Život nikdy nekončí, je věčným pramenem a smrt je jen nejasným působením iluzí.

Velká řeka teče svou vlastní cestou než dosáhne oceánu. Podobně duše prochází stejně rozmanitými cestami a prochází rozdílnými stupni, tu a tam obdržíc nové přítoky vědění, posiluje svou osobnost a zdokonaluje své vlastnosti než dosáhne Oceánu věčné Moudrosti.

Uzavření našich pozemských očí je tak jednoduchou věcí.

Opuštění fyzického těla nevyřeší základní otázky osvícení, stejně jako změna oblečení nemá nic dočinění s hlubokými otázkami ohledně života a osudu.

Ach, cesty duše, tajemné stezky srdce! Člověk je musí projít celé předtím než bude čelit konečnému hodnocení Věčného života. Je pro vás nezbytné prožít všechny jejich konflikty a plně je znát v dlouhém procesu spirituálního pokroku.

Jak dětinské je přestavovat si, že pouhé „zatažení opony“ by vyřešilo transcendentální otázky Nekonečna.

Jeden život je pouze jedním dějstvím.

Jedno tělo – oděvem.

Jedno století – dnem.

Jeden úkol – zkušeností.

Jedno vítězství – akvizicí.

Jedna smrt – dechem renovace(obnovy).

Kolik životů, kolik těl, kolik století, kolik úkolů, kolik vítěství, kolik smrtí je nám ještě přisouzeno?

A přesto budou náboženští filozofové mluvit o konečných soudech a neměnných rozsudcích!

Bohužel všude nacházíme studenty doktríny, kteří jsou spirituálními analfabety!

Člověka stojí vstoupit do Školy Evangelia mnoho úsilí a je téměř vždy přijat podivným způsobem – ocitá se sám se svým Mistrem, zápasíce s těžkým předmětem, učíce se v neviditelné třídě, navštěvujíce dlouhé hodiny plné nevyřčených slov.

Dlouhá, předlouhá je tedy naše svízelná cesta. Zde vám naše skromné snahy přinášejí pouze záblesk této základní pravdy.

Mluvím k vám jako anonymní přítel, v anonymitě, která pramení z bratrské lásky. Velká většina lidstva se podobá křehké schránce, která ještě nemůže obsáhnout celou pravdu. Proto se omezujeme na vyjádření pouze samotného hlubokého zážitku v jeho kolektivních hodnotách. Nebudeme nikoho mučit myšlenkou Věčnosti. Nechme schránky nejdříve zesílit. Věnujeme tedy tento stručný záznam nedočkavým duchům našich bratrů snažících se o jejich spirituální pokrok, kteří stejně jako my vědí, že „vítr vane, kam chce“.

A nyní, mí přátelé, nechme mé díky dopadnout na tento papír a odtud stoupat a přecházet ve velké ticho soucitu a vděčnosti. Náklonnost, vděk, láska a radost sídlí v duši. Buďte si jisti, že v nitru(hloubce) té mé cítím tyto pocity směrem k vám.

Bůh vám žehnej.

 Andre Luiz

Úvod z knihy Náš domov od Andrea Luize tlumočené Chico Xavierem.

(Náš domov je prvním dílem z 12 knih napsáných Andreem Luizem prostřednictvím Chico Xaviera, které byly publikovány pod jménem “Život v duchovním světě”. Každý díl přináší nějaká objasnění o podmínkách duše v duchovním životě, o kontaktech obou světů a o jejich omezeních, o procesech inkarnace a smrti, o procesech obsese atd.)

218. si vtělený duch stopy pojmů a vědomostí, které získal v předešlých existencích?

“Zůstane mu jistá neurčitá vzpomínka, která mu poskytne to, co se nazývá vrozené pojmy¹.”

– Teorie o vrozených pojmech není tedy lichá?       

“Není; vědomosti, získané v každém životě, se neztrácí. Když je duch osvobozen od hmoty vždy si pamatuje co se naučil. Ve vtělení může část na čas zapomenout, ale skryté vnitřní vědomí, které si udržuje o všem, co kdy věděl, mu stále pomáhá v jeho pokroku. Bez této intuice by vždy musel začínat od úplného začátku. V každé nové existenci pokračuje duch v bodě, kam došel ve svém předešlém životě”

219. V takovém případě, musí být veliké spojení mezi dvěma následujícími životy?

“Toto spojení není vždy tak úzké, jak byste mohli předpokládat; neboť podmínky těchto dvou životů jsou často velmi rozdílné, a mezidobí mezi nimi mohl duch učinit značný pokrok”

220. Jaký je původ mimořádných schopností u jednotlivců, kteří bez jakéhokoli předchozího studia znají, zdá se intuitivně, určité oblasti lidského poznání, jako jazyky, aritmetiku, atd.?

“Vzpomínky na minulost; výsledek pokroku učiněného duší, o kterém ale nemá v současné době žádné povědomí. Odkud jinud by mohly intuice přicházet? Tělo se mění, ale duch ne, i když si změní své roucho.”

