Hodnota modlitby
A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagogách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se ke svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Při modlitbě nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. (Mat., 6:5-8.)
A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení. (Ma.r., 11: 25-26.)
O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník..Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám“. Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: „Bože, slituj se nade mnou hříšným“. Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (Luk., 18:9-14.)
Hodnota modlitby je zde Ježíšem jasně určena. Když se modlíte, praví, neukazujte se veřejně, ale modlete se v skrytu. Nechtějte činiti dojem, že se mnoho modlíte, protože ne množstvím, ale upřímností slov budete vyslyšeni. Než se započnete modlit, odpusťte, máte-li něco proti někomu, protože jinak se vaše modlitba nemůže Bohu líbit, pokud nevychází ze srdce, naplněného milosrdenstvím. A konečně modlete se pokorně, jako onen publikán, a nikoliv pyšně, jako farizeus. Zpytujte své viny a nedostatky (hříchy), a nikoliv své dobré skutky a vlastnosti. A srovnáváte-li se s jinými, pak hledejte to dobré u nich, a to zlé u sebe.
Účinnost modlitby
Proto vám pravím: Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno , a budete to mít. (Mar., 11: 24.)
Někteří popírají účinek modlitby a říkají, že Bůh zná naše potřeby, takže je zbytečné o ně žádat. K tomu dodávají, že všechny věci ve vesmíru vzájemně navazují na věčné zákony a v důsledku toho, že nemohou naše prosby změnit ustanovení Boží.
Bezesporu existují neměnitelné přírodní zákony, které Bůh nemůže a nechce rušit podle rozmaru nějakého člověka. Avšak od tohoto názoru až po přesvědčení, že všechny události jsou podrobeny nezměnitelnému určení, je veliká vzdálenost. Kdyby tomu tak bylo, pak by člověk nebyl ničím jiným než trpným nástrojem, bez svobodné vůle a iniciativy. Podle této domněnky by nemohl činit nic jiného, než sklonit hlavu pod údery různých příhod, aniž by se snažil jim vyhnouti, nebo je změnit. Nemohl by třeba hledat prostředek proti zasažení bleskem. Člověk přece neobdržel od Boha rozum proto, aby jej nepoužíval, vůli proto, aby nic nechtěl, činnost proto, aby se věnoval nečinnosti. To vše je zde, a je třeba toho využívat, neboť nečinnost způsobuje, v souladu s přírodním zákonem, zakrnění. Člověk může svobodně jednat v jednom i druhém směru, a proto jeho činy nesou s sebou následky jak pro něj, tak i pro jiné a odpovídají příčině, tomu, co činí. Z jeho iniciativy nastávají události, které nemají nic společného s neměnným osudem, a které neruší soulad vesmírných zákonů, stejně jako pomalu nebo rychle se pohybující ručičky hodin neruší zákon pohybu, dle kterého jsou sestrojeny. Bůh tedy může ustoupit prosbám člověka, aniž by rušil zákon, který působí na celek. Boží ustoupení zůstává podřízeno jak zákonu, tak jeho vůli.
Bylo by nelogické usuzovat z této zásady: „Oč budete prosit na modlitbě, stane se vám“ – že postačí prosit, aby to bylo obdrženo. Bylo by také nespravedlivé Boha obviňovat, nesplní-li nějakou naši prosbu, z nespravedlnosti nebo nedostatku lásky a milosrdenství, protože On nejlépe ví, co je pro nás dobré. Tak jedná moudrý otec, který odmítá svému synu něco, co by se příčilo synovu zájmu a prospěchu. Člověk obvykle vidí jen současnost. Je-li utrpení užitečné pro budoucí život člověka, pak Bůh ponechá člověka jistý čas v utrpení stejně, jako chirurgie ponechává pacienta trpěti po operaci, která mu zase vrátí zdraví.
