it is worthwhile to explain why this is so.
Pessimistic spirits accept the defeat of any initiatives even before they begin them.
Selfish persons will do no more than that which suits their convenience.
The lukewarm disregard the hours.
The superficial forget engagements.
The frivolous live attached to the superficial aspects of situations and things.
Opportunists desire immediate profits and advantages.
The vain expressly ignore the needs of others.
The impulsive create problems.
Every person, however, who trusts in Christ is, for that very reason, someone who strives
to serve by emulating. His lessons and examples and is, therefore, singled our by Him for good
works, since to call upon the slothful and indifferent is of no avail.

André Luiz

Francisco Candido Xavier and Waldo Vieira, The World of the Spirit.

“Nejen chlebem živ člověk jest, ale i slovem Božím”, řekl Ježíš.
Starost o každodenní pokrm, oděv, bydlení a společenské spolužití nemá mařit zájem o duchovní život.
Vyhraď si denně určitou dobu pro pokrm “Božím slovem”.
Chléb živí tělo a víra udržuje duši.
Chléb posiluje hmotu a víra zdůstojní život.
Chléb sytí na krátký čas, ale víra řeší vše navždy.
Pečuj o tělo a živ duši, aby ses nakonec cítil dokonalým.

Týden 3:
Divaldo Pereira Franco/Joanna de Ângelis, Štastný život, Zpráva XCIV

Neotřesitelná víra je pouze taková, která se může střetnout tváří v tvář s rozumem v každé lidské epoše.

Allan Kardec

Důvodem, proč jsem se rozhodl napsat tento text, je všeobecně rozšířená mylná představa o podstatě spiritismu. A proto je podle mě vhodné, ještě před tím, než vysvětlím, co spiritismus je, zdůraznit, čím spiritismus není. Spiritismus není vyvolávání duchů. A spiritisté nejsou okultním spolkem, jehož jedinou činností je jejich vyvolávání.
Pojednání o tom, čím tedy naopak je, bude asi nejlépe započít definicí slova spiritismus, kterou nalezneme na počátku Kardecovy Knihy duchů, základní spiritistické knihy:

“Pro nové myšlenky jsou potřeba nová slova, aby se tak zabezpečila srozumitelnost jazyka vyhnutím se zmatení nutně spojeného s použitím stejného výrazu pro vyjádření rozdílných věcí. Slova spirituální, spiritualista a spiritualismus mají ustálený význam; dát jím nový k použití v nauce duchů, by znamenalo ještě znásobit již nyní časté případy dvojznačnosti. V přesném slova smyslu je spiritualismus opakem materialismu; spiritualistou je každý, kdo věří, že v je něm něco víc něž hmota, ale to neznamená, že věří v existenci duchů nebo v jejich komunikaci s viditelným světem. Proto místo slov SPIRITUÁLNÍ, SPIRITUALISMUS užíváme, k určení této naposledy zníněné víry, slova SPIRITISTICKÝ, SPIRITISMUS, které v jejich formě ukazují na jejich původ a základní význam, a tak mají tu výhodu, že jsou naprosto srozumitelné; také ponecháváme slovům spritiualismus a spirituální jejich běžně přijímaný smysl. Potom říkáme, že základní princip spiritistické teorie, nebo Spiritismu, je vztah hmotného světa s duchy, bytostmi z neviditelného světa; a nazýváme přívržence spiritistické teorie spirity nebo spiritisty.”

Takže ano, spiritisté uznávají existenci duchů. Nevidí v nich nic jiného než duše přežívající po smrti. A ano – říkají, že se s nimi dá komunikovat a mnoho tak i dělá (tímto způsobem byla předána celá spiritistická nauka), ale nevidí v tom nic nadpřirozeného či mystického. A nedělají to s pomocí symbolů, amuletů, zaříkávadel a svíček. Jde přeci především o komunikaci s našimi přáteli a ti přicházejí, když chtějí (a je jim to zároveň dovoleno). Myšlenka a upřímná víra je vše, co se je potřeba. A na tomto místě je třeba zdůraznit, že spiritisté nikdy nevyužívají mediality k dosažení materiálních či jiných cílů. Je to dar od Boha, který má pomáhat vyššímu dobru – morálnímu a intelektuálnímu pokroku. Fyzická vlastnost, kterou všichni jistým způsobem vlastníme, i když ji máme každý jinak rozvinutou. Dar, který může být kdykoli odebrán, pokud je zneužíván.

Samotná definice slova ale jednoznačně není dostatečná pro to, aby vyjádřila podstatu spiritismu. Co je tedy spiritismus? Spiritismus je víra, je to filosofie a je to věda, kterou nám přinesli duchové. Která přišla čelit materialismu. Je to učení, které nás učí, kdo jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme.