221. Když se tělo mění, můžeme ztratit některé intelektuální vlohy, např. vkus pro umění?

“Ano, když  jste tuto schopnost poskvrnili, nebo když  jste jí zneužívali. Také může intelektuální schopnost potlačena během celé existence, protože si duch přeje procvičit jinou schopnost, která nemá žádné spojeni s tou, která v takovém případě zůstává latentní, aby se znovu mohla projevit v další existenci.”

Z Knihy duchů Allana Kardeca

1 Bohužel si nejsem jistý s českým termínem pro tento pojem. V angličtině “innate idea” (http://en.wikipedia.org/wiki/Innatism). (pozn. překladatele)

Důvodem, proč jsem se rozhodl napsat tento text, je všeobecně rozšířená mylná představa o podstatě spiritismu. A proto je podle mě vhodné, ještě před tím, než vysvětlím, co spiritismus je, zdůraznit, čím spiritismus není. Spiritismus není vyvolávání duchů. A spiritisté nejsou okultním spolkem, jehož jedinou činností je jejich vyvolávání.
Pojednání o tom, čím tedy naopak je, bude asi nejlépe započít definicí slova spiritismus, kterou nalezneme na počátku Kardecovy Knihy duchů, základní spiritistické knihy:

“Pro nové myšlenky jsou potřeba nová slova, aby se tak zabezpečila srozumitelnost jazyka vyhnutím se zmatení nutně spojeného s použitím stejného výrazu pro vyjádření rozdílných věcí. Slova spirituální, spiritualista a spiritualismus mají ustálený význam; dát jím nový k použití v nauce duchů, by znamenalo ještě znásobit již nyní časté případy dvojznačnosti. V přesném slova smyslu je spiritualismus opakem materialismu; spiritualistou je každý, kdo věří, že v je něm něco víc něž hmota, ale to neznamená, že věří v existenci duchů nebo v jejich komunikaci s viditelným světem. Proto místo slov SPIRITUÁLNÍ, SPIRITUALISMUS užíváme, k určení této naposledy zníněné víry, slova SPIRITISTICKÝ, SPIRITISMUS, které v jejich formě ukazují na jejich původ a základní význam, a tak mají tu výhodu, že jsou naprosto srozumitelné; také ponecháváme slovům spritiualismus a spirituální jejich běžně přijímaný smysl. Potom říkáme, že základní princip spiritistické teorie, nebo Spiritismu, je vztah hmotného světa s duchy, bytostmi z neviditelného světa; a nazýváme přívržence spiritistické teorie spirity nebo spiritisty.”

Takže ano, spiritisté uznávají existenci duchů. Nevidí v nich nic jiného než duše přežívající po smrti. A ano – říkají, že se s nimi dá komunikovat a mnoho tak i dělá (tímto způsobem byla předána celá spiritistická nauka), ale nevidí v tom nic nadpřirozeného či mystického. A nedělají to s pomocí symbolů, amuletů, zaříkávadel a svíček. Jde přeci především o komunikaci s našimi přáteli a ti přicházejí, když chtějí (a je jim to zároveň dovoleno). Myšlenka a upřímná víra je vše, co se je potřeba. A na tomto místě je třeba zdůraznit, že spiritisté nikdy nevyužívají mediality k dosažení materiálních či jiných cílů. Je to dar od Boha, který má pomáhat vyššímu dobru – morálnímu a intelektuálnímu pokroku. Fyzická vlastnost, kterou všichni jistým způsobem vlastníme, i když ji máme každý jinak rozvinutou. Dar, který může být kdykoli odebrán, pokud je zneužíván.

Samotná definice slova ale jednoznačně není dostatečná pro to, aby vyjádřila podstatu spiritismu. Co je tedy spiritismus? Spiritismus je víra, je to filosofie a je to věda, kterou nám přinesli duchové. Která přišla čelit materialismu. Je to učení, které nás učí, kdo jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme.

Spiritisté věří, že prvotní příčinou všeho je Bůh – věčná, neměnná, nehmotná, jedinečná, všemocná svrchovaně spravedlivá a dobrá bytost [1]. Bůh je tvůrcem univerza. Ale žádný spiritista Vám nebude tvrdit, že Země byla stvořena během 7 dní či popírat vědecká fakta. Pravda, že vznik Země probíhal podle přírodních (jeho) zákonů neubírá nic na Boží moci, či na působivosti tohoto stvoření. (Navíc stvořil-li Bůh tyto zákony, proč by je sám porušoval? Bůh si nemůže odporovat.)

Podle bestselleru Chico Xaviera film vypráví příběh Andrého Luize, úspěšného lékaře, který se po své smrti probudí v duchovním světě. Nejprve v dimenzi bolesti a utrpení, pak je zachráněn a převeden do duchovního města, které se jmenuje Náš Domov. Nachází se v horních vrstvách atmosféry a film je pojmenován po něm.

Když lékař objevuje život v jiné dimenzi, poznává sám sebe a vnitřně se transformuje. Když se mu konečně podaří  uvidět své příbuzné na Zemi, uvědomí si velkou pravdu: život pokračuje pro všechny.

Režie: Wagner de Assis (105min.). V portugalštině s českými titulky.

Svazky krve nenastolí vždy svazky duchovní (mezi Duchy). Tělo pochází z těla, ale Duch nepochází z Ducha, protože Duch již existoval, než se vytvořilo tělo. Otec netvoří Ducha svému dítěti, dodává mu pouze tělesný šat (tělesné znaky). Ale musí pomáhat jeho rozumovému a mravnímu růstu, aby jeho dítě mohlo  postupovat. Duchové, kteří se rodí do stejné rodiny, především u blízkých příbuzných, jsou si nejčastěji navzájem sympatičtí. Duchové jsou spojeni dřívějšími vztahy, které se projevují sklony mezi těmito Duchy během pozemského života. Avšak také se může stát, že tito Duchové jsou si zcela cizí a jsou spojeni antipatií z minulosti, která se projevuje v pozemském soupeření, a která je pro ně zkouškou. Skutečná pojítka rodiny nejsou tedy příbuzenská, ale pojítka sympatií a společného myšlení, které spojuje Duchy před, během i po vtělení na Zemi. Z toho vyplíva, že dvě bytosti různých rodičů mohou být spíše bratry Duchem, než kdyby byli bratry jedné krve. Mohou přitáhnout jeden druhého, mohou se hledat a pak harmonicky spolu žít, zatímco dva bratři stejné krve se mohou vzájemně odpuzovat, jak to také často vidíme kolem sebe. To je morální problém, který může vyřešit pouze Spiritismus prostřednictvím nauky o reinkarnaci (znovuzrozování).

Jsou dva druhy rodin:  Rodiny podle duchovních pojítek a rodiny podle pojítek tělesných. První jsou trvalé, posilují se očišťováním a jsou věčné ve světě Duchů přes mnohá putování duše. Druhé se snadno ruší, podobně jako hmota, plynutím času vyhasínají a často se morálně rozcházejí již  během pozemského života. To chtěl Ježíš učinit srozumitelným, když pravil svým učedníkům: Hle, matka má a bratři moji, to je moje rodina podle pojítek Ducha, protože kdo činí vůli Otce mého, který je v nebesích, je mým bratrem, mou sestrou a mou matkou.

Nepřátelství jeho bratří je jasně vyjádřeno ve zprávě u Marka, protože jak praví, přišli ho chytit pod záminkou, že se zbláznil. Při zmínce o jejich příchodu, Ježíš, věda, jaké mají úmysly, mínil všechno samozřejmě jen z duchovního hlediska, když o svých učednících takto hovořil: “Zde jsou moji praví bratři”. Protože jeho matka byla s jeho bratry, zevšeobecnil svou nauku lapidárně. To však nikterak neukazuje, že chtěl říci, že jeho tělesná matka pro něho nic neznamená jakožto Duch, nebo že je k ní lhostejný. Jeho chování za jiných okolností dostatečně prokázalo opak.

Allan Kardec z knihy Evangelium dle spiritismu (Kapitola XIV)

Hmotné světy jsou prostředníci k výkonu Božské moci tím, že pomáhají plnit úkoly duchů, kteří na nich adoptují hmotná těla. Uplatňováním Božských zákonů v tělesném životě zvyšují svoji inteligenci, resp. se duchovně zdokonalují podléhajíce duchovnímu pokroku, čímž dosáhnou „věčného štěstí”.

Zrození není uloženo duchům jako trest. Je nezbytné k jejich duchovnímu vývoji, ke splnění Božských plánů a všichni, až na výjimky „prvorozených Synů” jakým byl např. Ježíš Kristus, je musí plnit bez ohledu na to, zda jdou cestou dobra nebo zla. Ale ti, kteří jdou cestou dobra, dosáhnou dokonalosti dříve a dosáhnou jí menším utrpením.

Lidské duše jsou inkarnovaní duchové. Aby pomohl člověku splnit jeho úkoly, stvořil Bůh zvířata, jejichž podstata a inteligence odpovídá potřebám lidí.

Zdokonalení duchů je ovoce jejich vlastního úsilí. Poněvadž není možné, aby duch získal všechny morální hodnoty a jejich cíle v jedné fyzické existenci, musí se uskutečňovat ve více existencích, během kterých se dosáhne několik kroků (stupňů) na cestě k dokonalosti.

Během každé fyzické existence plní duše úkoly v souladu s pokro­kem. Čím jsou úkoly tvrdší a obtížnější, tím větší prospěch přinesou. Tudíž každé zrození je pokusem, který duši přivádí blíže k jejímu cíli. Počet zrození je závislý jednak na svobodné vůli ducha, jednak na plnění morálních úkolů. Počet zrození může být zmenšen, pracuje-li duch aktivně na zlepšení svých morálních vlastností podobně, jako dělník svým úsilím časově prodlouží nebo zkrátí uloženou práci.

