Když  jsi přišel na zem, temno středověku šířilo strach a hrůzu, udržovalo vládnoucí nevědomost, které využívali mocní, aby mohli utlačovat chudé rolníky a měšťany.

Všude panoval strach a pověrčivost, lidstvo žilo pod stigmatem hříchu a neřesti, za které byli nelítostně trestáni.

Ty jsi však přišel a představil pravdu, která nikdy nepřestala osvěcovat lidstvo.

Existovala perverzita bez přetvářky a diskriminace všeho druhu, proměnila člověka ve vlka člověka a tím i opovrženíhodným.

Ve své svaté prostotě jsi pěl chvalozpěv všemu stvořenému a vlídně jsi všechny nazýval bratry a sestrami.

Panovala epidemie nenávisti a šířila morový zápach nekonečných válek, zanechávaje pole pokrytá mrtvolami rozkládajícími se pod otevřeným nebem.

Tvůj hlas zněl sladce a něžně a pěl píseň míru, stal ses symbolem bratrství, které se jednoho dne rozprostře po celé zemi.

Epidemie vyhlazovaly lidské bytosti, decimované na ubožáky krutého osudu, vydané na pospas hroznému a nepopsatelnému utrpení.

Náboženská víra ve své přemrštěné pompě  se opírala o mocné, kterým pomáhala pronásledovat a špehovat slabé. Ale Tys měl odvahu svléct hedvábí a brokát svého otce, obnažit se a znovu se narodit a od oné chvíle pomáhat malomocným z Rivotorna…

Na počátku Tvé mise, když přišli první služebníci Lásky, jsi vyryl do země kříž a vyslal jsi je do hlavních světových stran, aby všichni poznali Slunce První Velikosti. Zatímco On je vyslal po dvou, Ty jsi měl odvahu vyslat je samotné, protože jsi věděl, že On bude všude neodlučně doprovázet tyto požehnané hrdiny lásky.

V době, kdy náboženská víra šířila hrůzu se ti, jež se považovali za Boží zástupce na Zemi, stále více vzdalovali od oveček, které měli vést. Tehdy jsi vzal na sebe oděv pokorné ovce, shromáždil všechny ztracené a vytvořil nové stádo…

Za Tvých časů, a ani v dobách pozdějších, Ti nikdo nemohl odolat, ani Tvému hlasu, ani Tvým okouzlujícím vibracím lásky…

Neodolal mu ani dravý vlk z Gubia, ani štěbetající vlaštovky, které zmlkly, když Tě rušily při zpěvu písně lásky trpícím u oltáře přírody.

Za horkého léta, když oči Tvé byly vypáleny žhavým kovem pod širým nebem, rozpoznal jsi z bzukotu včel, že jím chybí  pyl a květy pro výrobu medu. Tehdy jsi neváhal upozornit sestru Kláru, aby opatřila v klášteře potravu pro pilné sestřičky.

Kdo jiný než Ty se opovážil zachovat se tímto způsobem, napodobit Jeho, kterého jsi tolik miloval ve všech okamžicích svého života, od chvíle kdy Tě vyzval znovu zbudovat Jeho kostel ležící v morálních troskách.

Ó bratře, pěvče zapomenutých a zoufalých!

Ó moderní světe, bohatý na prchavou slávu a chudý na city, pyšný na své kvapné výdobytky, který si však nepovšimne velkého utrpení, ve kterém setrvávají hladovějící davy vyloučené ze společnosti, prožívající nesnesitelnou noc plnou hrůzy a nejistot. On Tě naléhavě potřebuje. Nikdy nebyl tak velký nedostatek lásky jako dnes, proto by Tvůj zpěv mohl zmenšit strach, který se proměnil ve skličující formu žití na trpící Zemi.

Bez pochyby jsou zde velké okamžiky, jež vycházejí z vědy a technologie, ale samota, neklid, strach a nejistoty, všechny tyto stavy zplozené necitelným materializmem, vyprodukovaly existenciální prázdnotu, vážné psychologické poruchy, psychosomatické nemoci, šílenství způsobené užíváním drog, alkoholismus, kouření, sexuální nevyrovnanost, svádí své oběti k útěku neospravedlnitelnou sebevraždou.

Vrať  se, bratře Františku, a shromáždi znova všechny bytosti kolem sebe tak, jako tenkrát, když jsi je vedl k Ježíšovi.

Povolej znovu své bratry Lea, Rufína, Chapea, tak jako mnohé jiné, kteří s Tebou tehdy vybudovali svět, naslouchající již osm set let Tvému hlasu, ale nemá dodnes odvahu následovat Tvé kroky.

