Diverzita obydlených světů

Zločinné duše jsou zrozené na méně pokročilých světech, kde pykají za své přestupky. A právě tím, že podléhají strastem a mají různá trápení, jsou pro ně tyto světy skutečným očistcem. Jejich úsilí uskutečňovat morální pokrok určí, zda tyto světy opustí nebo ne. Naše Země je jedním z takových světů.

Poněvadž Bůh je všemocný a právě tak dobrý, On neodsoudí své tvory k trvalým trestům z časového hlediska. On jim vždy dá příležitost k pokroku, tj. když odčiní zlo, které spáchali. Bůh zapomene, odpustí, ale očekává lítost a náhradu (vyrovnání) a návrat k dobru, avšak trvání trestu záleží na tom, jak duše setrvala ve zlu. V důsledku toho je trest věčný pro ty, které věčně slouží zlu, resp. které setrvávají na cestě zla. Ale jakmile se objeví známka lítosti v „srdci zločince”, Bůh mu požehná v rámci svého milosrdenství. My však musíme vědět, že věčné tresty jsou relativní a že se nemusí chápat v absolutním smyslu.

Když   se   duchové   zrodí,   přinesou si sebou součet všeho, co získali v předešlém životě. Je to z toho důvodu, že člověk instinktivně vidí jisté zvláštní schopnosti, tendence dobra i zla, které jsou mu vlastní. Tendence ke zlu vyplývají ještě z jistých zbytků nedo­konalosti ducha, které ještě nebyl schopen úplně překonat. Jsou také úkazem chyb, které vznikly špatným pochopení původního „smyslu”. Během každé existence by duše měla eliminovat některé z těchto nedostatků, resp. nedokonalostí.