Je-li zrození zneužito, nepřispěje to k pokroku ducha a musí znovu začínat víceméně za ztížených podmínek, poněvadž zneužil svoji svobodnou vůli. Tyto podmínky jsou obtížnější v případě, že zneužití bylo svévolné a vědomé. Tento proces můžeme pozorovat v každodenním pozemském životě v tom, že zítra uděláme něco, co bychom mohli udělat dnes, nebo uděláme špatně, co bychom mohli udělat dobře.

1. Když Ježíš přišel do Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna Člověka?“ Oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekne jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš (Kristus), Syn Boha živého.“ Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.“    (Mat.,16:13-17.)

2. Tetrarcha Herodes slyšel o všem, co se dálo, ale nevěděl, co si má myslit, poněvadž někteří říkali, že Jan vstal z mrtvých, jiní, že se zjevil Eliáš, a jiní zase, že vstal jeden z dávných proroků. Herodes řekl: „Jana jsem přece dal stít. Kdo to tedy je, že o něm slyším takové věci?“ A přál si ho vidět.   (Luk., 9:7-9.)

3. (Po proměnění na hoře). Učedníci se ho ptali: „Jak to, že říkají zákoníci, že napřed musí přijít Eliáš?“ On jim odpověděl: „Ano,Eliáš přijde a obnoví všecko. Avšak pravím vám, že Eliáš již přišel, ale nepoznali ho a udělali s ním, co se jim zlíbilo; tak i Syn Člověka bude od nich trpět.“ Tehdy učedníci pochopili, že mluvil o Janu Křtiteli.   (Mat.,17:10-13.)

Vzkříšení a reinkarnace (znovuvtělování)

4. Převtělení (reinkarnace) náleželo k židovským článkům víry pod jménem vzkříšení (oživení). Jen Saduceové se domnívali, že vše končí smrtí, a nevěřili ve vzkříšení. Představy Židů o tomto problému, stejně jako o jiných, nebyly jasně vymezené, protože měli jen nepřesné a nedokonalé pojmy o duši a jejím spojení s tělem. Věřili, že člověk, který již žil, může přijít ke vzkříšení, avšak neznali přesně, jak by se to mělo stát. Slovem „vzkříšení“ (oživení) označovali to, co spiritismus správněji nazývá převtělení (reinkarnace). Opravdu, vzkříšení (oživení) předpokládá návrat mrtvého těla k životu, což věda zamítá a tvrdí, že je to hmotně nemožné především proto, že prvky tohoto těla jsou již dávno rozloženy a vstřebány. Převtělení (reinkarnace) je návrat duše (neboli Ducha) do tělesného života, ale do jiného těla, určeného specialně pro ni (něj), avšak toto nové tělo nemá nic společného s tělem minulým. Slovo „vzkříšení“ (znovuoživení, zmrtvýchvstání) mohlo tedy být použito u Lazara, nikoliv však u Eliáše, aniž pro jiné proroky. Jestliže podle mínění apoštolů Jan Křtitel byl Eliáš (viz Mat.,17:13.), tělo Janovo nebylo totéž co tělo Eliášovo, protože oni přece znali Jana Křtitele jako dítě, znali jeho rodiče. Jan mohl býti pouze Eliášem převtěleným (reinkarnovaným), nikoliv vzkříšeným (t.j. znovuoživeným).

5. Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je už starý?“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: „Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“  Nikodém se ho otázal: „Jak se to může stát?“ Ježíš mu řekl: „Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš? Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte. Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských    (Jan, 3:1-12.)

6. Myšlenka, že Jan byl Eliáš – a že proroci mohli ožít na Zemi, se nachází  na více místech Evangelia, především ve shora uvedených verších (1, 2, 3). Jestliže by tato víra byla pochybná, Ježíš by neopomenul bojovat proti ní stejně, jako bojoval proti jiným omylům. Ale on  ji naopak  přijal a schválil celou svou autoritou a ustanovil ji jako základ a jako jistou podmínku, když řekl: „Jestliže člověk nebude znovu zrozen, nemůže uvidět království Boží.“ A s naléhavostí dodal: „Nedivte se, že jsem vám pravil: Musíte být znovu narozeni.“

7. Tato slova: „Nenarodí-li se kdo  z vody a Ducha“  jsou vykládána ve smyslu obnovy, křest vodou; avšak prvotní biblický text zněl pouze: „Nezrozuje-li se znovu z vody a Ducha“, zatímco v pozdějších překladech je „z Ducha“ nahrazeno „z Ducha Svatého“, což již není  stejná myšlenka. Tento hlavní bod vyplývá z prvních komentářů o evangeliu, jak se původně bezpochyby traktovalo.

