Ponoř se co nejhlouběji do studia.

Studium osvobozuje od nevědomosti a napomáhá lidské bytosti v poznání.

Studium a práce jsou křídla, která usnadňují vývoj bytosti.

Vědění je poselství života.

Studovat nemusíš jen ve vzdělávacích institucích.

Život sám je otevřenou knihou, učící toho, kdo si přeje se učit.

Joanna de Angelis, Šťastný život.

Moc víry

1. Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a na kolenou prosil: „Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a je na tom zle; často padá do ohně a často do vody. A přivedl jsem ho k tvým učedníkům, ale nemohli ho uzdravit.“ Ježíš odpověděl: „Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte mi ho sem!“ Ježíš mu pohrozil, a zlý duch z něho vyšel;  a od té chvíle byl chlapec zdráv. Když byli učedníci s Ježíšem sami, přistoupili k němu a řekli: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ On jim řekl: „Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řekněte této hoře: „Přejdi odtud tam a přejde; a nic vám nebude nemožné.“        (Mat., 17:14-20.)

2. V pravém slova smyslu je jasné, že víra vlastní sílu umožňující člověku plnit hmotné záležitosti, které by neplnil, kdyby si nedůvěřoval. Avšak zde je nutno chápat tyto výroky jen v mravním smyslu. Hory, které víra přenáší, jsou nesnáze, protivenství a zlovůle, se kterými se setkáváme u lidí i tenkrát, když se jedná o nejlepší záležitosti. Předsudky, zbabělost, hmotné zájmy, sobectví, slepý fanatismus, pýcha, vášně – to jsou hory, které stojí v cestě každému, kdo pracuje pro pokrok svůj i celého lidstva. Silná víra dává vytrvalost, energii a prostředky k odstranění překážek v malých i velkých záležitostech. Kolísavá víra rodí nejistotu a rozpačitost, a z těch mají užitek lidé, nad kterými chceme zvítězit. Slabá víra neumožňuje vítězství, protože není schopna zdolávat překážky.

3. V jiném smyslu nazýváme vírou nepochybování o splnění nějaké záležitosti, jistotu při sledování nějakého cíle. Dodává nám jakousi jasnost mysli, která umožňuje vítězit, má v sobě představu cíle, kterého si přeje dosáhnout, i prostředků k jeho dosažení, takže ten, kdo má pevnou víru, kráčí, tak říkajíc, pevnými kroky. V každém případě činí člověka schopným k dosahování velkých věcí.

Víra opravdová a upřímná je vždy klidná, propůjčuje trpělivost, která umí čekat, protože, opírajíc se o rozum a znalost věci, je jistá, nepochybuje, že dosáhne svého cíle. Pochybující víra cítí svou slabost, když má o něco zájem, rozčiluje se a věří, že násilí může nahradit scházející sílu. Klid v zápase je vždy znakem síly a důvěry, naopak násilí je důkazem slabosti a pochybnosti o sobě samém.

4. Je nutno neplésti si víru s přílišnou sebedůvěrou. Pravá víra je spojena s pokorou. Kdo ji má, ten více věří Bohu, než sobě, protože ví, že je jen nástrojem Boží vůle, a že bez Boha ničeho nezmůže. Pak přicházejí dobré bytosti, aby mu pomohly. Přílišná sebedůvěra je méně vírou, spíše pýchou a pýcha je vždy, dříve či později, potrestána zklamáním a neúspěchem (protože nedovede správně odhadnout vlastní síly).

5. Moc víry se jeví v pravém a zvláštním způsobu při magnetické činnosti, kterou člověk ovlivňuje fluidum, všeobecného činitele. Pozměňuje hodnoty tohoto fluida a dává mu svůj impuls, kterému není možno odporovat. Proto člověk, který dodává žhavou víru velkému přírodnímu výronu, je schopen svou vůlí, řízenou k dobru, uzdravovati jiné, což se dříve považovalo za zázrak, ačkoliv to není nic jiného, než znalost přírodního zákona. Proto Ježíš řekl svým apoštolům:  Neuzdravili jste proto, že jste neměli víru.

