Během každé fyzické existence plní duše úkoly v souladu s pokro­kem. Čím jsou úkoly tvrdší a obtížnější, tím větší prospěch přinesou. Tudíž každé zrození je pokusem, který duši přivádí blíže k jejímu cíli. Počet zrození je závislý jednak na svobodné vůli ducha, jednak na plnění morálních úkolů. Počet zrození může být zmenšen, pracuje-li duch aktivně na zlepšení svých morálních vlastností podobně, jako dělník svým úsilím časově prodlouží nebo zkrátí uloženou práci.

Je-li zrození zneužito, nepřispěje to k pokroku ducha a musí znovu začínat víceméně za ztížených podmínek, poněvadž zneužil svoji svobodnou vůli. Tyto podmínky jsou obtížnější v případě, že zneužití bylo svévolné a vědomé. Tento proces můžeme pozorovat v každodenním pozemském životě v tom, že zítra uděláme něco, co bychom mohli udělat dnes, nebo uděláme špatně, co bychom mohli udělat dobře.

Duchovní život je život normálního ducha. Fyzický život je pomíjivý, dočasný, ne více než okamžik věčnosti.

Během fyzických intervalů duchové „putují”. Není stanovena žádná pevná doba putování mezi těmito intervaly. V této době může být duch šťastný nebo nešťastný, což záleží na tom, v jakém morálním stavu duch přišel z posledního zrození. Nyní má možnost studovat činitele, kteří budou urychlovat nebo zpožďovat jeho pokrok; na základě těchto úvah duch provede rozhodnutí, jaké bude jeho příští zrození a zvolí si takové životní úkoly, které jsou jednak nejvýhodnější k odčinění přestupků, resp. trest,ů jednak směřují k nejlepší metodě pokroku.

Zločinné duše jsou trestány morálním utrpením v duchovním světě a fyzickým po zrození. Všechny postihy jsou v důsledku pádu, tj. v důsledku porušení Božích zákonů. Tudíž utrpení je současně usmířením minulosti a zkouškou pro budoucnost. Tímto způsobem ti, kteří byli hrdi, budou pokořeni, budou trpět v životě ponížení; tyran, vládce bude sluhou – zlí a bohatí lidé budou žít v bídě.

Jsou i světy vhodné k pokroku individuálních duší. Podmínky fyzického života na těchto světech se mění v širokých mezích. Čím méně je duše pokročilá, tím těžší a hrubší tělo obdrží. Když se stává duše čistější, pak pokročí na svět, který je morálně i ma­teriálně na vyšší úrovni. Naše Země je vzhledem k ostatním obývaným planetám na poměrně nízké úrovni.

Zločinné duše jsou zrozené na méně pokročilých světech, kde pykají za své přestupky. A právě tím, že podléhají strastem a mají různá trápení, jsou pro ně tyto světy skutečným očistcem. Jejich úsilí uskutečňovat morální pokrok určí, zda tyto světy opustí nebo ne. Naše Země je jedním z takových světů.

Poněvadž Bůh je všemocný a právě tak dobrý, On neodsoudí své tvory k trvalým trestům z časového hlediska. On jim vždy dá příležitost k pokroku, tj. když odčiní zlo, které spáchali. Bůh zapomene, odpustí, ale očekává lítost a náhradu (vyrovnání) a návrat k dobru, avšak trvání trestu záleží na tom, jak duše setrvala ve zlu. V důsledku toho je trest věčný pro ty, které věčně slouží zlu, resp. které setrvávají na cestě zla. Ale jakmile se objeví známka lítosti v „srdci zločince”, Bůh mu požehná v rámci svého milosrdenství. My však musíme vědět, že věčné tresty jsou relativní a že se nemusí chápat v absolutním smyslu.

Když   se   duchové   zrodí,   přinesou si sebou součet všeho, co získali v předešlém životě. Je to z toho důvodu, že člověk instinktivně vidí jisté zvláštní schopnosti, tendence dobra i zla, které jsou mu vlastní. Tendence ke zlu vyplývají ještě z jistých zbytků nedo­konalosti ducha, které ještě nebyl schopen úplně překonat. Jsou také úkazem chyb, které vznikly špatným pochopení původního „smyslu”. Během každé existence by duše měla eliminovat některé z těchto nedostatků, resp. nedokonalostí.