Kolik z nich Tě  opustilo, po Tvém návaru do Velkého Domova.

Ještě slyšíme jejich tiché kroky, když prchali v náruč rušivých vášní, kterým unikli, ale ke kterým se dychtivě vrátili.

Oni jsou opět na Zemi, rozrušeni, steskuplní, čekají na Tvůj hlas, který znají a nemohou zapomenout.

Tvé milé  Assisi se rozrostlo až za městské hradby, kterými se obklopilo a kde lidé si úzkostlivě přejí býti jeho občany.

Hudba zaznívá, srdce jsou tichá, a slzy stojí v očích takřka všem bytostem v těchto dnech neklidu a nejistot.

Následkem je velké  očekávání, oznámení naděje…

Vrať se prosím, Bratře Radosti, aby konečně smutek nelásky byl vymýcen a jaro požehnání mohlo vše naplnit.

Modré  nebe, jež Ti bylo střechou a zelená pole vonící  levandulí, po kterých Tvé poraněné nohy kráčely, na Tebe stále čekají.

Slavnostně přicházejí hlučné davy, aby Tě velebily a následovaly, avšak lhostejné k Tvému volání a bez hodnot.

Proto znovu zapěj svou prostou modlitbu, kterou si nás poctil za oněch dávno zapomenutých dnů a která přinesla mír a naději tam, kde vládlo zoufalství.  A tváří v tvář hrozící smrti, bytost se zjeví ve slávě s vědomím znovuvzkříšení, protože zemřít znamená žít věčně.

Bratře Slunce, hluboká noc morálního postoje, Tě úzkostlivě  očekává.

Joanna de Ângelis

Stránku napsal mediumicky Divadlo Pereia Franco, odpoledne 3. června 2009, za doprovodu přátel,

u hrobu svatého Františka v Assisi, v Itálii.

V době Ježíšově žila v Římě pod jménem Joana de Cusa jako manželka správce Antipase, který neměl zájem o duchovní pokrok a nepřijal učení Mistra. Pro nepochopení jejího manžela jí Ježíš poradil, aby Ho následovala z jisté vzdálenosti. Roku 68 po K. Byla upálena se synem a více než 500 Křesťany. Plameny velikého ohně bylo osvětleno celé město.

Žila též v době sv. Františka z Assisi.

V roce 1651 se znovuzrodila v San Miguel Nepantla v Mexiku se jménem Juana de Asbaje y Remirez de Santillana. Po vstupu do kláštera obdržela jméno Soror Juana Inez de la Cruz.

Ve své poslední reinkarnaci žila ve městě Salvádor ve státě Bahia v Brazílii, kde se narodila 11. prosince 1761. Ve věku 21 let vstoupila do kláštera Lapa a obdržela jméno Joanna Angélica de Jesus. V roce 1815 se pro své zásluhy stala abatyší. Byla usmrcena, když hájila klášter.

V duchovním světě pracuje pro pokrok lidstva. Stala se duchovní vůdkyní média Divalda Pereiry Franca, jehož prostřednictvím již napsala mnoho krásných knih se vznešenými a tomuto světu prospěšnými tématy.

Jeden z nejobtížněji vedených bojů se odehrává ve tvém nitru.

Nikdo ho nevidí, neaplauduje mu a ani ho nekritizuje.

Je tvůj. Vítězství či prohra bude v tichosti náležet tobě.

Žádná vnější pomoc nebude schopna přispět k tvému úspěchu, ani jiné okolnosti tě nemohou oslabit.

*

Nepřátelé a přátelé přebývají ve tvém niterním domě a ty je znáš.

Doprovází tě od dob, kdy jsi se s nimi seznámil, také i tehdy, když si umíníš je ignorovat.

Oni tě vedou k vítězstvím a úpadkům, k hrdinným skutkům a zbabělým útěkům, pozvedají tě ke hvězdám či učiní otrokem iluzí.

*

Jsou řízeny jednotlivě tvým Egem a tvým Já.

První řídí uvolněné vášně, které tvoří království domýšlivého a slepého egoizmu, jenž pomate a poníží.

Je dědictvím zvířecího primitivizmu, tedy nechat se vést největším nepřítelem svého Já.

Já je tvá kosmická individualita, dědictví Boží lásky, která tě pohání k emocím lásky a osvobození.

Je vnitřním sluncem, plamenem v kouři ega, jež čeká na rozptýlení tohoto kouře, aby nakonec mohlo zářit čistotou.

*

Ego potírá a snaží se zadusit Já.