Spiritisté věří, že prvotní příčinou všeho je Bůh – věčná, neměnná, nehmotná, jedinečná, všemocná svrchovaně spravedlivá a dobrá bytost [1]. Bůh je tvůrcem univerza. Ale žádný spiritista Vám nebude tvrdit, že Země byla stvořena během 7 dní či popírat vědecká fakta. Pravda, že vznik Země probíhal podle přírodních (jeho) zákonů neubírá nic na Boží moci, či na působivosti tohoto stvoření. (Navíc stvořil-li Bůh tyto zákony, proč by je sám porušoval? Bůh si nemůže odporovat.)

Moderní život, bohatý na zábavu, avšak chudý duchovně, strhává člověka k povrchnostem, ke hře citů, na úkor harmonie, která by mu měla skýtat příležitost k jiným užitečnějším realizacím a bez které se bortí všechny jeho aktivity, které jsou pomíjivé při své zdánlivé realitě.

Jako příboj bouří na pobřežích světa davy zmatených, hned následováni deprimovanými, což ukazuje na úpadek eticko-morálních hodnot doby a technických vymožeností, jež neuspokojují lidskou bytost.

Úpadek a absurdita vládnou volně po boku nestydaté korupce všech odstínů, bojují proti ušlechtilým myšlenkám, proti spravedlnosti a harmonii života.

Nedůvěra člověka v člověka a šílená lhostejnost k zítřku zaujímá obrovský prostor, vrhá individuum do zřetelného proudu zoufalství, který postupně roste a ohrožuje vzestupnou tendencí kulturu, civilizaci, rodinu, manželství a lásku.

Je pravdou že za temné noci se objevují jako jasné hvězdy vznešené bytosti, aby zmírnily tragickou tmu a ukázaly, že láska je nezničitelná a že dobro nebude nikdy udušeno v hustých smyčkách  zla.

Jsou světlem, tvoří přístavy útočišť a současně se stávají kompasy, které ukazují směr, vyzývají velký počet jednotlivců k okamžité změně mentálního a morálního chování.

Vtělují se na zemi, jejich hlasy vyzývají k rozumnému chování, k zamyšlení a ukazují nádheru míru a dobra, které očekává ty, kteří se jím nechají prostoupit.

Již není jiné alternativy:

Mír či zoufalství!

Intuicí a logikou člověk cítí, že mu je předurčena velikost, ke které směřuje..

Aktuální překážky, které překoná s trochou námahy a statečností, jsou mu velkou výzvou.

Z knihy „Chvíle rozjímání“ od Joanny de Angelis, se psano médiem Divaldem Francem

Moc víry

1. Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a na kolenou prosil: „Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a je na tom zle; často padá do ohně a často do vody. A přivedl jsem ho k tvým učedníkům, ale nemohli ho uzdravit.“ Ježíš odpověděl: „Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte mi ho sem!“ Ježíš mu pohrozil, a zlý duch z něho vyšel;  a od té chvíle byl chlapec zdráv. Když byli učedníci s Ježíšem sami, přistoupili k němu a řekli: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ On jim řekl: „Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řekněte této hoře: „Přejdi odtud tam a přejde; a nic vám nebude nemožné.“        (Mat., 17:14-20.)

2. V pravém slova smyslu je jasné, že víra vlastní sílu umožňující člověku plnit hmotné záležitosti, které by neplnil, kdyby si nedůvěřoval. Avšak zde je nutno chápat tyto výroky jen v mravním smyslu. Hory, které víra přenáší, jsou nesnáze, protivenství a zlovůle, se kterými se setkáváme u lidí i tenkrát, když se jedná o nejlepší záležitosti. Předsudky, zbabělost, hmotné zájmy, sobectví, slepý fanatismus, pýcha, vášně – to jsou hory, které stojí v cestě každému, kdo pracuje pro pokrok svůj i celého lidstva. Silná víra dává vytrvalost, energii a prostředky k odstranění překážek v malých i velkých záležitostech. Kolísavá víra rodí nejistotu a rozpačitost, a z těch mají užitek lidé, nad kterými chceme zvítězit. Slabá víra neumožňuje vítězství, protože není schopna zdolávat překážky.

3. V jiném smyslu nazýváme vírou nepochybování o splnění nějaké záležitosti, jistotu při sledování nějakého cíle. Dodává nám jakousi jasnost mysli, která umožňuje vítězit, má v sobě představu cíle, kterého si přeje dosáhnout, i prostředků k jeho dosažení, takže ten, kdo má pevnou víru, kráčí, tak říkajíc, pevnými kroky. V každém případě činí člověka schopným k dosahování velkých věcí.

