Modlitba je prosba člověka ke Stvořiteli.
Služba je podmínkou, kterou zákon poskytuje všem lidem, aby jim mohl Stvořitel odpovědět.
Rozjímání je studiem.
Práce je realizací.
Pozorujme vhodnost tohoto prohlášení v jednoduchých podmínkách.
Ušlechtilé setí je tichou prosbou přírody, aby zeleň a chléb mohly být stvořeny.
Ale pokud člověk v učení neprozkoumá její listy, moudrá výzva chřadne nadarmo.
Hudba, i ta božská, pokud zůstane výhradně zapsaná v notách, je molodií, která se nezrodila.
Vynález bez experimentu je neproduktivní myšlenkou.
Modleme se, mí bratři, ale modleme se během(za) služby.
Pevná budova nebyla postavena bez náležitého plánu.
Ale slovo, jakkoliv krásné, bez správné konstrukce, zůstane navždy mumifikovaným snem v tabulkách geometrie.

Albino Teixeira

Francisco Candido Xavier a Waldo Vieira, The World of the Spirit.
(Překlad (omlouvám se za jeho kvalitu) Pavel Beran)

***

Prayer is the petition of man to the Creator.
Service is a condition which law provide for all men so that the Creator may answer them.
Meditation is study.
Work is realization.
Let us observe the propriety of the statement in simple terms.
A noble sowing is a silent petition of nature that verdure and bread may be made.
But if man does not scrutinize its leaves in apprenticeship, the wise appeal withers in vain.
Music, even the divine, if it should reside exclusively in the written notes, is melody which was not born.
Invention without experiment is unproductive thought.
Let us pray, my brothers, but let us pray while serving.
A proper building is not erected without an adequate plan.
But the word, however beautiful, without the correct construction, will always be a mummified dream in tables of geometry.

Albino Teixeira

Francisco Candido Xavier and Waldo Vieira, The World of the Spirit.

“A z oblaku se ozval hlas: “Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.” (Lukáš – 9:35)

Lidé většinou mají jejich mysl pohlcenou mraky, které jsou na jejich obzoru. Jsou to oblaka zklamání, zmařených plánů a nadějí.
Velmi často si zoufají, a tak otravují fontánu života. Určitě by si přáli viditelně modré nebe, zářící slunce ve dne a světélkující hvězdy k okrášlení jejich nocí. Nicméně, neočekávaně, když se mraky objeví, najdou se obklopeni rozpaky.
Evangelium nám říká krasný příběh o mimořádném oblaku, jak následuje.
Učedníci byli fascinováni vidinou Ježíšovy proměny, mající, vedle Něj, Mojžíše a Eliáše, kteří byli obklopeni intenzivním světlem. Ale, z husté mlhy, je slyšet silný hlas božího zjevení: “Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.” V tem moment, z přechodného stínu, byl slyšen hlas z nebes.
Pozemské existence efektivně vnucuje znepokojivá muka a hořká strádání. Nicméně, je potřeba, aby v obtížných momentech, lidé zachovali klid a sebedůvěru.
Zkoušky a zklamání každodenního boje na Zemi přináší hluboké osvícení, utajené lekce a nádherné učení. Skrze ně, je slyšet moudrý a milující hlas Boha.

Chico Xavier/Emmanuel The Pathway, the Truth and Life – zpráva 32

Překlad: Pavel Beran, český ekumenický překlad Bible – původní text:

“A voice came from the cloud, saying: this is my Son, whom I have chosen; lisen to him” – (Luke, 9:35)

Humans usually have their mind absorbed by clouds which are present in their horizons. They are clouds of disappointment, frustrated plans and hopes.
Very often, they despair, thus poisoning life’s fountain. They certainly would wish a visible blue sky, a shining sun in the day, and luminous stars to beautify their nights. However, unexpectedly, when a cloud appears, they find themselves enveloped by perplexity.
The Gospel tells us a beautiful story about a particular cloud, as it follows.
The disciples were fascinated by vision fo Jesus’ transfiguration, having, beside Him, Moses and Elias, who were enveloped by an intense light. Suddenly, a great shadow came up obstructing the marvellous vision. However, from the thick fog, a powerful voice of the divine revelation is heard: “this is my Son, listen to him!” In that moment, from the temporary shadow, the voice of heaven was heard.
Terrestrial existence effectively imposes disturbing agonies and bitter distress. Nevertheless, it is necessary that, in difficult moments, people maintain serenity and confidence.
The trials and disappointments of the daily struggle on Earth bring deep enlightenment, undisclosed lessons, and magnificent teachings. Through them, the wise and loving voice of God is always heard.

“Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.” Ježíš (Jan, 16:24.)

Na mnoha místech jsou lidé zklamaní z modlitby.

Neslíbil Ježíš, že Nebe odpoví každému, kdo žádá v Jeho jménu? Mnoho lidí zůstává odrazeno smrtí přítele nebo nečekanou katastrofou, která se vynořila na jejich cestě.

Nicméně, opakujeme, Božský Mistr(Pán) učil, že lidské bytosti by mělo žádat v Jeho jménu.

Z tohoto důvodu, věřící, kteří jsou si jistí svou křehkostí, by mělo zpytovat své svědomí o podstatě jejich proseb k Nejvyššímu Pánu, v mechanismu spirituálních projevů.

Žádají ve jménu Krista nebo ve jménu marností světa?

Stěžovat si kvůli rozmarům(vrtochům), které zatemňují cesty srdce vlastně znamená hodit na “Boží Slunce” prach pozemských rozruchů(nepokojů). Nicméně, žádat ve jménu Ježíše znamená přijmout Jeho láskyplné a moudré přání a upřímně se Mu oddat, aby nám mohly být dány nezbytnosti. Pouze tímto aktem perfektního porozumění Jeho vznešené lásky najdeme úplnou rozkoš(radost) a nekonečnou spokojenost.

Proto dbejte na podstatu vašich modliteb. Jakým způsobem žádáte? Je to ve jménu světa nebo ve jménu Krista?

Ti, kteří ukazují, že jsou odrazeni modlitbou ve skutečnosti ukazují dětinskost jejich proseb.

Chico Xavier/Emmanuel The Pathway, the Truth and Life – zpráva 66

Překlad: Český ekumenický překlad Bible (citát), Pavel Beran – v anglickém originále:

“Until now you have not asked for anything in my name. Ask and you will receive, and yout joy will be complete.” Jesus. (John, 16:24.)

In many places, there are people disillusioned by prayer.

Did not Jesus promise that Heaven would answer to those who ask in His name? Many people remain discouraged by the death of a friend or by unexpected disaster, which emerge on their pathway.

However, we repeat, the Divine Master taught that human beings should ask in His name.

Because of this, believers who are sure about their fragility should interrogate their conscience about the essence of their supplications to the Supreme Lord, in the mechanism of spiritual manifestations.

Are they asking in the name of Christ or in the name of the vanities of the world?

To complain due to the whims that obscure the pathways of the hearth is, in fact, to throw on the “Divine Sun” the dust of terrestrial disturbances. However, to ask in the name of Jesus is to accept His loving and wise wish, and to give onself, sincerely, to Him, so that the essentials may be given to us. It is only by this act of perfect comprehension of His sublime love that we find a complete delight and infinite contentment.

Therefore, observe the substance of your prayers. How do you ask? Is it in the name of the world or in the name of Christ?

Those who show themselves discouraged by prayer are, in fact, showing the childishness of their supplications.

Bytosti, které tímto způsobem vstoupili v komunikaci s námi, se sami označují, jak již bylo řečeno, jménem duchové nebo geniové a alespoň někteří z nich náleželi lidem, kteří žili na zemi. A říkají, že tvoří spirituální svět, stejně jako my během našeho pozemského života tvoříme svět tělesný.

Nyní stručně shrneme nejdůležitější body nauky, které nám předali(přinesli), abychom mohli snadněji odpovědět na některé námitky.

