Pro ještě lepší představu o filozofii duchů uvádím shrnutí podané Leónem Denisem v jedné z jeho knih:

Abychom výsledky bádání svého učinili ještě zřejmějšími, shrnujeme tuto hlavní zásady filosofie Duchů.

I. Boží Moudrost vládne nad světy. S ní ztotožněn jest nezměnitelný, věčný, řídící Zákon, jemuž jsou poddány všechny bytosti i věci.

II. Jako člověk ve svém obalu hmotném, neustále se obnovujícím, uchovává svoji totožnost duchovní, své nezničitelné já, sebevědomí, v němž se poznává, svědomí, jimž se ovládá a obrazí se v sobě, v úhrné jednotě svého já. Vesmírné já – toť Bůh, živý zákon, svrchovaná jednota, k níž míří a v souladu splývají všechny vztahy, nesmírné ohnisko světla a dokonalosti, odkud na všechno lidství září a se rozlévají paprsky Spravedlnosti, Moudrosti, Lásky.

III. Ve všemmíru všechno se vyvíjí a dychtí po vyšším. Všechno se přeměňuje a zdokonaluje. V lůně nevyzpytatelnosti vzniká život, zprvu zmatený, nejasný, oduševňující nesčíslné tvary, stále dokonalejší a dokonalejší, až rozkvete v bytosti lidském v níž dosahuje svědomí, rozumu a vůle, vytvořuje tak duši nebo-li ducha.

IV. Duše jest nesmrtelná. Jsouc dovršením a souborem nižších sil přírody, majíc v sobě zárodky schopností vyšších, jest určena, aby je rozvinula prací a sebepřemáháním, vtělujíc se na světech hmotných, aby stoupala nepřetržitým žitím stupeň od stupně k dokonalosti.

Duše má dvě stránky: jednu dočasnou, tělo pozemské, nástroj k bojům a zkouškám, jenž smrtí se rozpadne; druhou trvalou, tělo fluidné, od ní neodlučitelné, jež postupuje s ní a se ušlechťuje.

V. Život pozemský je škola, možnost výchovy a zdokonalení prací, bádáním a útrapami. Není věčného štěstí ani věčného utrpení. Odměna neb trest záleží v rozšíření neb zmenšení našich schopností, oboru našeho vnímání, jež jsou výsledky dobrého neb špatného zvyku, jejž jsme vypěstovali svobodnou vůlí, a snah i náklonností, jež jsme v sobě rozvinuli. Duše, volná a odpovědná, má v sobě zákon svého života; v přítomnosti klidní důsledky své minulosti a seje radost neb bolest své budoucnosti. Nynější život jest dědictvím předešlých žití a přípravou na další. Duch nabývá světla a vzrůstá svými rozumovými a mravními silami, podle toho, kam dospěl na své pouti, a jak silné byly vzněty k činům jeho směřujícím k dobru a pravdě.

VI. Těsná vespolnost pojí duchy, totožné původem i koncem, různící se toliko pomíjejícím stavem; jedni volní v nesmírnosti prostoru, druzí odění šatem podléhajícím zkáze; ale jedni i druzí předcházejí střídavě z jednoho stavu do druhého; smrt jest jen odpočinkem mezi dvěma pozemskými životy. Všichni, majíce původ svůj v Bohu, Otci svém společném, jsou bratří a tvoří jednu nesmírnou rodinu. “Mrtví” s “živými” jsou trvale spojeni a v ustavičných, vzájemných stycích.

VII. Duchové v nesmírnosti jsou roztříštěni podle hustoty svého fluidného těla, jež srovnává se s jejich pokročilostí a zdokonalením. Místo, jež zaujímají, jest určeno přesnými zákony; zákony ty ve věcech mravních jsou podobné zákonům přitažlivosti a tíže v oboru hmoty. Spravedlnost vládne tam stejně jako rovnováha panuje v říši hmoty. Hříšní, zlí duchové zahaleni jsou hustými fluidy, a ta poutají je k nižším světům; i jest jim vtělovati se na nich, aby se zbyli svých nedokonalostí. Duše ctnostná, oděná jemným, etherickým tělem, jest účastna dojmů nadsmyslného života a vznáší sek šťastnějším světům, kde hmota má méně moci, kde panuje harmonie, blaženost. Duše svým vyšším dokonalým žitím spolupůsobí s Bohem, přispívá k vytvoření světů, řídí jejich vývoj, bdí nad pokrokem člověčenstev, nad plněním věčných zákonů.

VIII. Dobro jest svrchovaný zákon všehomíra a cíl vývoje všeho stvoření. Zla ve skutečnosti není; jest jen výsledkem protiv; jest jen nižším stupněm, přechodným stavem, jimž všechny bytosti procházejí, jak postupují výš ak lepšímu a lepšímu.

IX. Ježto výchova duše jest vlastním účelem života, uvádíme stručně zásady její: Potlačujme hrubé potřeby tělesné, smyslné choutky; vytvořme si duševní, ušlechtilé potřeby. Bojujme, přemáhejme se, a třeba-li, i trpme pro pokrok lidstva i veškerenstva. Zasvěcujme své bližní v jasnou nádheru Pravdy a Krásy. Milujme upřímnost a spravedlnost, mějme se ke všem laskavě a blahovolně; toť tajemství budoucnosti, taková je naše Povinnost!

León Denis, Po smrti, druhé vydání, Hejda a Tuček, Praha – kapitola Přehled

2 Comments

  1. Anna Fialová
    Posted 07/07/2018 at 14:18 | Permalink

    Dobrý den,
    a jak je to prosím se zvířaty?
    Ty také mají nesmrtelnou duši a také se časem reinkarnují ?
    děkuji, Anna

    • Pavel
      Posted 07/07/2018 at 15:41 | Permalink

      Dobrý den,
      V současné době neujznávanější představou o vývoji duše je, že začíná v “minerálním” stavu, velmi pasivní a učící se ty nejzákladnější procesy. Časem dospěje k rostinám, poté živočichům až k lidem.
      Dohletalných popisů detajlů těchto proměn je velmi málo. Kardec sám se tím moc nezabýval, jsou to modernější poznatky.
      Ale zvíře se reinkarnuje a mělo by zůstávát zvířetem (ač s časem mění druh) až do doby kdy se stane člověkem (pochopitelně v jeho primitivním stavu).
      Pavel Beran

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *