Vliv spirituálního života na naše zdraví

Dnes bych rád napsal o článku Complementary Spiritist Therapy: Systematic Review of Scientific Evidence (v překladu: Doplňková Spiritistická terapie: Systematické review(revize,recenze) vědeckých důkazů) od Giancarla Lucchettiho a kolektivu zveřejněném ve vědeckém časopise Evidence-Based Complementary and Alternative Medicine (Na důkazech založení doplňková a alternativní medicína) v roce 2011.

V článku je podána systematická revize současné literatury o vlivu 6 spiritistických terapií (modlitby, pokládání rukou, fluidoterapie (magnetizované vody), dobročinnosti či dobrovolnictví a duchovní výchovy)  na zdraví člověka.

Uvedu zde k jakým výsledkům autoři došli.

V případě modlitby se zdá, že je spojena s lepšími zdravotním výsledky (méně pooperačních komplikací po operaci aorty, více optimismu, redukce stresu). Je ovšem pravdou, že nedostatek metodických studií neumožňuje potvrzení těchto hypotéz.

Mezi terapie pokládání rukou, někdy označovány jako “biofield”(biologické pole) terapie, patří mimo jiné Reiki, qigong terapie a Terapeutický Dotek a jsou prováděny mnoha proškolenými specialisty, kteří interagují s energetickými poli pacienta. V tomto případě již bylo provedeno více studií, které ukazují pozitivní efekt na symptomy v chování a ve většině studií o bolesti. U úzkosti jsou výsledky protichůdné. Některé studie navíc ukazují slibné výsledky u působení na buňky (lidské kultury, osteoblasty, červené krevní krvinky).

V případě magnetické vody je kritický nedostatek studií, které by potvrzovaly nebo vyvracely její pozitivní účinky.

Důkazy potvrzující vztah mezi dobrovolnictvím a zdravím jsou od středně silných po silné. Obzvláště pokud jde o délku a kvalitu života a deprese ve stáří.

V případě spirituální výchovy existuje pro podporu jejího dobrého vlivu na zdraví podpora. A to především v případě délky života, snížení rizika fyzických onemocnění a snížení výskytu kardiovaskulárních příhod.

Ač jsou ne všude výsledky jednoznačné, určitě stojí za zamyšlení. (Popřípadě další studium.)

Pavel Beran

Literatura:
Giancarlo Lucchetti, et. al. Evidence-Based Complementary and Alternative Medicine 2011, 2011, ID: 835945
doi: 10.1155/2011/835945
http://www.hindawi.com/journals/ecam/2011/835945/

Jak se vytváří genetická paměť?

Mnoho lidé nevěřící v existenci duše ,vysvětluje fakta jako talent, vzpomínání na doby dávno minulé, přechodná schopnost mluvit jazyky, které se člověk neučil a podobně pomocí genetické paměti.

Já osobně se musím přiznat, že koncept genetické paměti nemám rád. Ale proč? Protože nemám rád vysvětlení, která místo toho, aby přinášela jasné světlo přináší ještě více, a často komplikovanějších, otázek.

A přestože mi přijde dost komplikované, jakým způsobem by se mohla z genů přepisovat do mozku, připouštím, že to může být pouze nedostatkem vědomostí.

Co je ale problémem daleko komplikovanějším je, jakým způsobem genetická paměť vzniká.
Jistě, každý si pod tím přestavíme, že genetická paměť se týká něčeho velmi vzdáleného, ale nutně musela vzniknout v době, kdy ty lidé žili, protože nemohla vznikat v době, kdy už události, na které vzpomínáme(nebo z nich čerpáme inspirace), nikdo nepamatoval. Takže tato paměť by musela vznikat i za našeho života. A jediný způsob, jak může vznikat genetická paměť je celkem pochopitelně změnou genů.

To by tedy muselo nutně znamenat, že se naše geny za našeho života kontinuálně mění. A ne jen občasnou náhodnou mutací. A soustavným a cíleným zapisováním naší paměti. Dítě narozené o 5 let později po svém sourozenci by muselo nutně mít někde v genech těch 5 navíc uloženo.

Takže ano, genetická paměť by elegantně mohla vyřešit jeden problém, ale pouze tak, že přinese nový, který je ještě komplikovanější a navíc se zdá, že jde proti zdravému rozumu.

Já osobně si myslím, že tyto informace jsou uloženy v naší duši. Jak se tam ukládají? Jaktože z ní nemizí? Jak se na ně upomínáme? Nevím. Ale já toho o duši vím opravdu pramálo. Ale nemít dostatek informací pro podání plně a jistě správné odpovědi je, alespoň pro mě, mnohem připustitelnější situace, než prosazovat odpověď o níž vím, že je krajně pravděpodobně špatná.

Pavel Beran

Proč považujeme dobré činy za dobré?

Zakládám novou rubriku, ve které budu psát o (alespoň pro mě) zajímavých námětech k zamyšlení o světě a Bohu. O problémech, jejichž řešení se jen těžko dá najít bez toho, aby člověk připustil existenci něčeho vyššího. A neuveřejňuji je tady, abych na ně dal odpověď a nepřipouštěl žádnou jinou možnost, ale protože si myslím, že stojí za to se nad nimi zamyslet a pokusit se najít svoji vlastní.

Prvním tématem je: Proč považujeme dobré činy za dobré (a případně špatné za špatné)?

Protože by se mohlo zdát, že z pohledu evoluce nemají dobré skutky velký smysl. Kdybychom brali, že naším hlavním evolučním úkolem je rozmnožit se a zajistit pokračování našich genů, k čemu by bylo, že se staráme o druhé, ba dokonce se pro ně obětujeme? Proč dokonce toto chování často považujeme za opravdu správné? Kde se v nás ten pocit bere? Jaký to vlastně má potom smysl?

A proč sobecké činy a zločiny považujeme za špatné? Proč nás často kvůli nim trápí svědomí, přestože by se dalo říct, že nám tyto činy dávají výhody oproti druhým a tak efektivně i zvyšují naše šance na reprodukci? Neměly by z tohoto pohledu být spíše vnímány jako “dobré”? Neměly by nás z tohoto pohledu naše instinkty a svědomí spíše plně podporovat v tom, abychom tak jednali? Proč se tedy naše spíše staví na odpor?

Pro mě osobně je to proto, že pěstování dobra a láska ke všem svým bližním je naším nástrojem přibližování se Bohu a naplňováním jeho zákonů, zatímco sobecké činy pouze prodlužují naše utrpení. A přestože to nemusíme vědět vědomě, v hloubi naší duše to cítíme. A pro Vás?

Pavel Beran