„Bůh je věčný, neměnný, nehmotný, jedinečný, všemocný, svrchovaně spravedlivý a dobrý.“

„On stvořil vesmír, který obsahuje všechny oživené i neoživené, hmotné i nehmotné bytosti.“

„Hmotné bytosti tvoří viditelný nebo hmotný svět a nehmotné bytosti svět neviditelný či spirituální, jinak řečeno svět duchů.“

„Svět duchů je svět normální, prapůvodní(prvotní), věčný, předcházející a všepřežívající.“

„Hmotný svět je pouze druhotný; může přestat existovat nebo by vůbec nemusel existovat bez změny podstaty spirituálního světa.“

„Duchové na sebe dočasně berou pomíjivé hmotné roucho, jehož zničením v okamžiku smrti znovu získávají svobodu.“

„Mezi rozličnými druhy hmotných bytostí zvolil Bůh lidské pokolení pro vtělení duchů, kteří dosáhli určitého stupně vývoje; který mu dává morální a intelektuální nadřazenost nad ostatními.“

„Duše je vtělený duch, jehož tělo je pouze jeho roucho(obal).“

„V člověku se nalézají tři věci(člověk se skládá ze tří věcí) – 1. Tělo, nebo materiální bytost podobné zvířatům a oživováno stejný vitálním principem.; 2. Duše, nebo nehmotná bytost, duch vtělený v těle; 3. Spojení, které sjednocuje(spojuje) duši s tělem, mezičlánek mezi hmotou a duchem.“

„Člověk tedy má dvojí podstatu: tělem se podílí na přírodě zvířat(živočichů), jejichž má instinkty; duší se podílí na přírodě duchů.“

„Spojení, nebo perispirit, které pojí tělo s duchem, je druhem polohmotného obalu(roucha). Smrt je zničení pouze nejhrubšího roucha, tedy fyzického těla; duch si zachovává své druhé roucho, které utváří éterické tělo, v normálním stavu pro nás neviditelné, které se ale může stát příležitostně viditelným a dokonce i hmatatelným, jak se stává během zjevení (apparací).“

„Duch tedy není abstraktní, nedefinovanou(neurčitou) bytostí, pojmutelnou pouze našimi myšlenkami(myslí); je bytostí reálnou, ohraničenou(omezenou), která může být v některých případech patrná pro náš zrak, sluch a hmat.“

„Duchové patří do rozdílných tříd a nejsou si navzájem rovni ani mocí, ani inteligencí, ani mravností(morálkou). Ti nejvyššího řádu se liší od druhých svojí dokonalostí, vědomostmi a jejich
blízkostí(přiblížením se) k Bohu, spolu s čistotou jejich citů a láskou k dobrému. Toto jsou andělé nebo čistí duchové. Zbylé třídy se více a více vzdalují této dokonalosti; duchové nižších tříd nejvíce tíhnou k našim nízkým(základním) touhám: nenávisti, závisti, žárlivosti, pýše atd.; nacházejí potěšení(vyžívají se) ve zlu. Mezi nimi jsou i duchové, kteří nejsou ani opravdu dobří, ani opravdu zlí, kteří jsou spíše nepříjemní(otravní) a intrikářští než zákeřní. Ve své podstatě zlomyslní a nerozumní, takoví jsou pošetilí a lehkovážní(rozpustilí) duchové.“

„Duchové nepatří věčně ke stejné třídě. Všichni se polepšují(zlepšují), procházejíce skrz různé stupně duchovní hierarchie. Toto polepšení probíhá skrze vtělení, kterým jedni musí projít kvůli pokání, jiní kvůli poslání. Pozemský život je zkouška, kterou se musí podrobit mnohokrát, než dosáhnou úplné dokonalosti; je to druh síta či očistce, ze kterého vycházejí více či méně očištění.“

„Když duše opustí tělo, vrátí se zpět do říše duchů, odkud přišla, aby po uplynutí delšího či kratšího období, během kterého je putujícím duchem, začala nový hmotný život.“

„Protože duch musí projít mnoha vtěleními, všichni jsme již prožili mnoho životů a mnoho jich ještě prožijeme, více či méně dokonalých, na této zemi nebo na jiných světech.“