8. Aby se rozumělo pravému smyslu sentence, je nutné pozorovat význam slova „voda“, kterého zde není použito v jeho pravém smyslu. Starověké znalosti fyzikálních věd nebyly dokonalé. Oni věřili, že Země vystoupila z vod, a proto se na vodu dívali jako na základní životodárný element. Proto je možno číst v Genezi: „Duch Boží vznášel se nad vodami… Buď obloha uprostřed vod, shromážděte se vody, kteréž jsou pod nebem, v místo jedno a ukaž se místo suché. A stalo se tak …. Vydejte vody hmyz duše živé v hojnosti a ptactvo, které by létalo nad Zemí, pod oblohou nebeskou.“

Dle této víry se stala voda symbolem hmotné podstaty, stejně jako byl Duch symbolem podstaty rozumové. Tato slova: „Nenarodí-li se kdo z vody a Ducha“, nebo „ ve vodě a v Duchu“ – znamenají tedy: Jestliže se člověk nenarodí se svým tělem a se svou duší … A právě v tomto smyslu byly chápány na počátku.

Ostatně tento výklad je potvrzen následujícími slovy: To, co se zrodí z těla, je tělem; a to, co se zrodí z Ducha, jest duch.  Zde Ježíš jasně rozlišuje mezi tělem a duší.  To, co se zrodí z těla, je tělo, jasně znamená, že pouze tělo pochází z těla a že Duch (duše) je nezávislý na těle.

9. Vítr (rozumí se „duch“ – dle IGB. Pozn. M.T.) vane, kam chce; jeho hlas slyšíte, ale nevíte, odkud přichází a kam jde: tomu můžeme rozumět tak, že se jedná o Božího Ducha, který dává život, komu on chce, nebo o duši člověka. V tomto smyslu – nevíte, odkud přichází a kam jde – to chápeme tak, že nevíme, kdo Duch byl, ani co bude. Jestliže by Duch (čili duše) byl stvořen současně s tělem, věděli bychom odkud pochází, znali bychom jeho počátek Ale ať je již výklad jakýkoliv, tento text potvrzuje předešlou existenci duše a následkem toho mnohost životů.

10. Ode dnů Jana Křtitele až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají. Neboť všichni proroci i Zákon prorokovali až po Jana. A chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který má přijít. Kdo má uši, slyš.   (Mat.,11:12-15.)

11. Jestliže zásada znovuvtělování (reinkarnace) vyjádřená v Janově Evangeliu by mohla být vykládána ve smyslu čistě mystickém, není tomu tak podle Evangelia Matoušova, který vyjasňuje: Ten byl Eliáš, který byl oznámen. Zde  to není příměr ani jinotaj, ale pozitivní ujištění. –  „Ode dnů Jana Křtitele až do našich dob je říše nebeská násilím potlačována!“  Co by znamenala tato slova, kdyby Jan Křtitel ještě v tomto čase žil? Ježíš objasňuje tato slova, řka: „ A jestliže vy chcete toto přijmout, tedy byl to Eliáš, který byl oznámen.“ Nuže, že Jan nebyl nikdo jiný než Eliáš, tím   Ježíš odkazuje k době, kdy Jan žil pod jménem Eliáš. „Až do dnešních dob je říše nebeská násilím potlačována“, je také potvrzením, že Mojžíšův Zákon nařizoval násilím odstraňovat  nevěrné,  aby jen vyvolený lid  obdržel zaslíbenou zem – ráj Židů – zatímco dle nového zákona se získává nebe milosrdenstvím a láskou.

Pak ještě dodává: Kdo má uši k slyšení, slyš!: Tyto výroky, opakované Ježíšem tak často, praví jasně, že ne všichni jsou schopni porozumět některým pravdám.

12. Tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou! Probuďte se, plesejte, kdo přebýváte v prachu! Vždyť tvá rosa je rosou světel, porazíš i zemi stínů.   (Izajáš, 26:19.)

13. Tento text z Izajáše je také zcela jasný:  „Tvoji mrtví obživnou“.  Jestliže by měl prorok v úmyslu hovořit o duchovním životě, jestliže by byl chtěl říci, že ti, kteří byli zabiti, nejsou mrtví jakožto Duchové, pak by byl řekl: oni ještě žijí, a ne oni ožijí (obživnou). V duchovním smyslu by tato slova byla nesprávná, protože by se z nich dalo vyvozovat přerušení života duše. Ve smyslu mravní obrody by popírala věčné tresty,  protože právě ony staví jako zásadu, že všichni mrtví obživnou.

14. Zemře-li muž, rozpadne se.  Zhyne-li člověk, kam se poděl? Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, (*) až budu vystřídán.   (Job, 14:10,14.)

(*): vyměřeného času – Bible Kralická;  své nucené služby – Překlad nového světa Svatých Písem (Svědků Jehovových), 1991; během času mých (rozuměj – životních) bojů – Svatá Bible – esperantský překlad od L.L.Zamenhofa. (Tyto poznámky pokládáme za nutné, viz další odstavce – M.T.)