Víra opravdová a upřímná je vždy klidná, propůjčuje trpělivost, která umí čekat, protože, opírajíc se o rozum a znalost věci, je jistá, nepochybuje, že dosáhne svého cíle. Pochybující víra cítí svou slabost, když má o něco zájem, rozčiluje se a věří, že násilí může nahradit scházející sílu. Klid v zápase je vždy znakem síly a důvěry, naopak násilí je důkazem slabosti a pochybnosti o sobě samém.

4. Je nutno neplésti si víru s přílišnou sebedůvěrou. Pravá víra je spojena s pokorou. Kdo ji má, ten více věří Bohu, než sobě, protože ví, že je jen nástrojem Boží vůle, a že bez Boha ničeho nezmůže. Pak přicházejí dobré bytosti, aby mu pomohly. Přílišná sebedůvěra je méně vírou, spíše pýchou a pýcha je vždy, dříve či později, potrestána zklamáním a neúspěchem (protože nedovede správně odhadnout vlastní síly).

5. Moc víry se jeví v pravém a zvláštním způsobu při magnetické činnosti, kterou člověk ovlivňuje fluidum, všeobecného činitele. Pozměňuje hodnoty tohoto fluida a dává mu svůj impuls, kterému není možno odporovat. Proto člověk, který dodává žhavou víru velkému přírodnímu výronu, je schopen svou vůlí, řízenou k dobru, uzdravovati jiné, což se dříve považovalo za zázrak, ačkoliv to není nic jiného, než znalost přírodního zákona. Proto Ježíš řekl svým apoštolům:  Neuzdravili jste proto, že jste neměli víru.

Náboženská víra. Podmínky neotřesitelné víry

6. Z náboženského hlediska důvěra je víra ve zvláštní dogmata, která tvoří různá náboženství. Všechna náboženství mají svá zvláštní svatá dogmata. V tomto smyslu může tedy víra být slepá, nebo soudná. Slepá víra nic nezkoumá, přijímá bez jakékoliv kontroly jak klamná tak i pravdivá ujišťování, na každém kroku přichází do rozporu s rozumem, a je-li přehnaná, rodí fanatismus. Víra, jejímž základem je pravda, je jediná, která zaručuje budoucnost, protože se nemusí obávat prvku lidského vědění, protože může brát v úvahu, že to, co je pravdivé ve tmě, musí zůstat pravdivé i ve světle. Každé náboženství si vyhrazuje výlučné vlastnictví pravdy. Doporučovat slepou víru v daná dogmata, znamená uznat vlastní neschopnost úsudku i prokázání toho, v co věřím.

7. Mnoho lidí tvrdí, že nemají vinu, nemají-li dostatek víry. Nesporně víra není něco, co by se dalo předepisovat, a tím méně vnucovat. Opravdu není ji možno předepsat, ale jen nabídnout, a pak není nikomu zakázáno ji přijmout. Hovoříme o základních duchovních pravdách, ne o té či oné víře. Nepřichází víra k lidem, ale lidé k víře. Pokud ji budou hledat upřímně, najdou ji. „Nic více si nepřejeme, než abychom věřili, ale nemůžeme.“ To se říká ústy, nikoliv srdcem. Protože kdo toto tvrdí, zakrývá si uši. Důkazy kolem jsou mnohé, proč je tedy nevidí? Někteří to tvrdí z opovržení, jiní ze strachu, aby nemuseli měnit své zvyky. Většina však z pýchy, která zabraňuje uznat nějakou vyšší moc, protože by se pak museli před ní sklonit. U některých osob se zdá, jakoby si víru přinesli již  s sebou, stačí jen jiskra, aby se rozhořela. Tato schopnost, snadno se přizpůsobit duchovním pravdám, jest zřejmým znamením dřívějšího duchovního pokroku (v minulosti). U jiných tyto pravdy jen nesnadno získávají pochopení, což jest neméně zřejmým znakem málo pokročilé duchovní vyspělosti. Ti první věřili již dříve a již při znovuzrození si přinášejí tušení toho, co již věděli – jsou již vychováni. Druzí se musí teprve všemu učit, musí se teprve vychovávat. A jestliže jejich výchova nebude ukončena v tomto životě, dokončí se v dalších.