„Duchové se vtělují vždy do lidského pokolení(rasy); bylo by chybou věřit, že se duše nebo duch mohli vtělit do těla zvířete.“

„Všechny duchovy hmotné existence jsou progresivní a nikdy retrográdní(zpětné), ale rychlost pokroku závisí na úsilí vynaložením k dosažení dokonalosti.“

„Vlastnosti duše jsou vlastnostmi v nás vtěleného ducha; dobrý člověk je tedy vtělením dobrého ducha a člověk špatný vtělením ducha nečistého.“

„Duše měla svou vlastní individualitu před svým vtělením a zachovává si ji i po svém odloučením od těla.“

„Při svém návratu do světa duchů nalezne duše všechny, které znala na zemi a nakonec si vzpomene na všechny její předchozího existence spolu se vším dobrým i špatným, co učinila.“

„Vtělení duchové jsou pod vlivem hmoty; člověk, který tento vliv překoná skrze pozvednutí a očištění jeho duše, se přibližuje dobrým duchům, mezi které bude jednoho dne patřit. Kdo se ale nechá ovládat nízkými touhami(vášněmi), kdo se bude těšit z uspokojování jeho hrubých(vulgárních) choutek, přibližuje se k duchům nečistým, protože nechává převládnout svoji zvířecí přirozenost(podstatu).“

„Vtělení duchové obývají rozdílné světy ve vesmíru.“

„Duchové nevtělení nebo putujíc neobývají žádnou stálou ani omezenou oblast. Jsou všude, ve vesmíru, okolo nás, pozorují nás a stýkají se s námi neustále. Tvoří neviditelnou populaci, která se kolem nás neustále pohybuje.“

„Duchové bez ustání působí na morální svět a dokonce i na svět fyzický; působí jak na hmotu, tak na myšlenku a jsou tak jednou z přírodních sil, jsou tak příčinou příčinou mnoha dosud nevysvětlených nebo špatně vysvětlených jevů, které nemůžou najít rozumné vysvětlení jinde než ve Spiritismu.“

„Interakce mezi duchy a lidmi probíhá neustále. Dobří duchové nás povzbuzují k následování cesty dobra, podporují nás při zkouškách života a pomáhají nám snášet je s odvahou a odevzdaností(oddaností); zlí duchové nás svádějí ke špatnému: je jim potěšením vidět nás podlehnout a padnout na jejich úroveň.“

„Komunikace duchů s lidmi je buď okultní(skrytá) nebo přímá(zjevná). Skrytá komunikace probíhá dobrý nebo špatným vlivem, který na nás mají bez toho, abychom o tom věděli; je na nás rozlišit(rozpoznat) dobré inspirace od špatných. K přímým komunikacím dochází písmem, řečí nebo jinými fyzickými manifestacemi, nejčastěji prostřednictvím media, která slouží duchům(jim) jako nástroje.“

„Duchové se projevují(objevují, manifestují) buď spontálně nebo po vyvolání. Každý duch se dá vyvolat, ať už oživoval neznámého člověka nebo nejvýznamnější osobnost, bez ohledu na to v jaké době žil; ti našich příbuzných, našich přátel nebo nepřátel; můžeme od nich obdržet, psanými nebo slovními komunikacemi, rady, informace o jejich současné záhrobní situaci, jejich názor na nás a jakékoliv jiné odhalení, které je jim dovoleno učinit.“

„Duchové jsou přitahováni podle jejich sympatií k morálním kvalitám skupin, které je vyvolávají. Vyšší duchové se těší z přítomnosti na seriózních setkáních, kde panuje láska k dobrému a upřímná touha po ponaučení a zlepšení(sebezlepšení). Jejich přítomnost odstrašuje duchy nižších řádů, kteří v kontrastu k nim, nacházejí volný přístup a svobodu v konání mezi lehkovážnými osobami, které dohromady svedla pouhá zvědavost, a kdekoli se setkávají se zkaženými(zkaženými) instinkty. Od nich se nedají očekávat dobré rady ani užitečná ponaučení(informace), neměli bychom očekávat nic jiného než marnivosti, lži, zlomyslné žerty nebo balamutění(mystifikace); často přijímají jména vážených osob, aby nás snáze oklamali.“

