Zapomenutí na předešlé existence je jedno z Božích požehnání. Bůh v své milosti chce chránit lidi od vzpomínek, které jsou téměř vždy bolestné. V každé nové existenci je člověk tím, čím je, tj. je novou individualitou – je to pro něho nový začátek. Postřehuje a prožívá pouze současné události. Než se zrodil, věděl, že současné problémy života jsou výsledkem jeho minulých přestupků, z kterých se dá vydedukovat, čemu se musí podrobit a co mu pomůže v jeho úsilí zlepšit se. Jestliže v předešlých dobách, resp. životech měl nějaké přestupky, které už nechce mít, pak nepotřebuje, aby se o něho někdo staral – může se soustředit na ty nedokonalosti, které mu zůstávají.

Jestliže bychom uvažovali, že duše nežila v minulosti, tak bychom věřili, že jsme byli stvořeni v době, kdy bylo vytvořeno naše tělo. Pokud tuto hypotézu přijmeme, pak by duše neměla žádný vztah k duším, které jí přecházely. Člověk se právem ptá, proč je Bůh nadevše spravedlivý a dobrý a současně může činit nevinné duše odpovědné  za hříchy spáchané otcem lidské rasy Adamem – z hlediska Boží spravedlnosti se duše nemůže cítit zavázaná k jeho „pádu”. Jestliže si místo toho myslíme, že znovuzrození duše přináší semena „nedostatků” předešlých existencí, pak v sou­časném životě trpíme v důsledku minulých skutků, čímž jsme schopni logicky vysvětlit podstatu původního hříchu, kterému může každý porozumět a který může každý akceptovat – z toho pak vyplývá, že každá duše je zodpovědná pouze za své vlastní hříchy, resp. činy jak dobré, tak špatné.