Náboženská víra. Podmínky neotřesitelné víry

6. Z náboženského hlediska důvěra je víra ve zvláštní dogmata, která tvoří různá náboženství. Všechna náboženství mají svá zvláštní svatá dogmata. V tomto smyslu může tedy víra být slepá, nebo soudná. Slepá víra nic nezkoumá, přijímá bez jakékoliv kontroly jak klamná tak i pravdivá ujišťování, na každém kroku přichází do rozporu s rozumem, a je-li přehnaná, rodí fanatismus. Víra, jejímž základem je pravda, je jediná, která zaručuje budoucnost, protože se nemusí obávat prvku lidského vědění, protože může brát v úvahu, že to, co je pravdivé ve tmě, musí zůstat pravdivé i ve světle. Každé náboženství si vyhrazuje výlučné vlastnictví pravdy. Doporučovat slepou víru v daná dogmata, znamená uznat vlastní neschopnost úsudku i prokázání toho, v co věřím.

7. Mnoho lidí tvrdí, že nemají vinu, nemají-li dostatek víry. Nesporně víra není něco, co by se dalo předepisovat, a tím méně vnucovat. Opravdu není ji možno předepsat, ale jen nabídnout, a pak není nikomu zakázáno ji přijmout. Hovoříme o základních duchovních pravdách, ne o té či oné víře. Nepřichází víra k lidem, ale lidé k víře. Pokud ji budou hledat upřímně, najdou ji. „Nic více si nepřejeme, než abychom věřili, ale nemůžeme.“ To se říká ústy, nikoliv srdcem. Protože kdo toto tvrdí, zakrývá si uši. Důkazy kolem jsou mnohé, proč je tedy nevidí? Někteří to tvrdí z opovržení, jiní ze strachu, aby nemuseli měnit své zvyky. Většina však z pýchy, která zabraňuje uznat nějakou vyšší moc, protože by se pak museli před ní sklonit. U některých osob se zdá, jakoby si víru přinesli již  s sebou, stačí jen jiskra, aby se rozhořela. Tato schopnost, snadno se přizpůsobit duchovním pravdám, jest zřejmým znamením dřívějšího duchovního pokroku (v minulosti). U jiných tyto pravdy jen nesnadno získávají pochopení, což jest neméně zřejmým znakem málo pokročilé duchovní vyspělosti. Ti první věřili již dříve a již při znovuzrození si přinášejí tušení toho, co již věděli – jsou již vychováni. Druzí se musí teprve všemu učit, musí se teprve vychovávat. A jestliže jejich výchova nebude ukončena v tomto životě, dokončí se v dalších.

Odpor nevěřících někdy nezávisí jen na nich, jako spíše na způsobu, jak jsou jim tyto záležitosti předkládány. Víra potřebuje nějaký základ, a tímto základem je dokonalé pochopení toho, čemu se má věřit. Aby vznikla víra, nestačí jen vidět, ale je nutno pochopit. Slepá víra není v souladu s vývojovým stupněm lidstva tohoto století. (XIX. století, kdy žil A. Kardec – V.S.). A to je tím pravdivější, protože nic mimo dogmat slepé víry nerodí tolik nevěřících, protože slepá víra bývá vnucována a požaduje zřeknutí se jednoho ze všech nejcennějších práv člověka – úsudku a svobodné vůle. Především proti této slepé víře stojí nevěřící. Slepá víra nepřijímá důkazy, nechává v duchu něco nepřesného, a z toho pak vznikají pochybnosti. Přesvědčená víra, opírající se o fakta a logiku, za sebou nic nepřesného a nejasného nezanechává. Utvrzuje se víra, protože se mění v jistotu, a jistota se postupně zvětšuje porozuměním. Neoslabuje se, protože neochvějná víra je jen ta, která je rozumná a neměnná ve všech dobách lidské existence. K tomuto výsledku vede Spiritismus, a proto vítězí nad nevírou, pokud se však přímo nesetkává s odporem soustavným, pramenícím ze skrytého úmyslu.

Podobenství o uschlém fíkovníku

8.   Když vyšli druhého dne z Betanie, dostal hlad. Spatřil z dálky fíkovník, který měl listí, a šel se podívat, zda na něm něco nalezne. Když k němu přišel, nenalezl nic než listí, neboť nebyl čas fíků. I řekl mu: „Ať z tebe již na věky nikdo nejí ovoce!“ Učedníci to slyšeli.