15.  Zásada četnosti existencí  je v těchto slovech jasně vyjádřena. Není možno se domnívat, že Job chtěl hovořit o nápravě pomocí křtící vody, kterou určitě neznal. „Když člověk umře, zdaliž zase obživne?“  Představa jednou zemřít a obživnout nese s sebou představu zemřít a obživnout vícekrát. Překlad řecké církve je pokud možno ještě jasnější, když praví: „Konče dny svého pozemského života, budu čekat, protože se sem vrátím“. To znamená vrátím se do pozemského života. To je tak jasné, jako když někdo řekne: „Vycházím ze svého domu, ale vrátím se do něj zpět.“

„Čekal bych po všechny dny své služby (svých životních bojů – viz L.L.Z) až budu vystřídán.“ Zde chtěl zřejmě Job hovořit o boji proti zármutkům života. Očekává svou proměnu, tudíž na ně rezignuje. V řeckém překladu budu čekati zdá se lépe tento  význam použít „na nový život“. „Když můj život na Zemi bude ukončen, budu čekat, protože se k ní (Zemi) vrátím“. – Job se zřejmě umísťuje po smrti do nějakého mezičasu, který odděluje jeden život od druhého a praví, že tam bude očekávat svůj návrat.

16. Nepochybně tedy slovem „vzkříšení“ (oživení) byla zásada znovuvtělování (reinkarnace) jednou ze základních tezí židovské víry. Protože byla potvrzena Ježíšem a proroky obřadným způsobem, je možno říci, že popírání víry ve znovuzrozování (znovuvtělování) by bylo popíráním výroků Kristových. Jeho výroky budou mít v budoucnu autoritu v tomto bodě stejně, jako mnoho jiných, pokud budeme o nich nestranně přemýšlet.

17. Avšak k této autoritě (svrchovanosti) z hlediska náboženského přistoupí ještě autorita (svrchovanost) z hlediska filozofického, z důkazů vyplývajících z pozorování faktů. Kdo v posuzování bude kráčet od účinků k příčinám, pozná, že reinkarnace (znovuvtělování, převtělování, znovuzrozování v jiném těle – pozn. M.T.) se objevuje jako naprostá nutnost, jako podstata vlastní lidství, jedním slovem, jako zákon přírody. Projevuje se svými následky jakoby hmotně, tak, jako skrytý motor upozorňuje na sebe svým hlukem a pohybem. Jen tento zákon může člověku odpovědět na otázku odkud přichází a kam jde a proč je na Zemi. Jen on opravuje a objasňuje vše to, co se jeví jako zrůdné, nepřirozené a zdánlivě nespravedlivé, co život přináší. (*)

Bez přijetí principu již dřívější existence duše a mnoha životů by byla většina maxim (zásad) evangelia nesrozumitelná. A právě z nesrozumitelnosti se zrodilo tolik odporujících si výkladů. Tato zásada je klíčem, který vrací požadavkům a  pravidlům evangelia jejich skutečný smysl.

(*)  K dogmatům o  reinkarnaci  viz : „ Kniha Duchů“, druhá část, kap. IV a V; „Co je  Spiritismus?“, kap. 2  od Allana Kardeca; „ Mnohost Životů“ od Pezzaniho.

Pouta rodin jsou převtělováním (reinkarnací) posilována, i když v pozemské existenci se nacházejí ve stavu izolace nebo jsou zpřetrhána.

18. Pouta rodiny se reinkarnací nikdy nerozbíjejí, jak se někteří domnívají. Naopak, tato pojítka jsou posilována a obnovována a opačný princip by je bořil.

Duchovní bytosti (Duchové) vytvářejí ve vesmíru skupiny nebo rodiny spojené láskou, sympatiemi a stejnými sklony. Ty  Duchovní bytosti, které jsou šťastné, že mohou být spolu, se navzájem hledají. Vtělení (reinkarnace) je rozděluje jen na okamžik, protože při opětovném příchodu do volného prostoru se opět setkávají jako přátelé, kteří se vrátili z cesty. Často také doprovázejí jedni druhé ve svém vtělení a zde se shromažďují v jedné rodině nebo v jeden stejný okruh za účelem společné práce pro vzájemný pokrok. Jsou-li někteří znovuvtěleni (znovuzrozeni) a jiní nikoliv, jsou přesto všichni  spojeni myšlenkami (myslí). Svobodní pečují o uvězněné, více pokročilí se snaží přivést k pokroku jiné. Po každém životě všichni učinili krůček ke zdokonalení. Čím jsou méně připoutáni ke hmotě, tím větší je jejich vzájemná láska, protože je čistší, nezmatená sobectvím ani mraky vášní. Proto mohou projít nespočetným množstvím životů, aniž by přerušili tento svazek  lásky.

Budiž zde dobře pochopeno, že hovoříme o skutečné lásce duše k duši, která jediná přežívá zničení těla, protože bytosti, které jsou spojeny na Zemi jen smysly, nemají důvodu, aby se navzájem  hledaly ve světě Duchovních bytostí (Duchů). Trvalé jsou pouze duchovní vztahy. Hmotné sklony pohasínají ihned s příčinou, která je zrodila, a takové příčiny ve světě Duchovních bytostí neexistují, avšak duše existuje stále. Co se týče osob spojených jen hmotnými zájmy, pak ty nejsou si navzájem ničím a smrt je rozděluje na Zemi i v nebi.

