Ten, kdo Divalda Pereiru Franca nezná a přečte si poprvé jeho životopis, si často může klást otázky: Je to pravda? Jak je to možné? Kde, kdy a jak to začalo?

V přání k Divaldovým 85. narozeninám od Suely Caldas Schubertové Divaldovi z roku 2012 a ve knize Divaldo Franco, Mladík, který zvolil Lásku napsané Anitou Marií Rosas Baptist nacházíme některé z odpovědí na tyto otázky.

Divaldo se narodil v katolické rodině, byl šťastným a veselým dítětem a miloval hudbu  přírody a žalmy, i když neměl žádné radio. Ve 4 letech uviděl Divaldo poprvé ducha milé a láskyplné dámy, která se objevila, aby ho utěšila pokaždé, když měl astmatický záchvat. Představila se jako “Přátelský duch”. Tak se probudila Divaldova mediumita. A ačkoli se posléze jeho dětství dá považovat za úplně běžné dětství normálního kluka, míval i zlé sny a zneklidňující vize pod vlivem nešťastných duchů.
“Přátelský duch” odhalil svoji identitu až roku 1945. Je to Joanna de Angelis, jeho duchovní učitelka.

Jako dospělý byl Divaldo přiveden ke spiritismu a začal praktikovat mediumitu pod vedením jeho rádkyně Joanny de Angelis. Ve 20 letech započal svůj úkol coby řečník. 27. března 1947, ve městě Aracaju, před zraky diváků očekávající jeho řeč, váhající a nejistý, uslyšel hlas, který mu řekl: “Mluv, já budu mluvit za tebe a s tebou.” To promluvil duch Humberta de Campose (Brazilského spisovatele žijího v letech 1886-1934), vyzívající ho, aby začal jeho misi rozšiřování Kristova evangelia a spiritismu. Divaldo tedy povstal a promluvil. A od té doby nikdy nepřestal přednášet. Již 66 let mluví ve jménu dobra a míru.

16. února 1949 medijně napsal(psychografoval) svojí první zprávu, která byla podepsaná duchem Marca Prisca. Divaldo Franco popisuje tuto událost takto: Po tom, co cítil ostrou bolest v ruce a jistý neklid, promluvil se svými duchovními přáteli, kteří ho doprovodili do Veigova domu a navrhli mu, aby vzal tužku a papír. Divaldo poslechl a začal velmi rychle psát… A i v tomto případě píše doteď a pokračuje tak ve své misy. Ke dnešnímu dni Divaldo medijně napsal 258 knih podepsaných 211 duchovními autory.
Většina prací byla napsána pod vedením Joanny de Angelis, která zdůrazňuje sebepoznání a každodení uplatnění mravní nauky bratrské lásky, obsažené v Evangeliu a spiritistické doktrýně, a povzbuzuje čtenáře, aby čelili problémům všedního dne praktičtějším a optimističtějším způsobem.

Divaldův život je neoddělitelně spojený se životem jeho přítele a bratrance Nilsona Pereiry de Souza. S ním roku 1952 založili oraganizaci Mansão do Caminho. Divaldo líčí, že když roku 1948 cestoval s Nilsonem vlakem a sledoval scenérii za oknem, měl vizi, ve které viděl sám sebe pohybující se po velké oblasti s mnoha stromy, několika budovami a skupinou dětí okolo starého muže. “Když jsem se k tomuto muži přiblížil, otočil se a já si uvědomil, že jsem to já sám, i když starší…”, popisuje Divaldo a pokračuje: “Přijeli jsme do Salvadoru a šli jsme na běžné mediumické sezení, kde se mě Joanna de Angelis, stále ještě se představující jako “Přátelský duch”, zeptala, jestli bych se nechtěl věnovat vzdělávání sirotků, protože je tento úkol součástí mého programu duchovní evoluce…” A tak, jak říká, se zrodilo Mansão do Caminho.

Poslední roky Divaldo cestuje průměrně 230dní v roce, aby přednášel na seminářích v Brazílii i po celém světě. Divaldův život je směsí přeplněných  přednášek posluchači; rozhovorů s novináři i lidmi na ulicích (ovládá několik jazyků); neustávajího studia; medijních sezení; medijního psaní; duchů projevujících se skrze jeho mediumitu; vznešených duchů, kteří ho obklopují; spirituálního léčení; jeho slov utěšujících psychické i fyzické bolesti; práce pro děti, které se rodí, vyrůstají a vzdělávají v jeho oraganizaci; mnoha přátel; spiritistického hnutí; stovek dobrovolníků a mnoha dalšího.
Od roku 1947 do 2010 navšívil 976 měst (z toho 397 mimo Brazílii) v 65 zemích světa, procestoval 13702687 km (což představuje 41 cest na Měsíc) a přednesl okolo 13000 přednášek. Jen pro představu, během své letošní cesty po Evropě mezi 5. květnem a 13. červnem navštíví 17 zemí a přednáší v 27 městech.

Během své letošní návštěvy Curychu mu byla položena otázka, zda-li ve svých 86 letech cítí unavený? Na což mladistvě odpověděl: “Cítím se osvěžován radostí ze života.” A to i přes jeho pro nás nepochopitelný způsob života, protože spí pouze 4 hodiny deně a každý den až do časných ranních hodin medijně píše knihy, i když má ten den přednášku.
Tento rok je již dvacátým třetím, ve kterém má přednášku i v České republice, v Praze a/nebo v Brně. Ve svém rozhovoru z Magazínu Meduňka z června loňského roku nám odhaluje svoji náklonnost a oddanost naší zemi.

Být s Divaldem a naslouchat mu je jako dar z nebes: citíme veselí, štěstí a lásku. Momenty s ním jsou prosyceny jeho moudrostí, jeho slovy plnými lásky a ozářeny jeho vysokými psychickými vibracemi. Cítíme se obnoveni, optimističtí a šťastní.
Za to, za všechno, i za to ostatní, pro co se v tomto článku již nenašlo místo, bychom ti chtěli Divaldo poděkovat.

Děkujeme.
Skupina Allan Kardec Praha

 Bůh. Ústřední bod celé spiritistické doktríny. Bez Jeho existence nedává nic z ní smysl. Bez víry v Něj ji nikdy nemůžete přijmout.

Jedna z věcí, která podle mého názoru brání všeobecnějšímu rozšíření víry v Boha, je utkvělá představa o tom, že říkám-li, že věřím v Boha, nutně tím myslím vousatého stařečka, který sedí na obláčku, kouká dolů a plní naše přání. (Nemluvě o tom, že jsem se nedávno dozvěděl, že když věřím v Boha, popírám evoluci. To jsem o sobě ani nevěděl…) Kvůli tomuto mylnému přesvědčení mnoho lidí říká, že věří v “něco” vyššího, “něco” nad námi, ale v Boha v žádném případě.

Podle mě je podstatné si uvědomit, že právě to “něco” je Bohem. Něco pro nás stále neuchopitelného, co tu není proto, aby plnilo naše malicherná přání, ale pomáhám nám nalézt správnou cestu životem.

To, že je pro nás Bůh jako celek neuchopitelný, neznamená, že si o něm nemůžeme udělat alespoň základní představu. A proto je vhodné se podívat do Kardecovi Knihy duchů, ve které, v souladu s tím, co bylo zmíněno výše, hned první otázka zní: Co je to Bůh? (A ne Kdo je to Bůh?) Odpověď zní:

„Bůh je nejvyšší inteligence, první příčina všech věcí.“ (Kniha duchů, ot. č. 1)

Což je sice definice úplně správná, ale bohužel pro nás nepříliš konkrétní. Naše mysl ale stejně, jak již bylo zmíněno, ještě není schopná Jeho velikost pojmout. Což si každý může zkusit, ale také nás v tom utvrzují odpovědi na otázky 10 a 11:

10. Může člověk pochopit vnitřní podstatu Boží?

„Ne, k jeho pochopení mu schází potřebné smysly.“

11. Bude člověk někdy schopný pochopit tajemství Boží?

„Až jeho mysl nebude zastíněna hmotou a až se svou dokonalostí přiblíží Bohu, bude schopný Ho vidět a pochopit.“
Omezenost lidských schopností mu neumožňuje pochopit vnitřní podstatu Boha. Během raného dětství lidstva si člověk často pletl Stvořitele s tvorem a připisoval mu své vlastní nedokonalosti. Ale úměrně k vývoji jeho morálního smyslu, lidské myšlenky pronikají hlouběji do podstaty věci a tak si je schopný vytvořit správnější a racionálnější představu o Bohu, ačkoli stále nedokonalou a neúplnou.

