Důvodem, proč jsem se rozhodl napsat tento text, je všeobecně rozšířená mylná představa o podstatě spiritismu. A proto je podle mě vhodné, ještě před tím, než vysvětlím, co spiritismus je, zdůraznit, čím spiritismus není. Spiritismus není vyvolávání duchů. A spiritisté nejsou okultním spolkem, jehož jedinou činností je jejich vyvolávání.
Pojednání o tom, čím tedy naopak je, bude asi nejlépe započít definicí slova spiritismus, kterou nalezneme na počátku Kardecovy Knihy duchů, základní spiritistické knihy:
“Pro nové myšlenky jsou potřeba nová slova, aby se tak zabezpečila srozumitelnost jazyka vyhnutím se zmatení nutně spojeného s použitím stejného výrazu pro vyjádření rozdílných věcí. Slova spirituální, spiritualista a spiritualismus mají ustálený význam; dát jím nový k použití v nauce duchů, by znamenalo ještě znásobit již nyní časté případy dvojznačnosti. V přesném slova smyslu je spiritualismus opakem materialismu; spiritualistou je každý, kdo věří, že v je něm něco víc něž hmota, ale to neznamená, že věří v existenci duchů nebo v jejich komunikaci s viditelným světem. Proto místo slov SPIRITUÁLNÍ, SPIRITUALISMUS užíváme, k určení této naposledy zníněné víry, slova SPIRITISTICKÝ, SPIRITISMUS, které v jejich formě ukazují na jejich původ a základní význam, a tak mají tu výhodu, že jsou naprosto srozumitelné; také ponecháváme slovům spritiualismus a spirituální jejich běžně přijímaný smysl. Potom říkáme, že základní princip spiritistické teorie, nebo Spiritismu, je vztah hmotného světa s duchy, bytostmi z neviditelného světa; a nazýváme přívržence spiritistické teorie spirity nebo spiritisty.”
Takže ano, spiritisté uznávají existenci duchů. Nevidí v nich nic jiného než duše přežívající po smrti. A ano – říkají, že se s nimi dá komunikovat a mnoho tak i dělá (tímto způsobem byla předána celá spiritistická nauka), ale nevidí v tom nic nadpřirozeného či mystického. A nedělají to s pomocí symbolů, amuletů, zaříkávadel a svíček. Jde přeci především o komunikaci s našimi přáteli a ti přicházejí, když chtějí (a je jim to zároveň dovoleno). Myšlenka a upřímná víra je vše, co se je potřeba. A na tomto místě je třeba zdůraznit, že spiritisté nikdy nevyužívají mediality k dosažení materiálních či jiných cílů. Je to dar od Boha, který má pomáhat vyššímu dobru – morálnímu a intelektuálnímu pokroku. Fyzická vlastnost, kterou všichni jistým způsobem vlastníme, i když ji máme každý jinak rozvinutou. Dar, který může být kdykoli odebrán, pokud je zneužíván.
Samotná definice slova ale jednoznačně není dostatečná pro to, aby vyjádřila podstatu spiritismu. Co je tedy spiritismus? Spiritismus je víra, je to filosofie a je to věda, kterou nám přinesli duchové. Která přišla čelit materialismu. Je to učení, které nás učí, kdo jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme.
Spiritisté věří, že prvotní příčinou všeho je Bůh – věčná, neměnná, nehmotná, jedinečná, všemocná svrchovaně spravedlivá a dobrá bytost [1]. Bůh je tvůrcem univerza. Ale žádný spiritista Vám nebude tvrdit, že Země byla stvořena během 7 dní či popírat vědecká fakta. Pravda, že vznik Země probíhal podle přírodních (jeho) zákonů neubírá nic na Boží moci, či na působivosti tohoto stvoření. (Navíc stvořil-li Bůh tyto zákony, proč by je sám porušoval? Bůh si nemůže odporovat.)