19. Spojení a příchylnost mezi příbuznými je znamením dřívější sympatie, která je kdysi sblížila. Naproti tomu se praví o osobě, která má povahu, vkus a sklony zcela odlišné od ostatních příbuzných, že vlastně ani nepatří do rodiny. Je to pravda větší, než si kdo myslí. Bůh dovoluje v takových rodinách vtělení  Duchů sobě sympatických, anebo protivných, a sleduje tím dvojí cíl: aby to posloužilo jako zkouška pro jedny a prostředek ke zdokonalení pro druhé. Zlomyslní se postupně ve styku s dobrými zdokonalují prostřednictvím těch starostí, kterých se jim dostává od prvních, jejich povaha se zjemňuje, jejich mravy se očišťují a odpor uhasíná. Tak se uskutečňuje splynutí různých skupin Duchů, stejně tak jako na Zemi splývají rasy a národy.

20. Strach před nekonečným zvětšováním se příbuzenstva následkem znovuzrozování má sobecký základ a dokazuje pouze, že stávající láska není dosti obsáhlá, aby objala velký počet osob. Cožpak otec, který má mnoho dětí miluje je méně, než kdyby měl jen jedno? Sobci mohou být klidní, protože tato obava je zbytečná. Z toho faktu, že nějaký člověk byl  desetkrát znovuvtělen, nevyplývá, že by měl ve světě Duchovních bytostí deset otců, deset matek, deset manželek a přiměřené množství dětí a jiných příbuzných. Tam znovu nalezne vždy stejné objekty své lásky, se kterými byl na Zemi spjat pouty různého druhu.

21. Podívejme se nyní na důsledky nauky, která popírá reinkarnaci. Tato nauka rozhodně neuznává dřívější existenci duše, protože duše by podle ní musely být tvořeny současně s tělem a nebylo by zde nějaké pojítko mezi nimi. Duše by si byly zcela cizími, otec by byl cizím synovi a příbuzenstvo by následkem toho bylo v rodinách omezeno jen na tělesné vztahy bez jakéhokoliv duchovního pouta. Nebyl by tedy důvod, aby se někdo chválil,  že měl jako dědy vynikající osobnosti. Ale podle nauky o znovuzrozování dědové a potomstvo se vesměs znali, mnohdy již dříve žili v podobném vztahu, milovali jeden druhého a nacházejí se nyní opět spolu, aby obnovili svá stará pouta sympatií.

22. Tolik o minulosti. O budoucnosti: podle základních dogmat, které plynou z nauky popírající znovuzrozování, je osud duší  stanoven jediným životem. Toto stanovení určení osudu by znamenalo konec pokroku, protože pokud se uskutečňuje nějaký pokrok, pak již není určený a vymezený osudem. Podle toho, jestli duše žily dobře nebo špatně, jdou hned do sídla šťastných nebo do věčného pekla. Jsou tedy ihned rozděleny provždy a bez jakékoliv naděje opět se k sobě přiblížit. Proto otcové, matky a děti již nikdy nespatří jeden druhého, je to tedy naprosté a konečné přerušení pout rodiny.

Znovuzrozováním (reinkarnací) a pokrokem, který je jeho následkem, všichni kdož se milovali se opět shledají na Zemi nebo v prostoru a společně budou směřovat k Bohu. Jestliže někteří na cestě padli, opozdí svůj pokrok o své štěstí, avšak naděje se nikdy neztrácí. Prostřednictvím pomoci, posily a podpory těch, kteří je milují, vždy vybřednou z bláta, do kterého padli. Znovuzrozováním konečně vzniká pospolitost mezi nevtělenými a vtělenými a z této pospolitosti vzniká posilování pout lásky.

23. V souhrnu se člověku představují čtyři alternativy,  pokud jde o záhrobní budoucnost:

1. Zánik – podle materialistické nauky.

2. Vstřebání do univerzálního celku podle panteistické nauky.

3. Osobnost s určenou stálostí osudu dle křesťanské církevní nauky.

4. Osobnost s možnostmi nekonečného pokroku podle Spiritismu.

Podle prvních dvou jsou pojítka rodiny zrušena smrtí a duše nemají naději opět se setkat. Podle třetí – duše mají možnost vzájemného shledání  podmínkou, že jdou do stejného prostředí, a tímto prostředím může být peklo nebo ráj. Podle Spiritismu – v mnohosti životů, která je nedělitelná, s postupným vývojem a pokrokem je vytvořena jistota souvislosti vztahů mezi lidmi, kteří se milovali nebo milují, a právě to tvoří pravou rodinu.

Učení Duchů (Buchovních bytostí)

Hranice převtělování

24. Jaké jsou hranice převtělování?

Přesně řečeno, vtělení nemá jasně vymezené hranice, bereme-li v úvahu látku, ze které se skládá tělo Ducha (Duchovní bytosti), protože hmotnost této látky se stává méně hustou, podle toho, jak se Duchovní bytost očišťuje. V některých světech, pokročilejších než je naše Země, jsou těla méně hustá, lehčí a jemnější a v důsledku toho jsou méně vystavena změnám. Na vyšších stupních mají Duchové těla průhledná, téměř fluidická. Stupeň po stupni je jemnější, až se posléze splétá s perispritem. Dle světa, na kterém Duchovní bytost žije, získává tělo schopné a přizpůsobené povaze tohoto světa.