Odpor nevěřících někdy nezávisí jen na nich, jako spíše na způsobu, jak jsou jim tyto záležitosti předkládány. Víra potřebuje nějaký základ, a tímto základem je dokonalé pochopení toho, čemu se má věřit. Aby vznikla víra, nestačí jen vidět, ale je nutno pochopit. Slepá víra není v souladu s vývojovým stupněm lidstva tohoto století. (XIX. století, kdy žil A. Kardec – V.S.). A to je tím pravdivější, protože nic mimo dogmat slepé víry nerodí tolik nevěřících, protože slepá víra bývá vnucována a požaduje zřeknutí se jednoho ze všech nejcennějších práv člověka – úsudku a svobodné vůle. Především proti této slepé víře stojí nevěřící. Slepá víra nepřijímá důkazy, nechává v duchu něco nepřesného, a z toho pak vznikají pochybnosti. Přesvědčená víra, opírající se o fakta a logiku, za sebou nic nepřesného a nejasného nezanechává. Utvrzuje se víra, protože se mění v jistotu, a jistota se postupně zvětšuje porozuměním. Neoslabuje se, protože neochvějná víra je jen ta, která je rozumná a neměnná ve všech dobách lidské existence. K tomuto výsledku vede Spiritismus, a proto vítězí nad nevírou, pokud se však přímo nesetkává s odporem soustavným, pramenícím ze skrytého úmyslu.

Podobenství o uschlém fíkovníku

8.   Když vyšli druhého dne z Betanie, dostal hlad. Spatřil z dálky fíkovník, který měl listí, a šel se podívat, zda na něm něco nalezne. Když k němu přišel, nenalezl nic než listí, neboť nebyl čas fíků. I řekl mu: „Ať z tebe již na věky nikdo nejí ovoce!“ Učedníci to slyšeli.

Ráno, když šli kolem, uviděli ten fíkovník uschlý od kořenů. Petr se rozpomenul a řekl: „Mistře, pohleď, fíkovník, který jsi proklel, uschl.“ Ježíš odpověděl: „Mějte víru v Boha! Amen, pravím vám, že kdo řekne této hoře: „Zdvihni se a vrhni do moře“ –  a nebude pochybovat, ale bude věřit, že se stane, co říká, bude to mít“.      (Mar., 11:12-14, 20-23.)

9.Uschlý fíkovník je symbolem osob, které jen předstírají sklon ke konání dobra, ale které ve skutečnosti žádné dobro nekonají; jsou to řečníci, jejichž výroky mají více lesku, než spolehlivosti, a mají povrchní nátěr. Lahodí sluchu, avšak při bližším prozkoumání nenajde se nic podstatného pro srdce, a pak se tážeme, jaký užitek tato řeč vlastně měla.

Je také symbolem všech osob, které mají prostředky, aby byly užitečnými, a přece takovými nejsou. A pak také symbolem všech utopií, všech marných systémů a všech nauk bez spolehlivého základu. Nejčastěji schází skutečná víra, zúrodňující, víra, která hory přenáší. Tito všichni jsou jako stromy, které mají jen listí, ale nenesou ovoce. Proto je Ježíš odsuzuje k neplodnosti, protože přijde den, kdy uschnou až ke kořenům – to jest všechny systémy, všechny nauky, které nepřinášejí něco dobrého lidstvu, se rozpadnou. Všichni lidé, z vlastní vůle neužiteční, protože nevyužili prostředků a možností, se kterými se narodili, uschnou jako tento fíkovník.

10. Média jsou tlumočníky Duchů ( Duchovních bytostí). Propůjčují jim své hmotné orgány, které jim scházejí, a takto nám pak předávají své pokyny. Jsou tedy obdařena schopnostmi k tomuto účelu. V naší době společenské obnovy mají media zvláštní poslání. Jsou jako stromy určena, aby poskytovala duchovní pokrm svým bratřím. Vyskytují se všude, ve všech zemích, ve všech společenských třídách, mezi bohatými i chudými, velkými i malými, aby bylo lidem dokázáno, že všichni jsou povoláni. Jestliže se však odklánějí od svého  božského cíle, nebo používají-li svých schopností k věcem lehkovážným nebo škodlivým, nebo slouží-li jen hmotným zájmům, jestliže místo zdravých plodů rodí nezdravé, jestliže odmítají být prospěšní jiným, jestliže nečerpají ze svých schopností nic pro své vlastní zdokonalení, pak se podobají neplodnému fíkovníku a Bůh jim odebere tyto schopnosti, které nenesou užitku v jejich rukou jako semeno, které nedovedli opylovat a ponechá je, aby je trápily zlé bytosti (démoni).