Já je excelentní osvoboditel od Ega.

*

Mimo přetvářky, jež je jeho strategicky válčící zločinnost, ego lže, pomlouvá, pobízí k smyslnosti, podporuje ziskuchtivost, zapříčiňuje nenávist, závist, pracuje ve prospěch pošetilosti.

Osvobozené Já miluje, odpouští, zříká se, je pokorné a bez přestání slouží.

Nikdy nechytračí ani nepředstírá své vyšší cíle.

*

Ego ohrožuje mír, ukájí se v marnostech, při neustálém hledání nespravedlivého opanování.

Já podněcuje harmonii, vzdává se majetku s vědomím, že je pramenem sebe sama, a ne vlastníkem ozdob bez skutečné hodnoty.

*

César kultivoval ego, byl nesen k hrobu s poctami, které zůstaly vně, dál pokračoval sám tak jak i žil.

Ježíš rozvinul Božské Já, kterým pronikl lidství a položený na kříž, oloupený o vše, pokračoval s rozepjatými pažemi a žehnal všem, kteří Ho až doposud hledají.

Lidské Ego musí uvolnit své místo kosmickému Já, nevyčerpatelnému prameni lásky a míru.

Neustávej v boji, ani se neobávej potyček.

Joanna de Ângelis/Divaldo Franco,  z knihy „Chvíle rozjímání“

Moderní život, bohatý na zábavu, avšak chudý duchovně, strhává člověka k povrchnostem, ke hře citů, na úkor harmonie, která by mu měla skýtat příležitost k jiným užitečnějším realizacím a bez které se bortí všechny jeho aktivity, které jsou pomíjivé při své zdánlivé realitě.

Jako příboj bouří na pobřežích světa davy zmatených, hned následováni deprimovanými, což ukazuje na úpadek eticko-morálních hodnot doby a technických vymožeností, jež neuspokojují lidskou bytost.

Úpadek a absurdita vládnou volně po boku nestydaté korupce všech odstínů, bojují proti ušlechtilým myšlenkám, proti spravedlnosti a harmonii života.

Nedůvěra člověka v člověka a šílená lhostejnost k zítřku zaujímá obrovský prostor, vrhá individuum do zřetelného proudu zoufalství, který postupně roste a ohrožuje vzestupnou tendencí kulturu, civilizaci, rodinu, manželství a lásku.

Je pravdou že za temné noci se objevují jako jasné hvězdy vznešené bytosti, aby zmírnily tragickou tmu a ukázaly, že láska je nezničitelná a že dobro nebude nikdy udušeno v hustých smyčkách  zla.

Jsou světlem, tvoří přístavy útočišť a současně se stávají kompasy, které ukazují směr, vyzývají velký počet jednotlivců k okamžité změně mentálního a morálního chování.

Vtělují se na zemi, jejich hlasy vyzývají k rozumnému chování, k zamyšlení a ukazují nádheru míru a dobra, které očekává ty, kteří se jím nechají prostoupit.

Již není jiné alternativy:

Mír či zoufalství!

Intuicí a logikou člověk cítí, že mu je předurčena velikost, ke které směřuje..

Aktuální překážky, které překoná s trochou námahy a statečností, jsou mu velkou výzvou.

Z knihy „Chvíle rozjímání“ od Joanny de Angelis, se psano médiem Divaldem Francem

První povinností každého lidského tvora, prvním činem, kterým musí označovat svůj návrat k aktivnímu a každodennímu životu, je modlitba. Modlíte se téměř všichni. Avšak jak málo lidí se umí modlit správně. Pána nezajímají věty mechanicky a ze zvyku odříkávané, které  vás tíží jako povinnost. Modlitba spiritisty, křesťana, ať již náleží kamkoliv, musí začít ihned, jakmile započne život na Zemi v těle a začne mluvit. Pak se musí učit pokorně se pozvednout z hlubiny svého srdce k nohám Božího Majestátu, ve vděčnosti za dobrodiní, kterých se mu dostalo; za uplynulou noc, ve které mu bylo dovoleno, i když bez jeho vědomí, vrátit se ke svým přátelům a vůdcům, aby ve styku s nimi načerpal více síly a vytrvalosti. V modlitbě musíme uznávat svou slabost, prosit o podporu, shovívavost a laskavost. Modlitba musí tryskat z hlubiny srdce, aby se duše mohla vznést ke svému Tvůrci a proměniti se jako Ježíš na hoře, aby tam mohla přijít světlá a zářící láskou a nadějí.