Vše, čeho jsme schopni, je udělat si představu o některých z jeho vlastností. Tu nám přináší otázka 13:

13. Když říkáme, že Bůh je věčný, nekonečný, neměnný, nehmotný, jedinečný, všemocný, svrchovaně spravedlivý a dobrý, nemáme úplnou představu o jeho vlastnostech?

 „Ano, soudě z vašeho úhlu pohledu, protože si myslíte, že shrnete do těchto pojmů vše; ale musíte pochopit, že existují věci převyšující inteligenci i toho nejrozumnějšího člověka, a pro které ve vaší řeči, omezené vašimi myšlenkami a city, chybí výrazy. Váš rozum vám říká, že Bůh musí mít tyto dokonalosti na nejvyšším stupni, protože kdyby mu jedna chyběla, nebo by nebyla na nejvyšším stupni, tak by nebyl nadřazený všem, a tak by nebyl Bohem. Aby byl nadřazený všem, nesmí se podrobovat žádné změně a nesmí mít žádnou nedokonalost, jakou jen si představivost dokáže vymyslet.“
Bůh je věčný. Kdyby měl začátek, musel by buď vycházet z ničeho nebo by musel být vytvořen něčím Jemu předcházejícím. A tak krok za krokem přicházíme k představě nekonečna a věčnosti.
Bůh je neměnný. Kdyby byl podroben změnám, zákony vládnoucí vesmíru by nebyly stálé.
Bůh je nehmotný, což znamená, že se jeho podstata liší od všeho, čemu říkáme hmota; jinak by nebyl neměnný, protože by podléhal změnám hmoty.
Bůh je jedinečný. Kdyby bylo několik Bohů, nebylo by jednoty ani v záměrech, ani v síle řídící vesmír.
Bůh je všemocný, protože je jedinečný. Kdyby nebyl nejmocnějším, znamenali to, že něco je mocnějším, nebo alespoň stejně mocným. Nestvořil by veškeré věci, a ty, které by nebyl stvořil, by byly výtvory jiného Boha.
Bůh je svrchovaně spravedlivý a dobrý. Prozřetelná moudrost Božích zákonů se ukazuje jasně v těch nejmenších, stejně jako v těch největších věcech a tato moudrost nepřipouští pochybnosti ani o Boží spravedlnosti, ani dobrotě.

Hledání Boha pro mě osobně neznamená hledání všemocné bytosti, ale hledání příčiny, proč vesmír existuje. Protože věřím snadno pozorovatelnému principu, že každý důsledek musí mít nějakou příčinu. Sledovali bychom-li události zpět v čase, pro každou událost bychom dokázali nějakou příčinou najít. I když je pravda, že mnohdy velmi komplikovanou. Nakonec se musíme neodvratně dostat k té první. K příčině, které nic nepředcházelo. A tuto neobyčejnou příčinu já nazývám Bohem… Tento myšlenkový postup jasně ukazuje to, že je zřejmě naprosto nemožné popsat, jak Bůh vlastně vypadá. Jak chcete popsat prvotní příčinu? Jistě jí nebudete dávat jakékoliv lidské parametry – proč by příčina měla vypadat jako člověk. Ale zároveň z toho vyplývají Jeho jiné charakteristiky. Jak neskutečně vyspělý musel být někdo (něco?), kdo stvořil celý tento vesmír…

Na závěr bych chtěl zmínit, proč je natolik podstatné, abychom si přiznali existenci Boha, když bylo ukázáno, že často je to pouze otázka slova, které používáme k označení stejné “entity”?  Je to protože pouze Bůh (a ne “něco”) u nás probouzí smysl pro morálku a povinnost vůči ostatním. Pouze Bůh a víra v jeho spravedlnost dokáže přinést nekonečný optimismus, co se týče budoucnosti, pouze Bůh nás může zbavit strachu ze smrti, pouze Bůh nám umožní přijímat utrpení jako něco užitečného (a umožnit nám tak snáze ho překonat) a pouze Bůh nám ukazuje, jak moc velkou cenu mají naše dobré skutky a jak moc platíme za ty špatné.

Pavel Beran

Jedno z nejdůležitějších poselství knih Allana Kardeca zní:

“Bez milosrdenství není spasení”

, které nám připomíná, že to není příslušnost k církvi, naše slova, přesvědčení, to, zda-li komunikujeme s duchy, ba dokonce ani víra v Boha, co určuje, budeme-li mít právo na posmrtný život v blaženosti, ale pouze dobré činy, které na své cestě vykonáme.

