Divaldo Franco nám poskytnul rozhovor na téma jeho letošních přednášek:

Jak se naučit mít rád/a?

Nikdo se nerodí milující. Láska je emoční evoluční proces, který je potřeba cvičit. Stejně tak, nikdo se nenarodil s nenávistí, ta může být výsledkem chování rodiny a společnosti ve vztahu k jednotlivci.
Zkušenost lásky začíná rozvinutím božské psychiky, jež je latentní ve všech stvořeních, protože nesmrtelný duch roste ve směru k Bohu, skrze něhu obdrženou od znovuzrození v útulí domova. Později, s použitím rozumu přichází rozpor mezi emocionálními výkyvy a rovnováhou. Tento konflikt poskytuje analýzu, kdo jsme a co je cílem naší existence na Zemi; a také přinášejí potřebu sebelásky – a to skrze ocenění morálních kvalit a překonání nedokonalostí, které jsou přirozeným důsledkem intelektuálně-morálního vývoje. Skrze respektování sebe sama si uvědomíte, že existence je cenná pro nás stejně tak jako pro ostatní a jedinec se tak probouzí k sebelásce.

Myslíte, že je problém naší doby, že lidé se snaží o sebelásku, ale ve skutečnosti jim jde především o posílení vlastního ega?

Je rozdíl mezi sebeláskou a posilováním vlastního ega. Sebeláska se sychronizuje s potřebou vlastního morálního a intelektuálního zlepšení užitečného pro sebe samotného i pro společnost. Oproti tomu ego si libuje pouze v v narcistickém uspokojování skutečných i falešných potřeb.

Je sebeláska spojená i s láskou k ostatním bytostem?

Bez pochyby. Když myslíme na to, co je pro užitečné naše bližní a zjistíme, že pouze nemáme potřebné podmínky, cítíme potřebu rozvinout osobní etické hodnoty, obětovat nízké pudy a rozvinout své schopnosti sloužit.
Takto může láska k bližnímu, když není psychologickým únikem k získání emocionálního bezpečí, být jednou z bezpečných cest k sebelásce.

Jakou roli hraje v případě sebelásky vztah člověka v přírodě?

Ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že příroda je naše matka, ze které přijímáme základní prvky pro udržení fyzického života, začne ji respektovat a spolupracovat s ní, je na jedné z cest k vybudování sebelásky směrem k zachování našich prostředků a krásy, které jsou nositeli.

Jakou roli hraje ve zdraví člověka vztah k přírodě?

Příroda vytváří vše, od vzduchu, který dýcháme a bez nehož je biologický život nemožný, až po harmonické vibrace potřebné pro naši psychofyzickou rovnováhu. Znečišťování přírody je cesta ničení života.

Co když se člověk cítí být nemocný, ačkoli je podle vyšetření u lékaře zdraví?

Je třeba zvážit, zda-li problém není důsledkem problémů emocionálních nebo spirituálních s vlivem(vměšováním) nešťastných duchů na vaši psychosféru, což je velmi dobře popsáno Spiritistickou doktrínou v kapitole o obsesích.

Jak se naučit pozitivnímu myšlení?

Překonáním vnitřních konfliktů a komplexů a záměnou depresivních myšlenek za zdravé a jejich posilněním. Když nemůžeme žít bez lítosti, vždy když přijde negativní myšlenka, nahradíme ji pozitivní, abychom si vytvořili návyk zdravého myšlení.

Je nějak zásadní ve vztahu k sebelásce výchova? Jestli je třeba u výchovy dětí dbát na něco zvýšený důraz, nebo zda naopak přehnaná výchova je kontraproduktivní?

Vzdělání získané láskou a něhou rodičů je prvním krokem k získání sebelásky, která odpovídá bezpečí a rovnováze vzdělávaného.
Přirozeně, když rodiče očekávají příliš mnoho, kastrují a přetváří emoce dětí, což se projeví v adolesenci a dospělosti jako psychologické poruchy.

Je možné, že zdraví a celkový stav člověka je spojený s negativními okolnostmi v jeho životě?

Ne nutně, protože to závisí na tom, jaký je pohled jedince na tyto negativní okolnosti. Pohoda a zdraví se odvíjí od psychické rovnováhy v harmonii s emocionální, pracující pro organizmus a v důsledku zabraňující nemocem.
Zdraví, na druhou stranu, není absence nemoci, ale dokonalé nastavení mentálních, emocionálních, fyzických, ekonomických a spirituálních hodnot.

Je možné léčit či zmírnit následky autoimunitní choroby jako revma či lupénka?

Lékařské procedury se neustále zlepšují ve snaze najít řešení autoimunitních chorob. Nicméně, jsou i nemoci karmické, u kterých může pomoci transformace morálky pacienta k lepšímu. To v praxi znamená snahu o udržení si duševní a emocionální rovnováhy a nepovažovat se za nemocného, ale pouze za nositele nemoci.

Dublin, 8. května 2014.

Divaldo Pereira Franco

Odkaz na původní text v portugalštině: https://drive.google.com/file/d/0BxsRull3ssmyVDdIWGtaNlI1WW8/edit?usp=sharing

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *