Když jsi přišel na zem, temno středověku šířilo strach a hrůzu, udržovalo vládnoucí nevědomost, které využívali mocní, aby mohli utlačovat chudé rolníky a měšťany.
Všude panoval strach a pověrčivost, lidstvo žilo pod stigmatem hříchu a neřesti, za které byli nelítostně trestáni.
Ty jsi však přišel a představil pravdu, která nikdy nepřestala osvěcovat lidstvo.
Existovala perverzita bez přetvářky a diskriminace všeho druhu, proměnila člověka ve vlka člověka a tím i opovrženíhodným.
Ve své svaté prostotě jsi pěl chvalozpěv všemu stvořenému a vlídně jsi všechny nazýval bratry a sestrami.
Panovala epidemie nenávisti a šířila morový zápach nekonečných válek, zanechávaje pole pokrytá mrtvolami rozkládajícími se pod otevřeným nebem.
Tvůj hlas zněl sladce a něžně a pěl píseň míru, stal ses symbolem bratrství, které se jednoho dne rozprostře po celé zemi.
Epidemie vyhlazovaly lidské bytosti, decimované na ubožáky krutého osudu, vydané na pospas hroznému a nepopsatelnému utrpení.
Náboženská víra ve své přemrštěné pompě se opírala o mocné, kterým pomáhala pronásledovat a špehovat slabé. Ale Tys měl odvahu svléct hedvábí a brokát svého otce, obnažit se a znovu se narodit a od oné chvíle pomáhat malomocným z Rivotorna…
Na počátku Tvé mise, když přišli první služebníci Lásky, jsi vyryl do země kříž a vyslal jsi je do hlavních světových stran, aby všichni poznali Slunce První Velikosti. Zatímco On je vyslal po dvou, Ty jsi měl odvahu vyslat je samotné, protože jsi věděl, že On bude všude neodlučně doprovázet tyto požehnané hrdiny lásky.
V době, kdy náboženská víra šířila hrůzu se ti, jež se považovali za Boží zástupce na Zemi, stále více vzdalovali od oveček, které měli vést. Tehdy jsi vzal na sebe oděv pokorné ovce, shromáždil všechny ztracené a vytvořil nové stádo…
Za Tvých časů, a ani v dobách pozdějších, Ti nikdo nemohl odolat, ani Tvému hlasu, ani Tvým okouzlujícím vibracím lásky…
Neodolal mu ani dravý vlk z Gubia, ani štěbetající vlaštovky, které zmlkly, když Tě rušily při zpěvu písně lásky trpícím u oltáře přírody.
Za horkého léta, když oči Tvé byly vypáleny žhavým kovem pod širým nebem, rozpoznal jsi z bzukotu včel, že jím chybí pyl a květy pro výrobu medu. Tehdy jsi neváhal upozornit sestru Kláru, aby opatřila v klášteře potravu pro pilné sestřičky.
Kdo jiný než Ty se opovážil zachovat se tímto způsobem, napodobit Jeho, kterého jsi tolik miloval ve všech okamžicích svého života, od chvíle kdy Tě vyzval znovu zbudovat Jeho kostel ležící v morálních troskách.
Ó bratře, pěvče zapomenutých a zoufalých!
Ó moderní světe, bohatý na prchavou slávu a chudý na city, pyšný na své kvapné výdobytky, který si však nepovšimne velkého utrpení, ve kterém setrvávají hladovějící davy vyloučené ze společnosti, prožívající nesnesitelnou noc plnou hrůzy a nejistot. On Tě naléhavě potřebuje. Nikdy nebyl tak velký nedostatek lásky jako dnes, proto by Tvůj zpěv mohl zmenšit strach, který se proměnil ve skličující formu žití na trpící Zemi.
Bez pochyby jsou zde velké okamžiky, jež vycházejí z vědy a technologie, ale samota, neklid, strach a nejistoty, všechny tyto stavy zplozené necitelným materializmem, vyprodukovaly existenciální prázdnotu, vážné psychologické poruchy, psychosomatické nemoci, šílenství způsobené užíváním drog, alkoholismus, kouření, sexuální nevyrovnanost, svádí své oběti k útěku neospravedlnitelnou sebevraždou.
Vrať se, bratře Františku, a shromáždi znova všechny bytosti kolem sebe tak, jako tenkrát, když jsi je vedl k Ježíšovi.
Povolej znovu své bratry Lea, Rufína, Chapea, tak jako mnohé jiné, kteří s Tebou tehdy vybudovali svět, naslouchající již osm set let Tvému hlasu, ale nemá dodnes odvahu následovat Tvé kroky.
Kolik z nich Tě opustilo, po Tvém návaru do Velkého Domova.
Ještě slyšíme jejich tiché kroky, když prchali v náruč rušivých vášní, kterým unikli, ale ke kterým se dychtivě vrátili.
Oni jsou opět na Zemi, rozrušeni, steskuplní, čekají na Tvůj hlas, který znají a nemohou zapomenout.
Tvé milé Assisi se rozrostlo až za městské hradby, kterými se obklopilo a kde lidé si úzkostlivě přejí býti jeho občany.
Hudba zaznívá, srdce jsou tichá, a slzy stojí v očích takřka všem bytostem v těchto dnech neklidu a nejistot.
Následkem je velké očekávání, oznámení naděje…
Vrať se prosím, Bratře Radosti, aby konečně smutek nelásky byl vymýcen a jaro požehnání mohlo vše naplnit.
Modré nebe, jež Ti bylo střechou a zelená pole vonící levandulí, po kterých Tvé poraněné nohy kráčely, na Tebe stále čekají.
Slavnostně přicházejí hlučné davy, aby Tě velebily a následovaly, avšak lhostejné k Tvému volání a bez hodnot.
Proto znovu zapěj svou prostou modlitbu, kterou si nás poctil za oněch dávno zapomenutých dnů a která přinesla mír a naději tam, kde vládlo zoufalství. A tváří v tvář hrozící smrti, bytost se zjeví ve slávě s vědomím znovuvzkříšení, protože zemřít znamená žít věčně.
Bratře Slunce, hluboká noc morálního postoje, Tě úzkostlivě očekává.
Joanna de Ângelis
Stránku napsal mediumicky Divadlo Pereia Franco, odpoledne 3. června 2009, za doprovodu přátel,
u hrobu svatého Františka v Assisi, v Itálii.