Spiritisté věří, že každá duše byla stvořena nevědomá a bez výjimky musí projít sérií fyzických životů, ve kterých se musí poučit a očistit, aby se přiblížila k Bohu. Počet potřebných reinkarnací závisí pouze naší svobodné vůli. Budeme-li se řídit božími zákony, budeme k dokonalosti postupovat rychleji; budeme-li je porušovat, nutně budeme muset odčinit vše špatné, co jsme učinili a tím si pochopitelně náš pobyt v hmotných sférách prodloužíme. Duchové nás také učí o tom, že duše nemůže degradovat a co se naučila, už nikdy nezapomene a nikdy se tedy opět nenarodíme jako červ.
Zde je jistě vhodné zmínit i to, že představa reinkarnací je jediná, která se slučuje s nekonečnou Boží spravedlností. Slučuje se představa nekonečných trestů za chyby spáchané nedokonalým člověkem za jeho krátký život s představou o Boží spravedlnosti? Neučil nás Kristus o nutnosti odpuštění a milosrdenství? A Bůh že by neodpustil hříšníkům (přes svá provinění nepřestávajícím býti jeho dětmi) upřímně toužícím po nápravě vlastních chyb? Neposkytne jim příležitost se vrátit se na Zem, aby v novém rouše, nepronásledováni stínem své minulosti, odčinili své omyly? Jak jinak, než právě nutností splácet naše dluhy z minulých životů, chceme chápat mezní situace, které nás potkávají anebo na první pohled “nespravedlivé” rány osudu? Jak ospravedlnit smrti nevinných dětí či vrozené vady?
Spiritismus je i filozofií pomáhající nám najít naši cestu životem. Spiritismus nic nepřikazuje ani nic nezakazuje – jen připomíná, že za všechny naše činy neseme sami zodpovědnost a že podstata našich skutků bude určovat naše budoucí odměny či tresty. Duchové přicházejí, aby nám připomněli, jak bychom se měli chovat, abychom žili v souladu s Božími zákony a mohli se tak povznést do vyšších sfér bytí. Pokud bychom měli učení duchů shrnout, stačila by nám tato Kristova slova “Nečiň jinému, co nechceš, aby činil tobě”. Slova, kterými lze jednoduše vyjádřit celé desatero. Ale celým svým životem nás tato nejčistší bytost, která se kdy vtělila na Zemi, učila, jak bychom se měli chovat. Učila nás o potřebě odpuštění, milosrdenství a dobročinnosti. O potřebě zbavit se pýchy a sobectví, které je v nás. A právě zde je vyjádřeno to, čím se vyznačuje správný spiritista. Nemusí se účastnit rozhovorů s duchy, ale je potřeba, aby se snažil o sebezlepšení, celý život tvrdě pracoval jak na sobě, tak aby pomohl ostatním, aby se řídil Kristovým příkladem a měl úctu k Bohu.
Spiritismus je i vědou. Kardec sám byl univerzitním profesorem, nositelem ocenění Arraské královské akademie, který na počátku pouze chtěl objasnit hýbání a praskaní stolů. Jistě netušil, kam až ho to zavede. Odvedl neskutečnou práci, jejímiž plody je 5 základních knih spiritismu:
Allan Kardec, Kniha Duchů, Paříž, 1857
Allan Kardec, Kniha médií, Paříž, 1861
Allan Kardec, Evangelium dle spiritismu, Paříž, 1864
Allan Kardec, Nebe a peklo, Paříž, 1865
Allan Kardec, Genesis, Paříž, 1868
Výsledky jeho výzkumu nám dávají jistotu nesmrtelnosti ducha a věčnosti duchovního života. Ale jako každá věda, ani ta duchovní neustrnula ve svém vývoji. Lidé nepřestávají v usilovné práci mající za cíl postupně posouvat hranice našeho poznání neviditelného světa a principů, kterými se řídí. Ale podstatnou věcí, kterou si musí uvědomit každý zájemce o studium této ušlechtilé vědy – stejně jako v případě matematiky, fyziky nebo chemie, ani tuto vědu se nedá naučit za den. Chceme-li proniknout všech jejích zákoutí, bude to od nás vyžadovat soustavnou a vytrvalou práci.
Pavel Beran
[1] Kniha duchů – otázky 1, 13