Ráno, když šli kolem, uviděli ten fíkovník uschlý od kořenů. Petr se rozpomenul a řekl: „Mistře, pohleď, fíkovník, který jsi proklel, uschl.“ Ježíš odpověděl: „Mějte víru v Boha! Amen, pravím vám, že kdo řekne této hoře: „Zdvihni se a vrhni do moře“ –  a nebude pochybovat, ale bude věřit, že se stane, co říká, bude to mít“.      (Mar., 11:12-14, 20-23.)

9.Uschlý fíkovník je symbolem osob, které jen předstírají sklon ke konání dobra, ale které ve skutečnosti žádné dobro nekonají; jsou to řečníci, jejichž výroky mají více lesku, než spolehlivosti, a mají povrchní nátěr. Lahodí sluchu, avšak při bližším prozkoumání nenajde se nic podstatného pro srdce, a pak se tážeme, jaký užitek tato řeč vlastně měla.

Je také symbolem všech osob, které mají prostředky, aby byly užitečnými, a přece takovými nejsou. A pak také symbolem všech utopií, všech marných systémů a všech nauk bez spolehlivého základu. Nejčastěji schází skutečná víra, zúrodňující, víra, která hory přenáší. Tito všichni jsou jako stromy, které mají jen listí, ale nenesou ovoce. Proto je Ježíš odsuzuje k neplodnosti, protože přijde den, kdy uschnou až ke kořenům – to jest všechny systémy, všechny nauky, které nepřinášejí něco dobrého lidstvu, se rozpadnou. Všichni lidé, z vlastní vůle neužiteční, protože nevyužili prostředků a možností, se kterými se narodili, uschnou jako tento fíkovník.

10. Média jsou tlumočníky Duchů ( Duchovních bytostí). Propůjčují jim své hmotné orgány, které jim scházejí, a takto nám pak předávají své pokyny. Jsou tedy obdařena schopnostmi k tomuto účelu. V naší době společenské obnovy mají media zvláštní poslání. Jsou jako stromy určena, aby poskytovala duchovní pokrm svým bratřím. Vyskytují se všude, ve všech zemích, ve všech společenských třídách, mezi bohatými i chudými, velkými i malými, aby bylo lidem dokázáno, že všichni jsou povoláni. Jestliže se však odklánějí od svého  božského cíle, nebo používají-li svých schopností k věcem lehkovážným nebo škodlivým, nebo slouží-li jen hmotným zájmům, jestliže místo zdravých plodů rodí nezdravé, jestliže odmítají být prospěšní jiným, jestliže nečerpají ze svých schopností nic pro své vlastní zdokonalení, pak se podobají neplodnému fíkovníku a Bůh jim odebere tyto schopnosti, které nenesou užitku v jejich rukou jako semeno, které nedovedli opylovat a ponechá je, aby je trápily zlé bytosti (démoni).

Učení duchů (Duchovních bytostí)

Víra, matka naděje a milosrdenství

11.  Aby víra přinášela ovoce, musí být činorodá, nesmí ustrnout. Je matkou všech ctností, které vedou k Bohu, a musí bedlivě sledovat vývoj svých dcer, které se z ní rodí.

Naděje, láska a milosrdenství jsou plody víry. Tyto tři ctnosti tvoří nerozlučnou trojici.   Víra dává naději, že se naplní sliby Pána. Nemáte-li víru, co můžete očekávat? Víra dává lásku. Nemáte-li víru, jakou vděčnost budete mít a jakou lásku z ní plynoucí?

Nejvyšší vnuknutí Boží – víra – budí všechny ušlechtilé sklony, které vedou člověka k dobru. Víra je základem sebezdokonalování. Je nutno, aby tento základ byl pevný a trvalý, protože i malá pochybnost je kazem v základě, který může vše zničit. Budujte tedy dům na neotřesitelných základech víry. A nechť je vaše víra pevnější, než mudrování a posměch nevěřících, neboť víra, která nedovede čelit posměchu lidí, není vírou pravou.