Učení duchů (Duchovních bytostí)

Víra, matka naděje a milosrdenství

11.  Aby víra přinášela ovoce, musí být činorodá, nesmí ustrnout. Je matkou všech ctností, které vedou k Bohu, a musí bedlivě sledovat vývoj svých dcer, které se z ní rodí.

Naděje, láska a milosrdenství jsou plody víry. Tyto tři ctnosti tvoří nerozlučnou trojici.   Víra dává naději, že se naplní sliby Pána. Nemáte-li víru, co můžete očekávat? Víra dává lásku. Nemáte-li víru, jakou vděčnost budete mít a jakou lásku z ní plynoucí?

Nejvyšší vnuknutí Boží – víra – budí všechny ušlechtilé sklony, které vedou člověka k dobru. Víra je základem sebezdokonalování. Je nutno, aby tento základ byl pevný a trvalý, protože i malá pochybnost je kazem v základě, který může vše zničit. Budujte tedy dům na neotřesitelných základech víry. A nechť je vaše víra pevnější, než mudrování a posměch nevěřících, neboť víra, která nedovede čelit posměchu lidí, není vírou pravou.

Upřímná víra dodává nadšení a snadno se projevuje a sděluje lidem, kteří ji neměli a neznali. Víra nalézá přesvědčující slova a její řeč zasahuje duši, zatímco zdánlivá víra má v sobě jen prázdnou krasomluvu, která nechává posluchače chladnými a lhostejnými. Buďte kazateli víry svým příkladem, abyste z ní mohli dát i něco lidem. Buďte jejími kazateli příkladem svých činů, abyste tak ukázali lidem její plody. Buďte jejími kazateli pevnou nadějí, aby na vás lidé poznávali víru takovou, která činí člověka silným a připraveným vzdorovat všem bouřím života.

Mějte tedy víru ve vše, co má v sobě něco pěkného a dobrého podle své čistoty a rozumnosti. Nepřijímejte víru bez kontroly, slepota je dcerou slepoty. Milujte Boha, ale uvědomujte si, proč Ho milujete. Věřte jeho slibům, ale uvědomujte si, proč věříte. Následujte naše rady, ale rozumějte cíli, který vám přinášíme, abyste jej také dosáhli. Věřte a doufejte, nikdy neochabujte. Zázraky jsou dílem víry.   (Josef,  Ochranný Duch. Bordeaux, 1862.)

Boží víra a lidská víra

12. Víra je člověku vrozena, je to cit o jeho budoucím určení. Je vědomím nebo tušením o jeho schopnostech, které v něm mohou vzklíčit a které může zvětšovat činnosti své vůle. Až dosud byla víra chápána jen z náboženské stránky, protože Kristus ji doporučil jako mohutný prostředek povznesení, a byla také hlavním bodem jeho náboženství. Ale Kristus, který činil hmotné zázraky, ukázal také, čeho je schopen člověk, který má víru: to jest pevné rozhodnutí jednat a jistotu, že jeho vůle se může splnit (nebo musí). I apoštolové konali dle příkladu Ježíše Krista zázraky. Nebylo to nic jiného, než přirozené účinky něčeho, čeho příčina nebyla tehdejším lidem známa, ale které jsou již dnes z větší části vysvětlitelné. Brzy budou pochopeny  Spiritismem a studiem magnetismu.

Je víra lidská a je víra Boží. Podle toho, zda člověk používá své schopnosti k účelům pozemským, nebo zda se upírá svým duchovním zrakem k budoucnosti. Geniální člověk, který chce uskutečnit velký podnik má úspěch jen tehdy, má-li víru, protože v sobě cítí, že může a musí zvítězit, a tato jistota mu dává velikou sílu. Ctnostný člověk, který věří ve svou duchovní budoucnost a chce svůj život naplnit ušlechtilými a dobrými činy, čerpá sílu ze své víry, z jistoty štěstí, které jej očekává. Při této příležitosti se plní zázraky milosrdenství, obětavosti, odříkání a oddanosti. Konečně pomocí víry je možno překonat všechny špatné sklony.

Magnetismus je jedním z největších důkazů moci účinné víry. Žádným jiným prostředkem není možno někoho uzdravit a vykonat zvláštní úkazy, na které se lidé někdy dívají jako na zázraky. Opakuji: je víra  lidská a je víra Boží. Kdyby všichni vtělení byli přesvědčeni o síle, kterou mají, a kdyby chtěli dát svou vůli do služby této síly, byli by schopni vykonat to, co dosud považujeme za zázraky, a co není nic jiného než rozvoj lidských schopností.      (Ochranný Duch. Paříž, 1863.) (Z  Knihy  Allana Kardeka „Evangelium dle spiritismu“ Kap. XIX)