Vaše modlitba musí obsahovat prosbu milosti, kterou potřebujete. Bylo by zbytečné, prosit Pána, aby zkrátil vaše zkoušky a dal vám radost a bohatství. Proste o hodnotnější statky, jako je trpělivost, odevzdanost a víra. Nehovořte jako někteří: Nemá cenu se modlit, stejně mě Bůh neposlouchá.

Co žádáte nejčastěji od Boha? Žádali jste již někdy své mravní zdokonalení? Jistě zřídka kdy! Nejčastěji prosíte o úspěch ve svých světských záležitostech, a když se vám nedaří, pak křičíte: Bůh se o mne nestará, jinak by nedopustil tolik nespravedlnosti. Nevděčníci! Kdybyste šli až na dno svého svědomí, pak byste tam našli pramen svých nesnází, na které si naříkáte. Proste především o své polepšení a uvidíte, jaký proud požehnání a útěchy se na vás vylije.

Máte se modlit neustále! K tomu však není zapotřebí, abyste byli stále ve své modlitebně, nebo klečeli na veřejných místech. Denní modlitba je vaší povinností, ať už děláte cokoliv. Což není činem lásky k Pánu pomoci bratrovi v jeho potřebách mravních i tělesných? Což není činem vděčnosti  pozvednout svou  mysl k Němu, když se vám něco podaří, když se vyhnete nějaké nehodě nebo nějaké mrzutosti? Řekněte si v myšlenkách: „Buď oslaven, můj  Otče!“ Což není činem pokání pokořit se před svrchovaným soudcem, když cítíte, že jste zhřešili? Pak alespoň v letmé myšlence zaleťte k němu: „Odpusť mi Bože dobrý, protože jsem zhřešil!“ ( pýchou, sobectvím nebo  nedostatkem milosrdenství). „Dej mi sílu, abych opět nepadl, a odvahu, abych vyrovnal svůj omyl.“  To vše jsou modlitby.

Jsou zcela nezávislé od hodin ranních a večerních. Jak vidíte, modlit se můžete kdykoliv a kdekoliv, aniž byste přerušovali svou práci. Naopak, modlitba ji posvěcuje. Buďte přesvědčeni o tom, že i jediná z těchto myšlenek, které vycházejí ze srdce, je příznivěji přijímána nebeským Otcem, než dlouhé modlitby vyslovované ze zvyku a často bez určité příčiny, ke kterým vás obvyklá hodina automaticky nutí.  (V. Monod. Bordeaux, 1862.)

Člověk skutečně vlastní jen to, co si může odnést z tohoto světa. To, co zde nalézá při svém příchodu, co zde zanechává při svém odchodu, to vše používá jen během svého pobytu zde na Zemi. Avšak, protože musí vše zanechati zde, vychutnává pouze užitek, nikoliv skutečné vlastnictví. Co vlastní? – Nic, co používá tělo, jen to, co používá duše: inteligenci, znalosti, mravní hodnoty. Toto vše si přináší sebou a také odnáší sebou, a nikdo nemá možnost vzít mu to, co mu bude užitečným v záhrobí. Záleží tedy na něm, bude-li při svém odchodu bohatší, než byl při svém příchodu, protože od dobra, které shromažďuje, bude záviset jeho budoucí postavení. Hodlá-li někdo odcestovat, připravuje si zavazadlo a předměty, které mu budou v cizině užitečné.  Učiňte stejně i vy, vzhledem k budoucímu životu, a zásobte se vším, co vám může být užitečným. Cestujícímu, který přichází do hotelu, poskytujeme pěkný nocleh, pokud si jej může zaplatit. Kdo má málo peněz, musí se spokojit s obydlím méně pohodlným, a kdo nemá vůbec čím zaplatit, bude ležet venku na slámě. Podobně se stává člověku, který přichází do světa Duchů.

Jeho místo je určeno jeho majetkem. Ale tam neplatí zlatem ani není tázán: Co jste vlastnil na zemi? – Jaké postavení jste tam zaujímal? Byl jste princem nebo dělníkem? – Ale ptají se ho: Co jste si přinesl? Tam se nepočítá cena jeho majetku ani titulu, ale suma jeho ctností. A v tomto počítání může být dělník bohatším nežli princ. Tam budete marně ujišťovat, že jste zaplatil svým odchodem ze země zlatem (knězi) za svůj vstup do druhého světa. Odpověď, kterou obdržíte, bude znít: Zde se místa nekupují, ale získávají dobrem, které jste vykonal. Pozemskými penězi jste si mohl koupit pole, domy a paláce. Zde se však platí hodnotami srdce. Jste bohatý těmito penězi? Jestliže ano, pak prosím zaujměte své místo. Tam vás bude očekávat štěstí. Schází vám tyto hodnoty? Pak zaujměte poslední místo, kde bude s vámi zacházeno přiměřeně vašemu vlastnictví. (Pascal. Ženeva, 1860.)