Upřímná víra dodává nadšení a snadno se projevuje a sděluje lidem, kteří ji neměli a neznali. Víra nalézá přesvědčující slova a její řeč zasahuje duši, zatímco zdánlivá víra má v sobě jen prázdnou krasomluvu, která nechává posluchače chladnými a lhostejnými. Buďte kazateli víry svým příkladem, abyste z ní mohli dát i něco lidem. Buďte jejími kazateli příkladem svých činů, abyste tak ukázali lidem její plody. Buďte jejími kazateli pevnou nadějí, aby na vás lidé poznávali víru takovou, která činí člověka silným a připraveným vzdorovat všem bouřím života.

Mějte tedy víru ve vše, co má v sobě něco pěkného a dobrého podle své čistoty a rozumnosti. Nepřijímejte víru bez kontroly, slepota je dcerou slepoty. Milujte Boha, ale uvědomujte si, proč Ho milujete. Věřte jeho slibům, ale uvědomujte si, proč věříte. Následujte naše rady, ale rozumějte cíli, který vám přinášíme, abyste jej také dosáhli. Věřte a doufejte, nikdy neochabujte. Zázraky jsou dílem víry.   (Josef,  Ochranný Duch. Bordeaux, 1862.)

Boží víra a lidská víra

12. Víra je člověku vrozena, je to cit o jeho budoucím určení. Je vědomím nebo tušením o jeho schopnostech, které v něm mohou vzklíčit a které může zvětšovat činnosti své vůle. Až dosud byla víra chápána jen z náboženské stránky, protože Kristus ji doporučil jako mohutný prostředek povznesení, a byla také hlavním bodem jeho náboženství. Ale Kristus, který činil hmotné zázraky, ukázal také, čeho je schopen člověk, který má víru: to jest pevné rozhodnutí jednat a jistotu, že jeho vůle se může splnit (nebo musí). I apoštolové konali dle příkladu Ježíše Krista zázraky. Nebylo to nic jiného, než přirozené účinky něčeho, čeho příčina nebyla tehdejším lidem známa, ale které jsou již dnes z větší části vysvětlitelné. Brzy budou pochopeny  Spiritismem a studiem magnetismu.

Je víra lidská a je víra Boží. Podle toho, zda člověk používá své schopnosti k účelům pozemským, nebo zda se upírá svým duchovním zrakem k budoucnosti. Geniální člověk, který chce uskutečnit velký podnik má úspěch jen tehdy, má-li víru, protože v sobě cítí, že může a musí zvítězit, a tato jistota mu dává velikou sílu. Ctnostný člověk, který věří ve svou duchovní budoucnost a chce svůj život naplnit ušlechtilými a dobrými činy, čerpá sílu ze své víry, z jistoty štěstí, které jej očekává. Při této příležitosti se plní zázraky milosrdenství, obětavosti, odříkání a oddanosti. Konečně pomocí víry je možno překonat všechny špatné sklony.

Magnetismus je jedním z největších důkazů moci účinné víry. Žádným jiným prostředkem není možno někoho uzdravit a vykonat zvláštní úkazy, na které se lidé někdy dívají jako na zázraky. Opakuji: je víra  lidská a je víra Boží. Kdyby všichni vtělení byli přesvědčeni o síle, kterou mají, a kdyby chtěli dát svou vůli do služby této síly, byli by schopni vykonat to, co dosud považujeme za zázraky, a co není nic jiného než rozvoj lidských schopností.      (Ochranný Duch. Paříž, 1863.) (Z  Knihy  Allana Kardeka „Evangelium dle spiritismu“ Kap. XIX)

Je slunce zářící ve tvém nitru. Je to přítomnost Krista ve tvém srdci.

Nezastiňuj jeho jas mračnem špatné nálady, vzpoury a nespokojenosti.

Světlo, které přichází z venku ozařuje, ale vrhá stín, když narazí na překážku.

Tvé vnitřní slunce nikdy nezpůsobí temno, protože vyzařuje hojně napovrch z tvého nitra.

Použiješ-li hnací sílu lásky, tvé světlo bude stále silněji zářit do všech směrů.

Dovol tedy, nechť září tvé světlo do všech stran.

