Stoupenci spiritismu

Hlavním účelem spiritismu je zlepšit morální a intelektuální pokrok lidí.

Skutečný spiritista není ten, kdo věří v komunikaci s duchovním světem, ale ten, kdo se snaží žít podle spiritistického učení. Každá víra je neplodná, jestliže nevede člověka alespoň o krok dále na cestě k pokroku, nebo nevytváří-li podmínky k jeho zlepšení.

Sobectví, pýcha, hrdost, marnivost, ctižádost, chamtivost, nená­vist, zášť, žárlivost, pomlouvačnost a osočování atd. jsou neřesti duše; my se musíme zbavovat těchto neřestí každý den – jejich protiváha je realizace ctností v každodenním životě, zejména láska, milosrdenství a pokora.

Pouze ti, o kterých můžeme říct: „Dnes je lepší, než byl včera”, mohou podat důkaz, že věří ve spiritismus.

Jednou z významných hledisek naší víry je „duchovní přežití”, které je v protikladu k materialistickému názoru „že vše končí smrtí”. Světské radosti plné požitků a smyslných vášní se většinou obracejí v bolest a žal u těch, kteří si v nich libují, když zaniknou podmínky k jejich uskutečňování, např. v nemoci, ve stáří apod. Duchovní přežití je velikým „požehnáním” při ztrátě našich milých a spolubližních.

Utrpení na Zemi

Zármutek na Zemi je lékem pro duši, chrání nás při různých pokušeních a nástrahách, čímž zajišťuje naši lepší budoucnost, podobně jako bolestivá operace `zachraňuje pacientům život a navrací jim zdraví. Odpovídá to výroku Ježíše Krista: „Blahoslaveni truchlící, poněvadž oni budou potěšeni”.

Ve svém zármutku se dívejte na ty, kteří jsou smutnější, a myslete na ty, kteří trpí více než vy.

Zoufalství je přirozené těm, kteří věří, že všechno končí tělem, ale nepřirozené a neopodstatněné pro ty. kteří věří v budoucnost duše.

Ve většině případů je však člověk příčinou vlastního neštěstí na tomto světě. Jestliže se díváme na problémy těchto příčin, zjistíme, že jsou důsledkem vlastních „neprozřetelností” jako duchovní malost, chamtivost, pýcha a ostatní neřestí a tudíž jsou v podstatě našeho vlažného nebo záporného postoje k Božím zákonům.

Význam modlitby

Modlitba je aktem zbožnosti. Modlitbou k Bohu se míní myšlení na Něho, těsný přístup k Němu a komunikaci s Ním.

Člověk, který se modlí oddaně a vroucně, je posílen proti pokušení zla – Bůh chrání člověka tím, že vysílá na pomoc dobré duše. Je to pomoc, která nikdy nezklame, žádá-li se upřímně.

Není důležité modlit se často, ale správně, v „duchu a pravdě”. Někteří lidé věří, že účinnost modlitby záleží na její délce, místo na její vroucnosti a upřímnosti. Pro ně je modlitba „zaměstnáním”, resp. způsobem utracení času, místo toho, aby byla prostředkem k vlastní posile.

Prosíme-li Boha o pomoc, získáme ji pouze za podmínky naší nezištnosti a v případě, že se naše vlastnosti přiměřeně mění. Dobré skutky jsou nejlepší modlitbou, poněvadž skutky „mluví” tišeji než slova.

Všechny dobré duše doporučují modlitby. Na druhé straně všechny nedokonalé, resp. trpící duše vyžadují modlitbu jako pro­středek ke zmenšení svého utrpení.

Modlitba sice nemůže změnit „rozhodnutí Prozřetelnosti”, ale trpící duše modlitba   povzbuzuje, cítí pomoc a jsou méně ne­šťastné, když vidí, že někdo má o jejich osud zájem s upřímným úsilím jim pomoci. Modlitba tedy trpící duše povzbuzuje, vede je k projevení lítosti a snaze k nápravě a chrání je proti zlým myšlenkám a silám. V tomto smyslu je modlitba nejen osvítí, ale též zkrátí jejich utrpení.