Bůh je všemohoucí a všemocná inteligence a prvotní příčina všech věcí. Bůh je věčný, jedinečný, nemateriální, neměnný, absolutně spravedlivý a dobrý. Je nekonečný a nepřekonatelný ve svém jednání a konání; jestliže by byl v některých těchto vlastnostech omezený, nebyl by Bůh.

Bůh stvořil hmotu, z které se vytvořily světy, resp. vesmírná tělesa. Taky stvořil inteligentní bytosti, které my nazýváme duchy. Ti obydlili materiální světy v souladu s neměnnými zákony Tvoření; kvůli své podstatě jsou tyto bytosti schopné dosáhnout dokonalosti. Čím více se zdokonalují, tím více se přibližují Božství.

Samotný duch má inteligentní princip. Jeho vnitřní podstatu neznáme. Vzhledem k nám je nemateriální, poněvadž žádnou jinou hmotu než materiální neznáme.

Duchové jsou individuální. Mají jemnou, éterickou, téměř nehmotnou schránku, kterou nazýváme „perisprit”, jakýsi druh fluidního těla, které poskytuje „materiál” pro vytvoření lidské podoby. Duchové obývají kosmický prostor, kterým se pohybují rychlostí myšlenky, a vytvářejí neviditelný svět.

Neznáme původ ani způsob stvoření duchů. My pouze víme, že byli stvořeni jako prosté a nevinné bytosti, tj. bez znalosti jak dobra, tak zla – ale se stejnou možností čehokoliv. Bůh ve své absolutní spravedlnosti jim nemohl přisoudit bez jejich přičinění dosažení dokonalosti. Původně duchové zůstávali ve stavu jakéhosi dětství, resp. nevinnosti, neměli vlastní vůli, ani vědomí vlastní existence.

Když se současně vyvinula svobodná vůle a individuální myšlení u všech těchto duchů, Bůh řekl:”Můžeš dosáhnout nejvyššího štěstí, avšak po získání nezbytných znalostí, po splnění úkolů, které ti dám. Tudíž jdi a pracuj tak, abys vytvářel pokrok – to je tvůj úkol a cíl. Musíš se stát dokonalým, sleduje zákony, které jsem ti hluboko vtiskl do tvého svědomí.“ Jako výsledek své svobodné vůle někteří šli cestou dobra, cestou pokory, tj. cestou kratší, jiní šli cestou zla, pýchy, tedy cestou delší.

Bůh nestvořil zlo. On vytvořil zákony, které musí být dobré, pro­tože On je nejvyšší dobro. Ti, kteří tyto zákony dodržují, se mo­hou stát dokonale šťastnými. Ale duchové, majíce svobodnou vůli, ne vždy dodržovali doporučené zásady a pak zlo vzniklo jako důsledek toho neuposlechnutí. My můžeme pak říct, že dobro je všechno, co je v souladu s Božími zákony, a zlo všechno, co je proti těmto zákonům.

Hmotné světy jsou prostředníci k výkonu Božské moci tím, že pomáhají plnit úkoly duchů, kteří na nich adoptují hmotná těla. Uplatňováním Božských zákonů v tělesném životě zvyšují svoji inteligenci, resp. se duchovně zdokonalují podléhajíce duchovnímu pokroku, čímž dosáhnou „věčného štěstí”.

Zrození není uloženo duchům jako trest. Je nezbytné k jejich duchovnímu vývoji, ke splnění Božských plánů a všichni, až na výjimky „prvorozených Synů” jakým byl např. Ježíš Kristus, je musí plnit bez ohledu na to, zda jdou cestou dobra nebo zla. Ale ti, kteří jdou cestou dobra, dosáhnou dokonalosti dříve a dosáhnou jí menším utrpením.

Lidské duše jsou inkarnovaní duchové. Aby pomohl člověku splnit jeho úkoly, stvořil Bůh zvířata, jejichž podstata a inteligence odpovídá potřebám lidí.

Zdokonalení duchů je ovoce jejich vlastního úsilí. Poněvadž není možné, aby duch získal všechny morální hodnoty a jejich cíle v jedné fyzické existenci, musí se uskutečňovat ve více existencích, během kterých se dosáhne několik kroků (stupňů) na cestě k dokonalosti.