Zapomenutí na předešlé existence je jedno z Božích požehnání. Bůh v své milosti chce chránit lidi od vzpomínek, které jsou téměř vždy bolestné. V každé nové existenci je člověk tím, čím je, tj. je novou individualitou – je to pro něho nový začátek. Postřehuje a prožívá pouze současné události. Než se zrodil, věděl, že současné problémy života jsou výsledkem jeho minulých přestupků, z kterých se dá vydedukovat, čemu se musí podrobit a co mu pomůže v jeho úsilí zlepšit se. Jestliže v předešlých dobách, resp. životech měl nějaké přestupky, které už nechce mít, pak nepotřebuje, aby se o něho někdo staral – může se soustředit na ty nedokonalosti, které mu zůstávají.

Jestliže bychom uvažovali, že duše nežila v minulosti, tak bychom věřili, že jsme byli stvořeni v době, kdy bylo vytvořeno naše tělo. Pokud tuto hypotézu přijmeme, pak by duše neměla žádný vztah k duším, které jí přecházely. Člověk se právem ptá, proč je Bůh nadevše spravedlivý a dobrý a současně může činit nevinné duše odpovědné  za hříchy spáchané otcem lidské rasy Adamem – z hlediska Boží spravedlnosti se duše nemůže cítit zavázaná k jeho „pádu”. Jestliže si místo toho myslíme, že znovuzrození duše přináší semena „nedostatků” předešlých existencí, pak v sou­časném životě trpíme v důsledku minulých skutků, čímž jsme schopni logicky vysvětlit podstatu původního hříchu, kterému může každý porozumět a který může každý akceptovat – z toho pak vyplývá, že každá duše je zodpovědná pouze za své vlastní hříchy, resp. činy jak dobré, tak špatné.

Různý morální stav, vlastnosti a intelektuální schopnosti jsou důkazem toho, že duše žily již dříve. Kdyby byly stvořeny ve stejné době jako jejich současná těla, pak by se zdálo, že Bůh mohl stvořit některé dokonalejší než jiné, což by bylo v rozporu s jeho spravedlností, dobrotou a milosrdenstvím. Proč by potom byli primitivní a civilizovaní, dobří a zlí, inteligentní a hloupí lidé? Toto je všechno přijatelně vysvětlitelné, jestliže akceptujeme, že někteří z nás žijí déle než jiní a že získali více zkušeností a že mnozí šli kratší cestou, tj. cestou dobra, atd.

Kdyby by byla současná existence pouze jediná a kdyby samotné určení budoucnosti duší pro celou věčnost vyplývalo pouze z tohoto  jediného   života,   pak jaký by byl osud dětí, které zemřely v dětství, zejména v raném? Protože ony nekonaly ani dobro ani zlo, nezaslouží si ani odměnu ani trest. V souladu s Kristovým výrokem, že každý z nás je odměněn nebo potrestán v souladu se svým konáním, pak dětem by nemělo být přisouzeno ani dokonalé štěstí andělů, ani by neměly být z toho vyňaty. Jsme nuceni říci, že v jiné inkarnaci budou schopny dělat, co nemohly dělat ve své krátké pozemské existenci.

Stejně bychom mohli posuzovat duše, které jsou v pozemském životě mentálně postižené. Tyto bytosti si nejsou vědomy ani dobra ani zla, ale pak nejsou odpovědné za své konání. Mohl by Bůh, který je absolutně dobrý a spravedlivý, stvořit takovéto „bídné” duše, odsouzené k bídné existenci bez „varování”? Avšak jestliže předpokládáme, že duše těchto mentálně postižených bytostí jsou trestané neschopností vyjádřit své myšlení nebo nelogickým a nekoordinovaným chováním, v hlubokém rozporu s chováním „normálním”, pak existence takovýchto bytostí by nebyla v souladu s Božskou spravedlivostí.

Během úspěšných inkarnací se duše postupně zbavuje svých přestupků. Jestliže duše již tak pokročila svojí „duchovní aktivitou”, může se eventuálně přiblížit ke konci své fyzické existence. Potom zůstává čistou duší, neboli andělem a těší se z čistého duchovního života a je bez poskvrny na celou věčnost.

Poněvadž lidé jsou na Zemi za účelem odpykání si svých trestů, Bůh jako dobrý otec je tady neponechá bez ochrany. Za prvé každý člověk má svého ochranného ducha, anděla strážného, který ho hlídá a snaží se ho vést správnou cestou. Dále na Zemi jsou duchové se zvláštním posláním, duchové vyšší, kteří se občas rodí, aby lidi poučili prostřednictvím svých morálních vlastností a schopností, aby tak pomohli duchovnímu pokroku na Zemi. Navzdory tomu, že všichni máme zakotveny Boží zákony ve svém vědomí (i svědomí), Bůh je ještě formuloval i „zřetelnějším způsobem”. Prvního poslal Mojžíše. Ale Mojží­šovy zákony byly vhodné pro lidi jeho doby. Mluvil pouze o životě na Zemi a o dočasných trestech a odměnách. Dále přišel Kristus, který doplnil Mojžíšovy zákony na vyšší morální úroveň: o plu­ralitě existencí (Mat. 18.10, Jan 3.2) duchovního života, o mo­rálních trestech a odměnách. Mojžíš usměrňoval lidi strachem, Ježíš Kristus láskou a lidskostí, resp. milosrdenstvím.