Joanna de Angelis, Šťastný Život

Bůh je všemohoucí a všemocná inteligence a prvotní příčina všech věcí. Bůh je věčný, jedinečný, nemateriální, neměnný, absolutně spravedlivý a dobrý. Je nekonečný a nepřekonatelný ve svém jednání a konání; jestliže by byl v některých těchto vlastnostech omezený, nebyl by Bůh.

Bůh stvořil hmotu, z které se vytvořily světy, resp. vesmírná tělesa. Taky stvořil inteligentní bytosti, které my nazýváme duchy. Ti obydlili materiální světy v souladu s neměnnými zákony Tvoření; kvůli své podstatě jsou tyto bytosti schopné dosáhnout dokonalosti. Čím více se zdokonalují, tím více se přibližují Božství.

Samotný duch má inteligentní princip. Jeho vnitřní podstatu neznáme. Vzhledem k nám je nemateriální, poněvadž žádnou jinou hmotu než materiální neznáme.

Duchové jsou individuální. Mají jemnou, éterickou, téměř nehmotnou schránku, kterou nazýváme „perisprit”, jakýsi druh fluidního těla, které poskytuje „materiál” pro vytvoření lidské podoby. Duchové obývají kosmický prostor, kterým se pohybují rychlostí myšlenky, a vytvářejí neviditelný svět.

Neznáme původ ani způsob stvoření duchů. My pouze víme, že byli stvořeni jako prosté a nevinné bytosti, tj. bez znalosti jak dobra, tak zla – ale se stejnou možností čehokoliv. Bůh ve své absolutní spravedlnosti jim nemohl přisoudit bez jejich přičinění dosažení dokonalosti. Původně duchové zůstávali ve stavu jakéhosi dětství, resp. nevinnosti, neměli vlastní vůli, ani vědomí vlastní existence.

Když se současně vyvinula svobodná vůle a individuální myšlení u všech těchto duchů, Bůh řekl:”Můžeš dosáhnout nejvyššího štěstí, avšak po získání nezbytných znalostí, po splnění úkolů, které ti dám. Tudíž jdi a pracuj tak, abys vytvářel pokrok – to je tvůj úkol a cíl. Musíš se stát dokonalým, sleduje zákony, které jsem ti hluboko vtiskl do tvého svědomí.“ Jako výsledek své svobodné vůle někteří šli cestou dobra, cestou pokory, tj. cestou kratší, jiní šli cestou zla, pýchy, tedy cestou delší.

Bůh nestvořil zlo. On vytvořil zákony, které musí být dobré, pro­tože On je nejvyšší dobro. Ti, kteří tyto zákony dodržují, se mo­hou stát dokonale šťastnými. Ale duchové, majíce svobodnou vůli, ne vždy dodržovali doporučené zásady a pak zlo vzniklo jako důsledek toho neuposlechnutí. My můžeme pak říct, že dobro je všechno, co je v souladu s Božími zákony, a zlo všechno, co je proti těmto zákonům.

Hmotné světy jsou prostředníci k výkonu Božské moci tím, že pomáhají plnit úkoly duchů, kteří na nich adoptují hmotná těla. Uplatňováním Božských zákonů v tělesném životě zvyšují svoji inteligenci, resp. se duchovně zdokonalují podléhajíce duchovnímu pokroku, čímž dosáhnou „věčného štěstí”.

Zrození není uloženo duchům jako trest. Je nezbytné k jejich duchovnímu vývoji, ke splnění Božských plánů a všichni, až na výjimky „prvorozených Synů” jakým byl např. Ježíš Kristus, je musí plnit bez ohledu na to, zda jdou cestou dobra nebo zla. Ale ti, kteří jdou cestou dobra, dosáhnou dokonalosti dříve a dosáhnou jí menším utrpením.

Lidské duše jsou inkarnovaní duchové. Aby pomohl člověku splnit jeho úkoly, stvořil Bůh zvířata, jejichž podstata a inteligence odpovídá potřebám lidí.

Zdokonalení duchů je ovoce jejich vlastního úsilí. Poněvadž není možné, aby duch získal všechny morální hodnoty a jejich cíle v jedné fyzické existenci, musí se uskutečňovat ve více existencích, během kterých se dosáhne několik kroků (stupňů) na cestě k dokonalosti.