Co Bůh dává člověku, pokud se k němu obrací s prosbou a důvěrou, to je odvaha a trpělivost, smíření a odevzdanost. Bůh souhlasí také, aby dobré Duchovní bytosti vnukaly člověku myšlenky, pomocí kterých se může snadněji dostat ze svých nesnází. Ovšem přičinit se člověk musí sám. Bůh pomáhá těm, kteří se snaží a pracují, ale lenochu nelze pomáhat. Je zásada: „Pracuj a Bůh ti požehná, pomáhej si sám a nebesa tě podpoří“. Nebude však pomoženo těm, kteří jen čekají, že to za ně udělá někdo jiný. Člověk by nejraději chtěl, aby mu bylo pomoženo rychle, ihned, zázrakem, aby on sám nemusel vyvíjet žádnou snahu.
Kupříkladu člověk v poušti klesá žízní. Prosí Boha o pomoc. Ale dobrý Duch mu vnuká myšlenku, aby se zvedl a pokračoval cestičkou před sebou. Tak člověk nějakým mechanickým způsobem napne všechny své síly, povstává a jde. Až přijde na vrchol vyvýšeniny, spatří v dáli říčku, a to mu vrátí odvahu a sílu. Bude-li mít víru, zvolá: „Bože můj, děkuji ti za myšlenku, kterou jsi mi vnuknul, a za sílu, kterou jsi mi dal“. Nemá-li víru, pak řekne: „Jakou myšlenku jsem měl (já sám)! Jaké dobré tušení jsem měl, že jsem volil pravou, nikoliv levou cestu. Náhoda mi dobře posloužila. Jsem šťasten, že mám tolik odvahy a že jsem nezeslábl“.
Avšak říká se: Proč dobrý Duch neřekl jasně člověku: „Jdi touto cestičkou a na jejím konci nalezneš to, co hledáš!“ Proč se mu tato Duchovní bytost nezjevila, aby ho vedla a podepřela jej v jeho slabosti? Takovým způsobem by ho přesvědčila o pomoci Boží. Tak za prvé, tato bytost takto jednala, že poučila člověka, jak si má sám pomoci, a že má použít svých vlastních sil. Za druhé – Bůh zkouší víru člověka v nejistotě, a odevzdanost do jeho vůle.
Tento člověk byl v situaci dítěte, které upadlo. Spaří někoho, křičí a čeká, že někdo přijde a zvedne ho. Když však nevidí nikoho, snaží se a zvedne se samo.
Kdyby anděl (Duchovní bytost), který doprovázel Tobiáše, mu řekl: „Jsem poslanec Boží, budu tě vést na tvé cestě a budu tě chránit v nebezpečí“, pak by Tobiáš neměl žádnou zásluhu. Kdyby spoléhal jen na svého společníka, nemusel by ani myslet. Proto mu anděl teprve při návratu řekl, kdo je.
Působnost modlitby. Přenos myšlenek
Modlitba je přivolání. Modlitbou přichází člověk do styku s bytostí, na kterou se obrací (myšlenkou). Účelem modlitby může být prosba, poděkování, chválení. Můžeme prosit za sebe, za jiné, za živé, za zemřelé. Modlitby adresované Bohu jsou přijímány Duchy, kteří jsou pověřeni plnit vůli Boží. Modlitby, adresované Duchovním bytostem, jsou přednášeny Bohu. Modlíme-li se k jiným bytostem než k Bohu, obracíme se k prostým prostředníkům nebo orodovníkům, protože bez vůle Boží se nemůže stát nic.