Křesťanský spiritismus kombinuje teorii s důkazy. Budoucnost dokazuje přes nesporná fakta přítomnosti. Mluví jasně, bez dvojsmyslností, které Kristus řekl v podobenstvích, aby se lidé dopátrali pravdy pomocí svých rozumových schopností. Vysvětlil neznámé pravdy a rovněž ty, které se špatné vysvětlo­valy. Objevil existenci neviditelna nebo duchovního světa a seznámil člověka s tajemstvími budoucího života. Přišel jako protiklad materialismu, který stojí v opozici Boží moci. V neposlední řadě přichází upravit vztah mezi člověkem a morálními zákony stanovenými Ježíšem Kristem. Mojžíš připravil základy, Kristus zaséval a spiritismus přichází sklízet.

Spiritismus není ani tak „nové“ světlo, ale je intenzivnější, více účinný, poněvadž pomáhá vysvětlovat účel lidského života v komplexnější podobě a to díky těm, kteří žili dříve. Když se zjistí, co všechno bylo zatemněno, resp. skryto, je konec špatným vysvětlením a chápáním, což je cesta k jednotě všech lidí, v je­dinou víru, která přesvědčuje, že je pouze jeden Bůh a jeho zákon pro všechny lidi. Takováto doba byla předpovězena Kristem a jeho proroky.

Neštěstí, které postihuje lidi na Zemi, má příčinu v pýše, hrdosti, smyslných požitcích a vášních. Lidé se kvůli neřestem stávají nešťastnými a trestají se sami navzájem. Jakmile se huma­nita a dobročinnost nahradí sobectvím a pýchou, lidé si navzájem ubližují a nenávidí se – v opačném případě bude každý respektovat práva jiného, výsledkem bude harmonie a spravedlnost mezi všemi lidmi.

Ale jak odstranit sobectví a pýchu, která je zaseta uvnitř lidského srdce? Sobectví a pýcha se v lidských srdcích nachází z toho důvodu, že lidé jsou duchové, kteří od úplného začátku měli náchylnost ke zlu, a na Zem byli vyslání kvůli svým neřestem, resp. k odčinění „původního hříchu“ (pod názvem „původní hřích“ rozumíme revoltu duchů proti vůli Boží) -jediná cesta k jeho odčinění je milosrdenství, což je projev lásky v praxi, resp. zbavení se sobectví. Bůh dává lidem výzvu přes křesťanský spiritismus, Když se lidé budou snažit žít podle jeho zákonů – zákona lásky a milosrdenství.

Země dosáhla stavu, že by se mohla stát místem štěstí a míru – Bůh nechce, aby se rodily zlé duše, které by pokračovaly v na­rušování míru a nerespektovaly dobro. Takovéto duše musí opustit Zemi – budou muset pykat za své setrvání v hříchu na méně pokročilých planetách, kde budou opět pokračovat ve svém duchovním pokroku s menším štěstím a větší bolestí než zde na Zemi. Na takovýchto světech se budou formovat nové, více osvícené rasy s duchovně „vyspělými“ vyslanci na pomoc zpožděným bytostem za účelem jejich duchovního pokroku, využívajíce znalostí, kterých dosáhli už na Zemi. Na pokročilejší světy postoupí až tehdy, až si to zaslouží a až se úplně očistí. Jestliže byla Země pro ně očistcem, tyto světy budou pro ně „peklem“, ale bytosti, které se budou snažit, nebudou opuštěny.

Ale současně jak se bude „postižená generace“ ztrácet, nová generace se bude rychle objevovat -jejich víra bude založena na „křesťanském spiritismu“, tzn. že duchovní principy budou vycházet z principů křesťanských a ty budou poskytovat nové uvědomění na Zemi. Spiritismus se nesnaží stát se novým domi­nantním náboženstvím, ale nabízí lidstvu nové morální orientace. Tento historický princip je jasně popsaný v úvodu knihy Evan­gelium podle spiritismu a v první kapitole knihy Genesis.