„Je velmi jednoduché rozlišit dobré a špatné duchy. Řeč duchů vyšší úrovně je neustále vážená, ušlechtilá(vznešená), naplněná nejvyšší mravností(morálkou) a bez nízkých vášní; jejich rady se vyznačují nejčistší a vždy cílí na naše polepšení a blaho lidstva. Komunikace duchů nízkých úrovní je naopak plná nesrovnalostí(rozporů) a jejich jazyk často obyčejný nebo dokonce hrubý. Jestli někdy pronesou věci dobré a pravdivé, mnohem častěji učiní falešná(nesprávná) a nesmyslná(absurdní) prohlášení, buď ze zlomyslnosti nebo nevědomosti. Zahrávají si s důvěřivostí a baví se na účet těch, kteří se jich ptají, lichotíce jejich marnivosti a chlácholíc jejich žádosti falešnými nadějemi. Zkráceně, poučné komunikace, v plném významu tohoto slova, se dají získat pouze v seriózních(vážných) centrech(kruzích), jejichž členové jsou sjednoceni důvěrným spojením(souladem) myšlenek směřujícím k dobru.“

„Morálka vyšších duchů se dá shrnout, stejně jako ta Kristova, v evangelické zásadě Nečiň jiným, co nechceš, aby činili tobě; to znamená činit dobré skutky a vyvarovat se těch špatných. V této zásadě člověk nachází univerzální pravidlo chování i pro ty nejnepatrnější skutky.“

„Učí nás, že sobectví, pýcha a chtíč jsou vášně, které nás táhnou dolů k naší zvířecí podstatě, protože nás vážou ke hmotě; že ti, co se již zde na zemi sprostí hmoty zavržením světských marnivostí a skrze lásku k bližnímu, přibližují se povaze spirituální; že by se každý měl stát užitečným podle prostředků, které Bůh svěřil do našich rukou, aby nás zkoušel; že silní a mocní jsou povinni pomáhat slabším a chránit je; a ti, kteří zneužívají sílu a moc k utiskování bližního porušují zákon Boží. Nakonec((a) konečně)  nás učí, že ve světě duchů se nedá nic ukrýt, a že pokrytec bude prozrazen a jeho podlost odhalena; že nevyhnutelná a neustálá přítomnost těch, kterým jsme ublížili je jedním z trestů, které nás v duchovním světě očekávají; a že se nízký nebo vysoký stav duchů vážou tresty nebo požitky nám na zemi neznámé.“

„Na druhou stranu nás také učí, že neexistují neodpustitelné hříchy, žádné, které bychom nemohli odstranit pokáním(odčiněním). Člověk k tomu nachází prostředek v rozličných existencích, které mu umožňují, v závislosti na jeho touze(přání) a jeho snaze, pokračovat v pokroku k dokonalosti, jeho konečného cíli.“

Toto je shrnutí spiritistické doktríny(nauky), jak je obsažena v učeních Duchů(duchů vyšší úrovně). Podívejme se(zvažme) nyní na námitky, které proti ní byly vzneseny.

Tento souhrn je vzat z knihy: Allan Kardec, Kniha Duchů – Předmluva, Oddíl VI. (Překlad: Pavel Beran)

Neotřesitelná víra je pouze taková, která se může střetnout tváří v tvář s rozumem v každé lidské epoše.

Allan Kardec

V předešlém jsme podali výklad zjevení Duchů pokud se týká mravního zákona. V tom jest pravá velikost spiritismu. Zjevy jsou jen úvodem a v témž poměru k mravnímu zákonu jako slupka k plodu, obé nerozdílné co do vzrůstu, ale tak různé hodnoty!

Na základech, jež položila věda, staví filosofie; korunou filosofie jest pak mravouka, v níž se všechny mravouky minulosti splývají, se doplňují a vysvětlují, aby se staly mravoukou všeobecnou, pramenem vší moudrosti a ctnosti, jichž však člověku nelze získati, leč prošel-li řadou mnoha žití.