Během každé fyzické existence plní duše úkoly v souladu s pokro­kem. Čím jsou úkoly tvrdší a obtížnější, tím větší prospěch přinesou. Tudíž každé zrození je pokusem, který duši přivádí blíže k jejímu cíli. Počet zrození je závislý jednak na svobodné vůli ducha, jednak na plnění morálních úkolů. Počet zrození může být zmenšen, pracuje-li duch aktivně na zlepšení svých morálních vlastností podobně, jako dělník svým úsilím časově prodlouží nebo zkrátí uloženou práci.

Je-li zrození zneužito, nepřispěje to k pokroku ducha a musí znovu začínat víceméně za ztížených podmínek, poněvadž zneužil svoji svobodnou vůli. Tyto podmínky jsou obtížnější v případě, že zneužití bylo svévolné a vědomé. Tento proces můžeme pozorovat v každodenním pozemském životě v tom, že zítra uděláme něco, co bychom mohli udělat dnes, nebo uděláme špatně, co bychom mohli udělat dobře.

Duchovní život je život normálního ducha. Fyzický život je pomíjivý, dočasný, ne více než okamžik věčnosti.

Během fyzických intervalů duchové „putují”. Není stanovena žádná pevná doba putování mezi těmito intervaly. V této době může být duch šťastný nebo nešťastný, což záleží na tom, v jakém morálním stavu duch přišel z posledního zrození. Nyní má možnost studovat činitele, kteří budou urychlovat nebo zpožďovat jeho pokrok; na základě těchto úvah duch provede rozhodnutí, jaké bude jeho příští zrození a zvolí si takové životní úkoly, které jsou jednak nejvýhodnější k odčinění přestupků, resp. trest,ů jednak směřují k nejlepší metodě pokroku.

Zločinné duše jsou trestány morálním utrpením v duchovním světě a fyzickým po zrození. Všechny postihy jsou v důsledku pádu, tj. v důsledku porušení Božích zákonů. Tudíž utrpení je současně usmířením minulosti a zkouškou pro budoucnost. Tímto způsobem ti, kteří byli hrdi, budou pokořeni, budou trpět v životě ponížení; tyran, vládce bude sluhou – zlí a bohatí lidé budou žít v bídě.

Jsou i světy vhodné k pokroku individuálních duší. Podmínky fyzického života na těchto světech se mění v širokých mezích. Čím méně je duše pokročilá, tím těžší a hrubší tělo obdrží. Když se stává duše čistější, pak pokročí na svět, který je morálně i ma­teriálně na vyšší úrovni. Naše Země je vzhledem k ostatním obývaným planetám na poměrně nízké úrovni.

Zločinné duše jsou zrozené na méně pokročilých světech, kde pykají za své přestupky. A právě tím, že podléhají strastem a mají různá trápení, jsou pro ně tyto světy skutečným očistcem. Jejich úsilí uskutečňovat morální pokrok určí, zda tyto světy opustí nebo ne. Naše Země je jedním z takových světů.

Poněvadž Bůh je všemocný a právě tak dobrý, On neodsoudí své tvory k trvalým trestům z časového hlediska. On jim vždy dá příležitost k pokroku, tj. když odčiní zlo, které spáchali. Bůh zapomene, odpustí, ale očekává lítost a náhradu (vyrovnání) a návrat k dobru, avšak trvání trestu záleží na tom, jak duše setrvala ve zlu. V důsledku toho je trest věčný pro ty, které věčně slouží zlu, resp. které setrvávají na cestě zla. Ale jakmile se objeví známka lítosti v „srdci zločince”, Bůh mu požehná v rámci svého milosrdenství. My však musíme vědět, že věčné tresty jsou relativní a že se nemusí chápat v absolutním smyslu.

Když   se   duchové   zrodí,   přinesou si sebou součet všeho, co získali v předešlém životě. Je to z toho důvodu, že člověk instinktivně vidí jisté zvláštní schopnosti, tendence dobra i zla, které jsou mu vlastní. Tendence ke zlu vyplývají ještě z jistých zbytků nedo­konalosti ducha, které ještě nebyl schopen úplně překonat. Jsou také úkazem chyb, které vznikly špatným pochopení původního „smyslu”. Během každé existence by duše měla eliminovat některé z těchto nedostatků, resp. nedokonalostí.