Spiritismus vysvětluje činnost modlitby způsobem vysílání myšlenky. Abychom pochopili, co se děje v okamžiku modlitby, musíme si představit všechny vtělené i nevtělené bytosti, které jsou ve vesmírném fluidu, naplňujícím prostor tak, jak je prostor kolem Zeměkoule naplněn atmosférou. Toto fluidum dostává silou naší vůle popud. Je vodičem naší myšlenky stejně, jako vzduch je vodičem zvuku, s tím rozdílem, že vibrace vzduchu je omezena vzdáleností a postupně slábne, kdežto vibrace vesmírného fluida je neomezená, protože se táhne do nekonečna a impulsy neslábnou. Je-li tedy vedena nějaká myšlenka k nějaké bytosti, ať už žije na Zemi nebo v prostoru, vycházející od vtěleného k nevtělenému nebo naopak, vznikne fluidický proud, jímž je myšlenka přenášena na adresáta.
Energie toku je úměrná energii myšlenky a vůle. Tímto způsobem je modlitba vedena k Duchovním bytostem, jimi slyšena, ať se nacházejí kdekoliv. Bytosti se mezi sebou spojují, posílají nám svá vnuknutí, uskutečňují telepatické vztahy mezi vtělenými a nevtělenými. Toto vysvětlení se vztahuje k lidem, kteří nerozumí účinku modlitby. Jeho cílem nikterak není modlitbu „zhmotnit“, nýbrž jen objasnit její účinek a povahu. Modlitba může působit opravdově a přímo. Toto její působení je však podřízeno vůli Boží, Nejvyššímu soudci, který jediný je schopen učinit, aby modlitba měla očekávaný účinek.
Modlitbou člověk přivolává pomoc dobrých Duchů, kteří ho přicházejí podpořit v jeho dobrých rozhodnutích a vnukají mu potřebné myšlenky. Tak získává mravní sílu a je schopen překonávat překážky a nachází správnou cestu (pokud odbočil). Modlitbou může také odvrátit zlo, které si přitáhl vlastním jednáním. Příklad: Člověk si různými výstřednostmi zničil zdraví a musí žít až do konce života v utrpení. Samozřejmě, že nemá právo si naříkat. Ale v modlitbě může najít sílu, aby odolával dalšímu pokušení.
Rozdělíme si životní zla do dvou skupin. V první budou zla, kterým se člověk nemůže vyhnout, ve druhé budou utrpení, která si člověk způsobil sám svou bezstarostností a výstřednostmi. Zjistíme, že druhá skupina je mnohem větší než první. Z toho je zřejmé, že příčinou většiny svého utrpení je člověk sám. Mohl by se jim vyhnout, kdyby jednal moudře a rozumně. Z toho je jasné, že utrpení je následkem naší neposlušnosti k Božím zákonům. Kdybychom se podle nich řídili, byli bychom šťastní a zdraví. Kdybychom byli střídmí ve své životosprávě, nezakoušeli bychom nemoci ani utrpení, které jsou průvodním jevem při nemoci. Kdybychom omezovali svou ctižádost, nemuseli bychom se bát hanby a ztroskotání. Kdybychom netoužili po vysokých místech, nemuseli bychom se bát pádu. Kdybychom byli pokornými, netrpěli bychom zklamáním. Kdybychom byli milosrdnými, nepomlouvali bychom, nezáviděli a nežárlili, vyhnuli bychom se hádkám a sporům. Kdybychom neubližovali, nebáli bychom se pomsty … atd.
Připusťme, že člověk nemůže činit ničeho proti zlu první skupiny. Modlitba je zde bez účinku. Ale i tak může být člověk šťasten, že se může alespoň osvobodit od zla, které má svůj původ v jeho chování.