Mravní zákon je duši nějpřednější potřebou a též nejdrahocenějším majetkem, správně-li mu rozumí. Jím lze nám měřiti své síly a podle nich zaříditi své jednání, aby nám co nejvíce prospělo. Naše vášně jsou zhoubné síly, jsme-li otroky jejich, avšak mohou býti užitečné, blahodárné, umíme-li jimi vládnouti. Opanovati je znamená vzrůsti, poddati se jim jest totéž jako klesnouti a zbídačiti.

Chceš-li, čtenáři, vyprostiti se z pozemských běd, uniknouti pozemskému vtělování, vštip si zákon mravní a plň jej! Nedej člověku smyslnému, pomíjejícímu, jenž zanikne v hodině smrti, leč co je nevyhnutelno: vzdělávej s veškerou péčí člověka duchovního, který má život věčný. Odvracej se od věcí časných: pocty, bohatství a radovánky světácké jsou pouhý dým; jen dobro, krása a pravda jsou věčné.

Zachovej duši svou bez poskvrny, svědomí své bez výčitek. Každá myšlenka zlá, každý vzlet a každé úsilí k dobru rozmnoží tvé síly a učiní tě schopným obcovati s vyššími mocnostmi. Vyvíjej v sobě život vnitřní, jímž lze vejíti ve styk s neviditelným světem a veškerou přírodou. V tom je zdroj pravé síly a zároveň i čistých rozkoší a vzácných dojmů, jež vzrůstají tou měrou, jak slábnou dojmy života vnějšího, přibývajícím stářím a straněním se věcí světských.

Rozjímej o věcech vyšších a uslyšíš z hlubin vlastního nitra podivuhodné harmonie jako ohlas báječných světů, uslyšíš hlasu, jež budou ti vypravovati o hrozných bojích mravních a vznešených skutcích sebezapření a lásky. V těchto dojmech a nadšení, lidem smyslným a zlým neznámých, najdeš předehru volného života v nekonečnosti, okusíš blaženosti uchystané spravedlivým, dobrým a statečným.

Z knihy: León Denis, Po smrti, druhé vydání, Hejda a Tuček, Praha – kapitola LVI. Mravní zákon

Pro ještě lepší představu o filozofii duchů uvádím shrnutí podané Leónem Denisem v jedné z jeho knih:

Abychom výsledky bádání svého učinili ještě zřejmějšími, shrnujeme tuto hlavní zásady filosofie Duchů.

I. Boží Moudrost vládne nad světy. S ní ztotožněn jest nezměnitelný, věčný, řídící Zákon, jemuž jsou poddány všechny bytosti i věci.

II. Jako člověk ve svém obalu hmotném, neustále se obnovujícím, uchovává svoji totožnost duchovní, své nezničitelné já, sebevědomí, v němž se poznává, svědomí, jimž se ovládá a obrazí se v sobě, v úhrné jednotě svého já. Vesmírné já – toť Bůh, živý zákon, svrchovaná jednota, k níž míří a v souladu splývají všechny vztahy, nesmírné ohnisko světla a dokonalosti, odkud na všechno lidství září a se rozlévají paprsky Spravedlnosti, Moudrosti, Lásky.

III. Ve všemmíru všechno se vyvíjí a dychtí po vyšším. Všechno se přeměňuje a zdokonaluje. V lůně nevyzpytatelnosti vzniká život, zprvu zmatený, nejasný, oduševňující nesčíslné tvary, stále dokonalejší a dokonalejší, až rozkvete v bytosti lidském v níž dosahuje svědomí, rozumu a vůle, vytvořuje tak duši nebo-li ducha.

IV. Duše jest nesmrtelná. Jsouc dovršením a souborem nižších sil přírody, majíc v sobě zárodky schopností vyšších, jest určena, aby je rozvinula prací a sebepřemáháním, vtělujíc se na světech hmotných, aby stoupala nepřetržitým žitím stupeň od stupně k dokonalosti.

Duše má dvě stránky: jednu dočasnou, tělo pozemské, nástroj k bojům a zkouškám, jenž smrtí se rozpadne; druhou trvalou, tělo fluidné, od ní neodlučitelné, jež postupuje s ní a se ušlechťuje.