Abychom netápali v nejistotě, co si máme pod tímto relativně abstraktním pojdem představit, Kardecova Kniha duchů nám přináší i vysvětlení významu slova milosrdenství (ot. 886):
“Laskavost ke každému, shovívavost k nedokonalostem ostatních a odpuštění urážek.”

Je to právě a jedině dodržování tohoto principu, které určuje správného spiritistu.

Pavel Beran

Důvodem, proč jsem se rozhodl napsat tento text, je všeobecně rozšířená mylná představa o podstatě spiritismu. A proto je podle mě vhodné, ještě před tím, než vysvětlím, co spiritismus je, zdůraznit, čím spiritismus není. Spiritismus není vyvolávání duchů. A spiritisté nejsou okultním spolkem, jehož jedinou činností je jejich vyvolávání.
Pojednání o tom, čím tedy naopak je, bude asi nejlépe započít definicí slova spiritismus, kterou nalezneme na počátku Kardecovy Knihy duchů, základní spiritistické knihy:

“Pro nové myšlenky jsou potřeba nová slova, aby se tak zabezpečila srozumitelnost jazyka vyhnutím se zmatení nutně spojeného s použitím stejného výrazu pro vyjádření rozdílných věcí. Slova spirituální, spiritualista a spiritualismus mají ustálený význam; dát jím nový k použití v nauce duchů, by znamenalo ještě znásobit již nyní časté případy dvojznačnosti. V přesném slova smyslu je spiritualismus opakem materialismu; spiritualistou je každý, kdo věří, že v je něm něco víc něž hmota, ale to neznamená, že věří v existenci duchů nebo v jejich komunikaci s viditelným světem. Proto místo slov SPIRITUÁLNÍ, SPIRITUALISMUS užíváme, k určení této naposledy zníněné víry, slova SPIRITISTICKÝ, SPIRITISMUS, které v jejich formě ukazují na jejich původ a základní význam, a tak mají tu výhodu, že jsou naprosto srozumitelné; také ponecháváme slovům spritiualismus a spirituální jejich běžně přijímaný smysl. Potom říkáme, že základní princip spiritistické teorie, nebo Spiritismu, je vztah hmotného světa s duchy, bytostmi z neviditelného světa; a nazýváme přívržence spiritistické teorie spirity nebo spiritisty.”

Takže ano, spiritisté uznávají existenci duchů. Nevidí v nich nic jiného než duše přežívající po smrti. A ano – říkají, že se s nimi dá komunikovat a mnoho tak i dělá (tímto způsobem byla předána celá spiritistická nauka), ale nevidí v tom nic nadpřirozeného či mystického. A nedělají to s pomocí symbolů, amuletů, zaříkávadel a svíček. Jde přeci především o komunikaci s našimi přáteli a ti přicházejí, když chtějí (a je jim to zároveň dovoleno). Myšlenka a upřímná víra je vše, co se je potřeba. A na tomto místě je třeba zdůraznit, že spiritisté nikdy nevyužívají mediality k dosažení materiálních či jiných cílů. Je to dar od Boha, který má pomáhat vyššímu dobru – morálnímu a intelektuálnímu pokroku. Fyzická vlastnost, kterou všichni jistým způsobem vlastníme, i když ji máme každý jinak rozvinutou. Dar, který může být kdykoli odebrán, pokud je zneužíván.

Samotná definice slova ale jednoznačně není dostatečná pro to, aby vyjádřila podstatu spiritismu. Co je tedy spiritismus? Spiritismus je víra, je to filosofie a je to věda, kterou nám přinesli duchové. Která přišla čelit materialismu. Je to učení, které nás učí, kdo jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme.

Spiritisté věří, že prvotní příčinou všeho je Bůh – věčná, neměnná, nehmotná, jedinečná, všemocná svrchovaně spravedlivá a dobrá bytost [1]. Bůh je tvůrcem univerza. Ale žádný spiritista Vám nebude tvrdit, že Země byla stvořena během 7 dní či popírat vědecká fakta. Pravda, že vznik Země probíhal podle přírodních (jeho) zákonů neubírá nic na Boží moci, či na působivosti tohoto stvoření. (Navíc stvořil-li Bůh tyto zákony, proč by je sám porušoval? Bůh si nemůže odporovat.)