Působnost modlitby je snadno pochopitelná, protože její účinek přivolává povzbuzující vnukání od dobrých Duchovních bytostí, přináší sílu ke zdolávání špatných myšlenek, neboť jejich naplnění by se mohlo na nás projevit velmi zhoubně. V tom případě není cílem modlitby odvrátit od nás zlo, ale obdržet pomoc a sílu proti myšlenkám, které by zlo ještě mohly přitáhnout. Duchovní bytosti nepřekážejí plnění ustanovení Božích, ani neruší platnost přírodních zákonů, pouze nás zdržují od neposlušnosti. Vedou nás při zachovávání naší svobodné vůle k plnění zákonů. To vše konají bez našeho vědomí, neviditelným způsobem, aby nespoutávaly naši vůli. Tak se člověk nachází v situaci, kdy prosí o dobré rady, a ty pak uskutečňuje, ale vždy má volnost rozhodování. Bůh chce, aby byl člověk zodpovědný za své činy a zásluhy i mzdu přijímal za svobodně zvolené dobro nebo zlo. Prosí-li člověk horlivě o pomoc a radu, vždy ji obdrží podle slov: „ Proste, a bude vám dáno“.
I kdyby se účinek modlitby omezil jen na tuto sféru, i tak by to znamenalo mnoho. Je to výhrada Spiritismu, aby dokázal působení modlitby, aby odkryl vztahy mezi tělesným a duchovním světem, mezi vtělenými a nevtělenými bytostmi. Avšak jeho vliv se neomezuje jen na to.
Všichni Duchové modlitbu naléhavě doporučují. Nevyužít jejího blahodárného účinku znamená odmítnout dobrotu Boží. Znamená to vědomě odmítnout pomoc dobrých bytostí a s tím všeho dobra, které dobří Duchové mohou člověku poskytnout.
Modlí-li se člověk s nadšením, pak Bůh odměňuje jeho úmysl, odevzdanost a důvěru. Proto tedy modlitba člověka ctnostného je účinnější, protože nečestný a zlomyslný člověk se nemůže modlit s takovým nadšením a vírou, vyvěrajícími z pravé zbožnosti. Ze sobeckého srdce mohou vyjít jen slova pronášená ústy, nikoliv však vzlet a milosrdenství, která teprve dávají modlitbě celou její moc. Tak rozumíme jasně tomu, co cítíme vnitřně, že modlitba člověka, jehož chování a život se nám líbí, má větší účinek.
Protože modlitba má působnost jako(by) magnetismu, zdálo by se pravděpodobné, že její účinek závisí na síle výronu – avšak není tomu tak. Duchovní bytosti, je-li to nutné, podporují magnetickým vlivem nedostatečnou moc modlícího, nebo jednají přímo jeho jménem, nebo mu dávají výjimečnou sílu, jestliže uznají, že je toho hoden, nebo když se jedná o užitečnou věc.
Člověk, který se nepovažuje za dosti dobrého, aby měl příznivý vliv, se přesto nemá zdržovati od modlitby za jiné, neboť i v jeho případě bude mít modlitba účinek. Již to, že si uvědomuje, že je nedokonalým, je projev pokory, která je Bohu milá, neboť On oceňuje milosrdný úmysl člověka podle zásluhy. Nadšení pro dobro a víra v Boha je prvním krokem k polepšení člověka. Dobré bytosti jej rády povzbuzují. Jen modlitba pyšného nebývá vyslyšena, protože ten se spoléhá na svou moc a domnívá se, že on může předčit vůli Věčného.
Síla modlitby spočívá v dynamice myšlenky. Slova, místo a doba nejsou rozhodující. Je možno modlit se kdykoliv a kdekoliv, sám nebo společně s jinými. Společná modlitba několika osob se znásobuje v síle za předpokladu, že modlící jsou upřímně spojeni stejnou myšlenkou a mají stejný cíl. Pak jakoby všichni hovořili jednohlasně. Avšak co je platné, když se sejde mnoho osob k modlitbě a každý jedná osaměle a každý myslí na své zájmy. Sto lidí se může modlit sobecky, zatímco dva, tři, spojeni v jedno společnou snahou, se modlí jako praví bratři Boží; jejich modlitba má pak větší moc, než modlitba sta lidí nesjednocených.
Když jsi přišel na zem, temno středověku šířilo strach a hrůzu, udržovalo vládnoucí nevědomost, které využívali mocní, aby mohli utlačovat chudé rolníky a měšťany.