Modlitba by měla být v souladu s vaší vírou a myšlením, forma není důležitá. Je to myšlení, které hodnotí samo sebe pravdivě a bez přetvářky, poněvadž před Bohem nelze nic zatajit. Upřím­nost, nezištný zájem a pokora je podstatný přístup před tvář Boží. Tedy „dobré myšlení” je o mnoho cennější než mnoho slov, která znějí jako mlýn, který již nemele.

Chudoba a bohatství

Bůh stvořil člověka silného a výkonného k tomu, aby ho chránil před slabostí. Silný je ten, který odolává slabosti s Boží pomocí. Silný obyčejně přijímá trest bez reptání, což je velmi důležité a má to velmi dobrý vliv na jeho budoucnost.

Pozemské štěstí je pouze půjčka a její držitel je pouze věřitel – nemůže si ho brát do hrobu, navíc bude muset po smrti předložit přísné zhodnocení svého života na Zemi.

Zdraví je více požadavek „zkoušky” než trápení. Je to pokušení, resp. zneužití našeho tělesného organismu k různým „výstřel­kům” (tělesným vášním) – je mnohem těžší být mírný a skromný než nespoutaný a oddávat se tělesným požitkům.

Ti „ambiciózní”, kteří jsou úspěšní a bohatí, tj. ti, kteří se těší pouze z materiálních hodnot, jsou spiše k politování než k závidění. Člověk potřebuje při své každodenní činnosti myslet na svoji „budoucnost” tak, aby byla z hlediska duchovního vývoje perspektivní. Díky spiritismu se dovídáme od těch, kteří žili dříve, o jejich hrozném stavu, resp.osudu, potvrzujíce si hlubokou pravdu Kristových slov: „Ten, kdo se povyšuje, bude ponížen; ten, kdo se ponižuje, bude povýšen”.

Dobročinnost a sobectví

Milosrdenství je Kristovo nejvyšší poselství: „Milujte se navzájem jako bratři”. „Milujte spolubližní jako sebe samé”. „Milujte své nepřátele”. „Nečiňte jiným, co nechcete, aby oni činili vám”.

Milosrdenství není pouze dávání almužny – je to milosrdenství mysli, slov a skutků. Naše myšlení je milosrdné tehdy, je-li shovívavé ke spolubližním, kteří jsou chybující. Naše slova jsou „milosrdná”, když neříkáme to, co může ranit jiné. Naše skutky jsou milosrdné, když pomáháme svým spolubližním až na hranici svých vlastních sil.

Chudý člověk, který získává svůj chléb od člověka ještě chudšího, má větší zásluhy, než ten, který dává ze svého přebytku bez újmy čehokoliv.

Ti, kteří mají pocity nepřátelství, zášti, nenávisti nebo rozmrzelosti proti svým spolubližním, mají nedostatek milosrdenství a lásky. Oni lžou, jestliže si říkají „křesťané” a pochybují o Bohu.

Všichni lidé jsou bratři bez ohledu na rasu, náboženství nebo národnost, poněvadž Bůh zve všechny k sobě – a tak si mají navzájem všichni podávat ruce. Nedávejte do klatby jeden dru­hého, je to akt nenávisti a násilí prováděný proti milosrdenství Kristovu a je to z hlediska mravních zákonů jeden z největších přestupků.

Když jsou lidé sobečtí, jsou jakoby seřazeni do bitvy proti svému okolí: když jsou milosrdní, místo toho žijí se všemi v míru a to nejenom v materiálním, ale i v duchovním prostředí. V souladu se slovy Krista pouze milosrdenství může zajistit budoucí štěstí, poněvadž obsahuje skutečné pravdy, které vedou člověka k du­chovní dokonalosti, protože duch se zbavil neřestí.

Nejvyšší vyznání „křesťanského spiritismu” zní: „Bez milosrdenství není spasení”.