V. Život pozemský je škola, možnost výchovy a zdokonalení prací, bádáním a útrapami. Není věčného štěstí ani věčného utrpení. Odměna neb trest záleží v rozšíření neb zmenšení našich schopností, oboru našeho vnímání, jež jsou výsledky dobrého neb špatného zvyku, jejž jsme vypěstovali svobodnou vůlí, a snah i náklonností, jež jsme v sobě rozvinuli. Duše, volná a odpovědná, má v sobě zákon svého života; v přítomnosti klidní důsledky své minulosti a seje radost neb bolest své budoucnosti. Nynější život jest dědictvím předešlých žití a přípravou na další. Duch nabývá světla a vzrůstá svými rozumovými a mravními silami, podle toho, kam dospěl na své pouti, a jak silné byly vzněty k činům jeho směřujícím k dobru a pravdě.

VI. Těsná vespolnost pojí duchy, totožné původem i koncem, různící se toliko pomíjejícím stavem; jedni volní v nesmírnosti prostoru, druzí odění šatem podléhajícím zkáze; ale jedni i druzí předcházejí střídavě z jednoho stavu do druhého; smrt jest jen odpočinkem mezi dvěma pozemskými životy. Všichni, majíce původ svůj v Bohu, Otci svém společném, jsou bratří a tvoří jednu nesmírnou rodinu. “Mrtví” s “živými” jsou trvale spojeni a v ustavičných, vzájemných stycích.

VII. Duchové v nesmírnosti jsou roztříštěni podle hustoty svého fluidného těla, jež srovnává se s jejich pokročilostí a zdokonalením. Místo, jež zaujímají, jest určeno přesnými zákony; zákony ty ve věcech mravních jsou podobné zákonům přitažlivosti a tíže v oboru hmoty. Spravedlnost vládne tam stejně jako rovnováha panuje v říši hmoty. Hříšní, zlí duchové zahaleni jsou hustými fluidy, a ta poutají je k nižším světům; i jest jim vtělovati se na nich, aby se zbyli svých nedokonalostí. Duše ctnostná, oděná jemným, etherickým tělem, jest účastna dojmů nadsmyslného života a vznáší sek šťastnějším světům, kde hmota má méně moci, kde panuje harmonie, blaženost. Duše svým vyšším dokonalým žitím spolupůsobí s Bohem, přispívá k vytvoření světů, řídí jejich vývoj, bdí nad pokrokem člověčenstev, nad plněním věčných zákonů.

VIII. Dobro jest svrchovaný zákon všehomíra a cíl vývoje všeho stvoření. Zla ve skutečnosti není; jest jen výsledkem protiv; jest jen nižším stupněm, přechodným stavem, jimž všechny bytosti procházejí, jak postupují výš ak lepšímu a lepšímu.

IX. Ježto výchova duše jest vlastním účelem života, uvádíme stručně zásady její: Potlačujme hrubé potřeby tělesné, smyslné choutky; vytvořme si duševní, ušlechtilé potřeby. Bojujme, přemáhejme se, a třeba-li, i trpme pro pokrok lidstva i veškerenstva. Zasvěcujme své bližní v jasnou nádheru Pravdy a Krásy. Milujme upřímnost a spravedlnost, mějme se ke všem laskavě a blahovolně; toť tajemství budoucnosti, taková je naše Povinnost!

León Denis, Po smrti, druhé vydání, Hejda a Tuček, Praha – kapitola Přehled

Proto, věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, opatruj pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, kterou je věčné odloučení od boží milosti.

Jan Hus Výklad Viery, Desatera a Páteře, 1412
lze najít v: B. Havránek, J. Hrabák, J. Daňhelka a kol. Výbor z české literatury doby husitské, ČSAV Praha 1963

Jedno z nejdůležitějších poselství knih Allana Kardeca zní:

“Bez milosrdenství není spasení”

, které nám připomíná, že to není příslušnost k církvi, naše slova, přesvědčení, to, zda-li komunikujeme s duchy, ba dokonce ani víra v Boha, co určuje, budeme-li mít právo na posmrtný život v blaženosti, ale pouze dobré činy, které na své cestě vykonáme.

Abychom netápali v nejistotě, co si máme pod tímto relativně abstraktním pojdem představit, Kardecova Kniha duchů nám přináší i vysvětlení významu slova milosrdenství (ot. 886):
“Laskavost ke každému, shovívavost k nedokonalostem ostatních a odpuštění urážek.”

Je to právě a jedině dodržování tohoto principu, které určuje správného spiritistu.

Pavel Beran

Život nikdy nekončí, je věčným pramenem a smrt je jen nejasným působením iluzí.

Velká řeka teče svou vlastní cestou než dosáhne oceánu. Podobně duše prochází stejně rozmanitými cestami a prochází rozdílnými stupni, tu a tam obdržíc nové přítoky vědění, posiluje svou osobnost a zdokonaluje své vlastnosti než dosáhne Oceánu věčné Moudrosti.

Uzavření našich pozemských očí je tak jednoduchou věcí.

Opuštění fyzického těla nevyřeší základní otázky osvícení, stejně jako změna oblečení nemá nic dočinění s hlubokými otázkami ohledně života a osudu.

Ach, cesty duše, tajemné stezky srdce! Člověk je musí projít celé předtím než bude čelit konečnému hodnocení Věčného života. Je pro vás nezbytné prožít všechny jejich konflikty a plně je znát v dlouhém procesu spirituálního pokroku.

Jak dětinské je přestavovat si, že pouhé „zatažení opony“ by vyřešilo transcendentální otázky Nekonečna.

Jeden život je pouze jedním dějstvím.

Jedno tělo – oděvem.

Jedno století – dnem.

Jeden úkol – zkušeností.

Jedno vítězství – akvizicí.

Jedna smrt – dechem renovace(obnovy).

Kolik životů, kolik těl, kolik století, kolik úkolů, kolik vítěství, kolik smrtí je nám ještě přisouzeno?

A přesto budou náboženští filozofové mluvit o konečných soudech a neměnných rozsudcích!

Bohužel všude nacházíme studenty doktríny, kteří jsou spirituálními analfabety!

Člověka stojí vstoupit do Školy Evangelia mnoho úsilí a je téměř vždy přijat podivným způsobem – ocitá se sám se svým Mistrem, zápasíce s těžkým předmětem, učíce se v neviditelné třídě, navštěvujíce dlouhé hodiny plné nevyřčených slov.

Dlouhá, předlouhá je tedy naše svízelná cesta. Zde vám naše skromné snahy přinášejí pouze záblesk této základní pravdy.

Mluvím k vám jako anonymní přítel, v anonymitě, která pramení z bratrské lásky. Velká většina lidstva se podobá křehké schránce, která ještě nemůže obsáhnout celou pravdu. Proto se omezujeme na vyjádření pouze samotného hlubokého zážitku v jeho kolektivních hodnotách. Nebudeme nikoho mučit myšlenkou Věčnosti. Nechme schránky nejdříve zesílit. Věnujeme tedy tento stručný záznam nedočkavým duchům našich bratrů snažících se o jejich spirituální pokrok, kteří stejně jako my vědí, že „vítr vane, kam chce“.

A nyní, mí přátelé, nechme mé díky dopadnout na tento papír a odtud stoupat a přecházet ve velké ticho soucitu a vděčnosti. Náklonnost, vděk, láska a radost sídlí v duši. Buďte si jisti, že v nitru(hloubce) té mé cítím tyto pocity směrem k vám.

Bůh vám žehnej.

 Andre Luiz

Úvod z knihy Náš domov od Andrea Luize tlumočené Chico Xavierem.

(Náš domov je prvním dílem z 12 knih napsáných Andreem Luizem prostřednictvím Chico Xaviera, které byly publikovány pod jménem “Život v duchovním světě”. Každý díl přináší nějaká objasnění o podmínkách duše v duchovním životě, o kontaktech obou světů a o jejich omezeních, o procesech inkarnace a smrti, o procesech obsese atd.)