Perisprit samotný se také proměňuje, stává se éteričtějším až do plného očištění u Duchovních bytostí dokonalých. Jsou určeny zvláštní světy jako stanice pro velmi pokročilé Duchovní bytosti, které tam již nejsou tak vázány, jako je tomu ve světech nižších. Jejich stav svobody jim dovoluje přemisťovat se všude tam, kam je volá poslání, které je jim svěřeno.

Posuzujeme-li vtělování z hmotného hlediska, jak se uskutečňuje na Zemi, pak je možno říci, že na nižších světech je omezeno. Záleží tedy na Duchovní bytosti, aby se více nebo méně osvobodila od těchto nižších světů, a toho je možno dosáhnout jen očištěním, sebezdokonalením. Také je nutno zvážit, že ve stavu putování (v období mezi dvěma tělesnými životy) se situace Duchovní bytosti vztahuje k povaze světa, na kterém ji drží stupeň pokroku. Ve stavu putujícím je Duchovní bytost více či méně šťastná, volnější a schopnější dokonaleji chápat.

Nezbytnost vtělování

25.  Je vtělení trestem a podrobují se mu pouze Duchovní bytosti, které se provinily?

Je nutné, aby Duchovní bytosti procházely vtěleními, aby tak v materiální formě mohly plnit plány, které jim Bůh určil. Je to nutné pro ně samotné, protože činnost, ke které jsou vedeny, napomáhá  rozvoji intelektu. Ve svrchované spravedlnosti dává Bůh stejný úkol všem svým dětem. Proto dává také všem stejný začátek, stejné schopnosti, stejnou povinnost a stejnou svobodu (činnosti či jednání). Každá výsada by byla předností a každá přednost nespravedlností. Avšak vtělení je pro všechny Duchovní bytosti jen stav prozatímní. Je to úkol, který jim Bůh dává na počátku jejich života jako zkoušku  jejich svobodné vůle. Kdo plní tento úkol s nadšením, ten rychle, a navíc méně namáhavě na svých prvních stupních podnikání vítězí a dříve pak vychutnává plody své snahy. Naproti tomu ti, kteří zneužívají své svobody, kterou jim Bůh dal, se ve svém pokroku opožďují a podle své svévole budou nepochybně potřebovat znovuzrozování. V tomto případě je znovuzrození trestem.  (Svatý Ludvík. Paříž 1859.)

26. Poznámka. K lepšímu pochopení rozdílů uvádíme běžné porovnání: student začíná se studiem nějaké vědy po absolvování série přípravných kurzů. Přípravné studium je namáhavé, ale přesto je prostředkem, který vede k cíli, nikoliv k trestu. Pilný student zkracuje svou cestu a nachází na ní méně trní. Ale docela jinak se vede tomu studentu, jehož nedbalost a lenost jej nutí k opakování některých tříd. Není tedy trestem práce v kurzu, jen nutnost začít stejnou práci.

Tak se stává člověku na Zemi. Pro Ducha (člověka) nedisciplinovaného, který se nachází sotva na začátku svého duchovního rozvoje, je vtělení prostředkem k rozvinutí intelektu. Avšak pro vzdělaného člověka, jehož mravní cit je již široce rozvinut, a který je nucen opakovat etapy vtěleného života plného tísně, ačkoliv by byl již mohl dosáhnout cíle, je vtělení trestem z nutnosti, když musí prodloužit svůj pobyt ve sférách nižších a méně uspokojujících. A naopak – kdo pracuje aktivně na svém mravním pokroku, ten může nejen zkrátit trvání hmotného vtělení, ale může najednou i překročit některé mezistupně, které jej dělí od vyšších světů.

Mohly by se Duchovní bytosti vtělit pouze jedenkrát, na stejné planetě, a přesto naplnit více svých existencí v různých sférách? Toto mínění by bylo přijatelné jen tehdy, kdyby všichni lidé na Zemi stáli právě na stejné úrovni mravní a rozumové. Rozdíly  mezi nimi, od divocha až po civilizovaného člověka ukazují, jakými stupni člověk musí projít.  A dále – vtělení musí mít určitý cíl! Jaký užitek by mělo krátké vtělení dětí, které zmírají v útlém věku? Trpěly by bez užitku pro sebe i pro jiné. Bůh, jehož zákony jsou neobyčejně moudré, nekoná nic neužitečného. Vtělením na stejné planetě chtěl, aby stejné Duchovní bytosti našly opět styk s druhými a aby mohly vyplatit svá vzájemná zla. Jejich dřívějšími vztahy chtěl Bůh založit pojítka rodiny na duchovním základě a chtěl podpořit přírodním zákonem zásady pospolitosti bratrství a rovnosti.

(Z  Knihy  Allana Kardeka „Evangelium dle spiritismu“ Kap. IV)